Jakou má výhodu číst skoro všechno? Zajímat se skoro o všechno?Tohle jsou otázky, které jsem dostával a dostávám od lidí, kteří mě navštíví a prohlédnou si mišmaš v mé knihovně.
Na to jim odpovídám, že ani nevím, jsem tak zvyklý. Vlastně jak čtu všechno, beletrii tedy už málo, leč přesto, zjišťuji, že ona nevyhraněnost, má pro mne za ty roky, jak sleduji jakýsi smysl, kdy se najednou mohu vyjádřit, především sám k sobě k dění kolem sebe. Neřeším, co se řešit nedá, naskakuje mi, co se řešit dá a zjišťuji, že jsou věci, kde stačí počkat a vše se vyřeší samo.
Stýkám se s lidmi všeho druhu. Díky povolání, které dělám a zjišťuji, jak ostatně už je vypozorováno dávno, že lidé jako takoví, působí na jednu stranu velmi kompaktně, na druhou, chaoticky. Stejně tak je to s literaturou. Píši-li, mám tendenci sledovat své myšlenky na sebe volně navazující, nelogické a z toho mi vystoupí tvar, který je pro mne osobně zajímavý.
Jsou lidé, kteří mají potřebu věci od sebe roztřídit, zpřehlednit, tak aby na sebe logicky navazovaly a odvíjely se jedna od druhé. Ale já mám radši systém, který je propletený propojený, nemá začátek, ani konec, do kterého lze vstoupit kdykoliv a odkudkoliv, nemusím ho soudit, neb souzením, pojmenování se zbavuji právě té propletenosti, nevyjasněnosti, která poskytuje ono lákavé tajemství, kdy se děje a věci proplétají, navazují a tím vytvářejí onen celek.
Na jednu stranu hodně se snažím rozumět motivům lidí, proč dělají to či ono, jaké motivy je k tomu vedou, na druhou stranu vím, že nikdy přesně nevíme, co se vlastně stane, protože život jednoduše logicky nefunguje, ač bychom se o to snažili sebevíc. Jsou tajemství, která zůstanou tajemstvími. Dost často se stane, že se člověk rozhodne zdánlivě nelogicky, chovat se tak, či onak. Hledají se důvody aby nakonec zjistilo jeho okolí, že dal jen takzvaně na pocit. Například, pocit ohrožení.
Nebo opačně, zcela nelogicky cítí, že tohle je možnost, která přinese uspokojení, klid. A obojí může být funkční. Život má oboje, řád i chaos a nikdy ho nebude možné vměstnat do jedné správné představy. Diktátoři všech možných směrů, nejen ti političtí, ale i třeba módní, literární, náboženští, se pokoušejí vnutit své představy o tom co je správné a výhodné druhým lidem. Jenže lidé se sdružují prostě podle svých preferencí a hledají potvrzení svých názorů u jiných lidí, což někteří psychologové považují za omezující. Tedy vlastně svým způsobem za znak nějaké nezralosti.
Leč, lidé dělají to, v čem se cítí dobře. A hledají lidi, se kterými je jim dobře. Pokud se cítí dobře v katolickém kostele, hledají tam povzbuzení a útěchu, což je dnes velmi pejorativní pojem, protože co má kdo chtít být utěšen ve svém trápení, když má být přeci podle některých koučů, nezdolným hrdinou, co postupně přeroste v nadčlověka, co už přeroste nezdolného hrdinu. Občas hledám v modlitbě útěchu a nepotřebuji rozumové vysvětlení. V katolickém kostele, dokonce hledají někteří potvrzení o své správné víře. S vírou prožívají i pochybnosti.
Domnívám se, že od doby, kdy jsem rezignoval na vševědoucnost a všeznalost, smířil jsem se s tou propleteností, kterou mohu sledovat, leč ji nemusím pořád vysvětlovat, začínám mnohé i když tajemné a neznámé, vnímat méně nebezpečné, protože tajemství může poskytnout možnost rozkrývání, interpretace a uspokojení z činnosti samé, aniž bych dosáhl nějakého hmatatelného výsledku. Pochybuji o mnohých správných a logických vysvětlení, protože většina z nich se nedá prokázat exaktně. A dokonce si klidně udělám své vysvětlení.
Vedl jsem mnohé dlouhé diskuse, ve kterých jsem ostatní lidí nepřesvědčil dokonce jsem ani nezjistil pro sebe tu „pravdu,” leč sám sobě jsem si ujasnil, že samotná diskuse je prostředek, jak získat, co člověk vůbec na začátku nečekal že získá. Že potěšením, může být samotná diskuse, ze které mohu kdykoliv odejít, aniž bych hrál dál na nějakou výhru. Samotný proces, který v někom vyvolá úzkost, protože se mu nepotvrzuje jeho názor, vědomí, co je správné, nebo nesprávné, člověka mění. Pokud je ochoten onu diskusi, čas od času podstoupit.
Tahle židovskokřesťanská tradice disputace nad Písmem, antická na věcmi světa formou filozofie a uvažování, přivedla, jak se shodují mnozí diskutující Evropu tam, kde je. Diskutujeme a najednou nás napadají věci, které nás předtím nenapadly. Což je z mého hlediska krásná zkušenost. Nevyhrál jsem, nezašlapal jsem svého protivníka, jen jsem si uvědomil věci, které jsem sice věděl, leč teď vypluly na povrch, jak říká fenomenologie. Jeví se a vyplouvají ze skrytosti.
Byly tam, a jsou teď zde. Cítili jsme je, uvědomovali jsme si něco neurčitého a dnes je ta určitost viditelná pouhým zrakem, sluchem, hmatem i čichem a jsou schopni to jevící se i ochutnat. Jo jo.