Všechny cesty zná

Jo, není nad to, dostat nový mobil. Tedy, dárek to nebyl, musel jsem si
ho koupit, ale nadchl mne. Nic extra moderního, starší typ, Blackberry
Classic. Ale i tak. Ráno mi ho doručila doručovací služba.

Pouze musím kvůli němu do vsi, abych si opatřil novou sim kartu. Má
ještě menší než iPhone. Ale už jsem nastavil wifi, a stáhl kontakty z
Google, tedy jen ta simka a už je funkční. Líbí se mi na něm klávesnice a
vůbec uspořádání. Pochopitelně, než si zvyknu na provoz, nějaký čas to bude
trvat, ale myslím, že si zvyknu rychle. Po devíti letech opustím iPhone.
Sice si ho nechám, ale tak do zásoby.

Baví mne přicházet, na to, jak se co nastavuje, sice chvíli dumám, ale
přemýšlení podporuje rozvoj myšlení. Jsou lidé, co říkají: „Nemám čas
se zdržovat nějakým učením,” ale docela si tím škodí. Mozek bez učení
zakrní. A mě se nechce nechat si mozek úplně zakrnět. Občas si říkám, že by
mi učení mohlo jít rychleji, ale kdyby nebylo učení mučení, jaký by to bylo
učení?

Přišla mi ráno SMS z Kosmasu, že mají pro mne objednané knížky, co
prodali někomu jinému před Vánoci. Mě bavěj, jsem myslel, že tím je vše
vyřízené, jak je vidět, rozhodli se, že mi je opatří. Aspoň si počtu. Trochu
teologického vzdělání neuškodí. Zase se určitě najde dobrák, co se mi pokusí
vysvětlit, že četba o sedmi archandělech je určitě nekatolická. I když
archandělé jsou zmiňováni v Toře i v Novém Zákoně. Jinak ona kniha se
jmenuje: „Sedm archandělů.” Emil Páleš ji napsal

Nemám to holt lehký. Pořád mi někdo říká, jak mám dělat terapii,
nebo se modlit, co mám a nemám číst a já si pořád vedu svou. Dělám si
co chci. Na cestách jsem se modlil ke sv. Antonínovi, ten je patronem
hledajících a k archandělu Rafaelu. Ten je průvodcem
cestujících. Jak popisuje Tóra v Knize Tobiáš:

Tobiáš tedy šel hledat někoho, kdo by znal cestu a doprovodil ho do
Médie. Jen co vyšel, narazil na anděla Rafaela, stojícího před ním (nevěděl
ale, že je to Boží anděl). 5 „Odkud jsi, mládenče?“ zeptal se ho Tobiáš.
„Ze synů Izraele, z tvých bratří,“ odpověděl. „Hledám tady práci.“ „A znáš
cestu do Médie?“ zeptal se Tobiáš. 6 „Jistě, byl jsem tam mnohokrát,“ on na
to. „Všechny cesty znám velmi dobře. Do Médie jsem šel vícekrát a nocoval
jsem u našeho bratra Gabaela, který bydlí v médských Ragách. Cesta z
Ekbatan do Rag zabere dobré dva dny, protože leží v horách.“b 7 Tobiáš mu
řekl: „Počkej na mě, mládenče. Dojdu o tom povědět otci. Potřebuji, abys šel
se mnou. Zaplatím ti za to.“ 8 „Dobře, počkám tu na tebe,“ odpověděl mu,
„ale nezdržuj se.“ 9 Tobiáš to tedy šel povědět svému otci Tobitovi: „Právě
jsem někoho našel. Je z našich bratří, ze synů Izraele.“ „Tak mi ho
zavolej!“ odpověděl otec. „Ať zjistím, z jakého je rodu a kmene a zda je
dost spolehlivý, aby mohl jít s tebou, chlapče.“ 10 Tobiáš vyšel ven a
zavolal ho. Řekl mu: „Otec tě volá, mládenče.“ Rafael s ním tedy šel
dovnitř. Tobit ho hned pozdravil a on mu odpověděl: „Přeji mnoho štěstí.“
„Jaké já mám ještě štěstí?“ opáčil Tobit. „Jsem slepý na oči. Nevidím
nebeské světlo. Vězím ve tmě jako mrtví, kteří už nikdy světlo nespatří.
Jsem mrtvý zaživa! Lidský hlas slyším, ale nikoho nevidím.“ „Hlavu vzhůru,“
odpověděl Rafael. „Bůh tě brzy uzdraví, hlavu vzhůru.“ Tobit mu řekl: „Můj
syn Tobiáš se chce vydat do Médie. Mohl bys jít s ním a dělat mu průvodce?
Zaplatím ti za to, bratře.“ „Můžu s ním jít,“ odpověděl. „Znám všechny
cesty. Šel jsem do Médie mnohokrát, prošel jsem všechny její hory i roviny a
znám tam všechny cesty.“

Jo ke komu jinému se na cestách modlit, když ne k Rafaelovi. Zná všechny
cesty a všemi člověka provede. Mnohokrát vyzkoušeno. Pokaždé když jsem
nevěděl kudy kam, na ty dva pomocníky se obrátil a vždycky mne vyvedli na
správnou cestu a nakonec jsem dobře došel. Modlitba na cestě nikdy neuškodí,
minimálně člověka zklidní.

Vždy, když už bylo nejhůř, stačilo se zastavit, patřičně pomodlit a vždy
se stalo něco, co mě z té bídy vytáhlo. Aby to byly náhody, tak na to těch
náhod bylo moc. Samotného mě ty události zaskočily. Byl jsem párkrát v
životě v těžkých průserech. Už to vypadalo, že to dopadne zásadně
blbě a nakonec jsem se nějak vylízal. pochopitelně, spoléhat na
takové štěstí se nemusí vyplatit, člověk má udělat všechno, co umí,
aby všechno dopadlo, co nejlépe. Občas se zmýlí. Pak už musí jen
doufat.

A když někam vyrazí, musí vědět, že i když jde zdánlivě sám, jsou
s ním minimálně ještě dva. Jeho anděl strážný a Otec Bůh
všemohoucí. Takže dohromady jsou tři. Tahle představa je docela
uklidňující. Stejně, když tak přemýšlím o těch
„idylických”časech, jak za nimi někteří stále pláčou,
kdy lidé měli leda modlitbu a babu kořenářku, žádný doktor, žádné
ukazatele cesty, žádné mapy, museli se pořád vyptávat a jen podle
slunce drželi směr a putovali přes celou Evropu. Řeholníci, ti
takhle cestovali velmi často.

Takový řeholní provinciál, který měl na starosti kláštery po celé
Evropě, pošta ani vlak nebyly, ten se nachodil. V životopise Mistra
Eckharta, je tohle krásně popsáno. A to ještě tehdy v tom čtrnáctém
století osídlení nebylo tak husté a cestoval většinou lesy. Člověk
přemýšlí, jestli tu mystiku a ona kázání, kterých se dochovalo
docela dost, psal v klášteře, nebo cestou, když chodil pěšky. Poutavě
o těch čase píše Jan Sokol v knize: „Mistr Eckhart a
středověká mystika.”

Jo, to si ani neumím představit, prošel jsem celou Evropou pěšky dvakrát, ale bez map
bych si asi netroufl a spoléhat na místní, tak místo tří měsíců,
bych šel půl roku. Člověk se zeptá a než dostane kloudnou informaci,
trvá to půl hodiny a nedej Bože aby se k tomu informování přidali
další. Z toho kouká jen a jen hádka. Mezi informujícími. O nejlepší
trase. Pokud jsem mohl, vyhnul jsem se žádosti o tom, která cesta
je nejlepší.

Jedli lidé na cestách, hlavně ti chudí, co dostali, jen ti opravdu
bohatí měli na koupení proviantu. A jestli si myslí, že takový
žebravý mnich, jako byl Eckhart nosil sebou peníze, tak s e
mýlí. Oni byli osobně skutečně chudí. V kláštěře asi netrpěli
nedostatkem, ale cestou platilo: „Poraď si mnichu jak
umíš.” A oni si poradili. Došli kam měli, museli si cestu
pamatovat, aby se mohli vrátit. nebyl to med, co by si v dnešní době
chtěl mazat každý ráno k snídani na rohlík s máslem. Jo jo.

Archanděl Rafael