Byl jsem zvědavý na další díl „Rodina a já,” který se měl vysílat včera odpoledne, ale nevysílal. Lyžování bylo přednější. Takže se vysílal až dnes ve skutečně skvělém diváckém čase ráno ve 3:50.
Byl jsem zvědavý na další díl „Rodina a já,” který se měl vysílat včera odpoledne, ale nevysílal. Lyžování bylo přednější. Takže se vysílal až dnes ve skutečně skvělém diváckém čase ráno ve 3:50. Naštěstí, ale už je záznam na internetu, stačil jsem jej dát do novinek do odkazů. A moje nová hračka EyeTv umí záznam, takže jsem se na něj podíval z televizního záznamu v celkem slušné kvalitě. Byl jsem samozřejmě zvědavý. ani ne tak na to co jsem říkal, to jsem si pamatoval, stejně jako jsem si pamatoval i příběh, který jsem napsal podle skutečné události, ale na sestříhání. Dopadlo dobře.
Při jeho shlédnutí se mi znovu vynořila ona událost, ale také jsem si vzpomněl na Jarku, Václava a jednu jejich známou dívčinu, co si se mnou začala nezávazný, příjemný, sexuální poměr, jak ona tvrdila, když jsme se spolu seznámili při té události, kdy se ten můj kamarád popral s tím co ho před časem vyšťouchl z domova i postele své ženy, kterou nadmíru miloval. Ona dívka, tvrdila, že nikdy nežárlí, já ji tuhle informaci ve své tehdejší mladické naivitě věřil, a bylo tedy proto zajímavé sledovat její úprk ze scény, když jsem se objevil v Grandu v Děčíně s jinou. Později mi vyčítala. „Nikdy jsem si nemyslela, že bych mohla takhle žárlit. Brala jsem vše jako plezír.” Možná si to myslela, ale její emoce ji zradily. Ta co jsem tam s ní přišel si všimla, že Inka odešla nějak narychlo, ale nijak to nespojovala se svojí osobou. Za to já jsem si už od té doby dal pozor, abych uvěřil jakémukoliv podobnému ujišťování, ze strany kterékoliv.
V tom pořadu říkám, že rozumím onomu muži z mužského hlediska, že chce zbít onoho muže, který ho vystrnadil z domova i z postele. Můžeme tisíckrát se tvářit, že je to nesmysl se prát v takové situci. Šárka tam říká, že ji neimponuje násilí. Nevím jestli násilí, ale jistě by ji jako ženě a nejen ji imponovalo, že ten muž byl ochoten pro ni tolik riskovat. To je to skryté. Ona vášeň, která tu ženu přinutila přemýšlet o muži, kterého opustil kvůli jinému. O jeho lásce k ní, ceně, kterou pro něj má. Navíc i o ceně, kterou má jako otec. Podotýkám, že jsem ve svém mládí znal více podobných případů. Pak později i jako terapeut spoluzávislých. Vždy bylo zajímavé sledova ty lidi, mluvit s nim o jejich motivech pohnutkách. Většinou to byly ženy, které se vracely,které si dokázaly zařídit, že ten návrat pro ty muže byl docela přijatelným.
Bolest z rozchodu je značná, přestože se ujišťujeme, že ženských/mužských je tisíce. Tisíce a přesto všichni, nebo skoro v všichni víme, že být opuštěn, vyměněn, odmítnut, je natolik bolavé, že lidé jsou ochotni v momentě kdy se to sejde udělat téměř cokoliv. Lžou, podvádějí, zastírají, perou se a dokonce i zabíjejí. Konečně, tady sledujeme v přímém přenosu příběh Heleny a Petra, kdy víme zatím jen od Heleny, jak prožívá rozpad partnerství, jak touží po tom aby se změnil muž, kterého sice opustila zřejmě i z představy, že ji nedostatečně miluje, ale chce ho zpátky, chce aby přišel a řekl, že udělal chybu, stejně jako to tenkrát ve skutečnosti udělala ona žena, a i v tom příběhu, který běžel na obrazovce. Popsal jsem ten příběh, celkem jak se stal. Změnil jsem jména, ale ti herci přesně vystihli charaktery těch lidí účastniků onoho příběhu, který se odehrál před mnoha lety.
Možná je pravda, že ten Petr kdysi miloval jinou, ta ho opustila a on se smiřuje a čeká stejně jako Vladimír v tom příběhu na svoji Hanu aby přišla a řekla. Udělala jsem chybu, jsi jediný a nejlepší. Možná to je jinak, nevíme. Ale od Heleny víme, že ona stále čeká. Neví pro co se rozhodnout. Čekat, nebo definitivní rozchod. Rozumíme ji, někteří. Radíme ji, někteří. Připomínáme své příběhy, ale naše příběhy nemohou příliš změnit její bolest z osamění a strachu z budoucnosti. Znám ten strach, znám tu bolest. Navíc znám i ten pocit, kdy najednou zjistím, že s tou ženou mohu mluvit, ale ono skoro už není o čem. A znám i tu situaci, kdy ta žena, která mě opustila a časem přišla a zažila nikoliv přijetí z mé strany, ale odmítnutí. Odmítnutí nikoliv z pomsty, ale čistě jen pro tu skutečnost, že už bylo pozdě. Týden, měsíc, dva roky. Nevydržím čekat věčně.
Tohle všechno znám, mnohé z toho Helena četla a přesto jí to momentálně neubere na bolesti a strachu. Pokud ano, tak jen minimálně. Všechny rady, jak získat peníze od Petra, připomínání, že má malou dceru, která ji potřebuje, potřebuje její lásku a péči. Jenže, kdo nezažil neví,že v okamžiku, kdy nás opouští někdo, koho milujeme, je láska k dětem důležitá, ale bolesti ze ztráty moc nesnižuje. Takže tohle Helena asi trochu od všeho prožívá. Něčeho víc, něčeho méně. Většina lidí, stejně jako já, nevydrží čekat dlouho. Jen málokdo umí čekat jako ten Vladímír, rok dva. Většina se uchytí jinde, i když to z jejich hlediska není přesně to ono a časem jim ten druhý pomůže zapomenout, zbavit se bolesti.
Někdy je ona sebelítost natolik veliká, že místo toho aby se učil žít v jiném vztahu, tak partnera v tom náhradním vztahu trestá. Trestá nejrůznějším ponižováním, nevěrou, urážením a i fyzickým násilím. Bohužel, většinou trestá takhle člověka, který je s ním z lásky. Netvrdím, že Petr tohle dělá. Nakonec opravdu máme informace jen od Heleny . Tím nechci vynášet soudy a hledat spravedlnost. Ve vztahu nejde o spravedlnost, ale o dohodu a schopnost spolu žít. Hledat vinu se nevyplácí, pokud lidé spolu chtějí žít. Helena říká, že Petr se takhle chová, proto ho opustila a teď čeká, že se změní a vrátí se. „Lidoví soudci” řeknou, „co chceš, vždyť si ho opustila?” Já říkám, že možná Petr jen těžko nese, že ho opustila, a chová se jako trestající, možná čeká na tu ženu, která ho opustila. Možná z toho neplatí nic co se dosud řeklo a jen si uvědomuje, že si pořídil dítě s někým s kým ho ani nechtěl a tak se chová nezrale. Navíc jestli opravdu pije, pak je jakákoliv dohoda těžko možná. Opilci dnes takhle a zítra uplně jinak. Je tam příliš mnoho možná.
Přesně z toho důvodu je nebezpečné se pouštět do náznaku jakékoliv terapie tímto způsobem, nebo poradenství a právě proto, bych Heleně doporučil chodit do té poradny i bez Petra, protože se postupně rozkryje jak to je, jak zvládnout tu skutečnost a jak se dohodnout s Petrem na výživném. Ano soud je vždy mezní situace, ale starost o malé dítě je také mezní situace. Zde platí. Co je skutečně na prvním místě? Moje bolest, nebo moje povinnost? Možná, že se Petr urazí, možná Heleně lidé budu říkat, že to neměla hnát na ostří nože, ale já v tuhle chvíli vidím malé dítě, které je bez rodičů a jejich péče odsouzeného k záhubě. Nebo k utrpení života v dětském domově.
Jediné co vidím jako skutečnou realitu, že Helenu ovládá veliký strach. A i když ji poradna třeba nevrátí Petra, tak ji pomůže terapeutka s jejím strachem. Tak aby byla schopna se starat o dítě a o sebe. Dítě potřebuje funkční matku. Co mají společné Helena s Petrem, je náhlá rozhodnutí pod tlakem emocí. Nahoru, dolu. Z extrému do extrému. Jeden den soud, druhý den dohoda, třetí den, nebudeme se spolu bavit. Okamžitá řešení,která nic neřeší, jen působují potíže a problémy. je mi všech tří líto. Potácejí se v tom a budou ještě dlouho a ještě dlouho budou zažívat bolest. Bohužel.
Zatím jednají jak umí. Zatím.