Setkávám se s názorem, který tak trochu vyjadřuje Milada, že být smutný znamená podstoupit riziko být depresivní., cituji: Ze smutku stejne jako z beznadeje vznika deprese.
Setkávám se s názorem, který tak trochu vyjadřuje Milada, že být smutný znamená podstoupit riziko být depresivní., cituji: Ze smutku stejne jako z beznadeje vznika deprese. Schopnost se na neco tesit umi jen ti kteri tou depkou prosli, vi co to je a brani se opakovani. Jsem pro snazivy optimismus 100%. Smutek je emoce, která nás zaplavuje v chvílích, jež jsou pro nás smutné. Smutek prožíváme a není nám příjemně. Smutek je opak radosti. Psychiatrické léčebny kupodivu nejsou plné lidí, kteří zvládli svůj smutek, prošli jim, on odvanul a oni v tom čase smutku si dělali svoje věci.
Psychiatrické léčebny, terapeutické skupiny, jsou plné lidí, kteří se chtěli jen radovat, být bez potíží, bez smutku, za každou cenu optimističtí. Lidí, kteří nechtějí a nechtěli zažít žádné trápení, nechtěli ho přijmout, bránili se vidět skutečnost. Čím více bojovali se svým smutkem, čím více se snažili být optimističtí, pozitivní. Tím hůř. Zaháněli svoji negativní emoci, neprožili ji ve strachu aby se jim něco zlého stalo. Čím více se bránili, tím více se kupodivu do oné deprese nořili. Bránit se prožití svých emocí je jako špatně postavená přehrada. Napustíte nádrž, má malý, nevyhovující odtok a naplní se, praskne a zalije a smete co má v cestě.
Zemřeli mi rodiče, prošel jsem etapou smutku, do deprese jsem neupadl a po čase, kdy jsem na ně myslel, prožíval jsem lítost a smutek z toho, že už se s nimi nesetkám, mezitím jsem dělal to co mám, i když s nijak zvláštním zápalem, najednou můj smutek a lítost odplynul. Stejně tak, když jsem byl v terapii a později v psychoterapeutickém výcviku a uvědomoval jsem si postupně svojí minulost, svoje skutky. Byl jsem ze své minulosti smutný, litoval jsem lecčeho a uvědomoval jsem si, že některé věci stejně jako třeba onu smrt rodičů nejde vrátit, tak nejde vrátit rozvod, ztracené dětství svých dětí, ztrátu své největší lásky, ztracená léta, kdy jsem místo využití některých svých talentů se poflakoval od ničeho k ničemu.
Ztratil jsme mnohé, jako každý, prožil jsem v životě hodně smutku i bolesti. Jako každý. Tak se události dějí, přicházíme o lidi kolem sebe, o majetek, který jsme nabývali léta. Opouštějí nás děti, zůstáváme sami. To všechno a mnohé další je bolest a utrpení, kterému se nemůžeme vyhnout. Ohlížíme se za sebe, cítíme a uvědomujeme si, že naše dny odplývají. Jsme z toho smutní a přesto každý den vstáváme z nadějí na něco hezkého a ne každý den se něco hezkého stane. A zase prožijeme zklamání a o doufáme, že naposledy. Prožíváme nemoc, a není nám v tom dobře.
Apoštol sv.Pavel mluví o lásce víře a naději. …a kdybych víru měl, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl. Nic nejsem. Ví, stejně jako ostatní apoštolové, že život je utrpení, a jen občas jsou chvíle radosti. Ví, že ač chceme nebo nechceme, s utrpením se musíme dnes a denně vyrovnávat. Se špatnou náladou, se smutkem, s potížemi, které život přináší. Ví, že radost přichází znenadání. Ovšem tehdy, pokud je člověk stabilizovaný, nikoliv falešnými nadějemi, falešným optimismem, ale prací na sobě, sebepoznáním, zvládáním utrpení, které se dá přirovnat k otužování. Ano humor je důležitý, ale jako u všeho i u humoru hrozí jedno.Hrozí, že místo reálného odhadu situace, se pokusíme za pomoci zlehčení, shození té situace vlastně uniknout právě před onou realitou.
Vrátil jsem se z dovolené a začaly se dít nepříjemné věci kolem mě. Peníze, ilegální vydání knih, nečekané potíže jiného druhu, Markéta v nemocnici. Kdybych ty události nevzal na vědomí, choval, se že vlastně o nic nejde, měl ten pozitivní povinný optimismus, kdy místo konkrétního jednání bych na tom hledal za každou cenu něco dobrého, pak bych možná něco dobrého našel, ale nezměnil bych nic na nepříjemné situaci, kterou jsem celý minulý týden zažíval. Tím, že jsem vstoupil do situace, udělal věci potřebné, leč ne vždy příjemné, jsem nijakou zvláštní radost nezažil, ale vznikla mírná naděje, že některé události nebudou až tak katastrofické jak se zdály. Něco zůstalo jak je, není jiné řešení, než to které je a s tím se musím jen smířit.
Smířit a udělat alespoň něco, co třeba situaci zlepší, a kdy něco málo, časem dostanu zpět. Kojit se nadějemi, které jsou liché, a hledat něco hezkého kolem sebe je pro tu chvíli pro mne ztráta času a energie. Udělám co mám a až udělám co mám, mohu si odpočinout a hledat krásu. Jednoduše být v pravý čas na pravém místě a dělat tu pravou věc. Takové jednání dává naději a dovoluje mi mít optimismus. Optimismus přiměřený situaci. Jsem-li ztuhlý, musím tedy podniknout kroky, které mě mé ztuhlosti zbaví. Když ne zcela, tak co jen jde. Jestli nechci mít nadměrné zdravotní potíže musím podnikat preventivní akce, které udrží mé zdravotní potíže na přijatelné míře. Cvičit, změnit stravu, relaxovat, hledat klid na přípravu jednání, co mě dostane do změněné situace. Situace již si sám nastavím, a která bude vyhovovat mým potřebám.
Jestliže tohle všechnu udělám a budu-li v tomto chování a jednání pokračovat, pak mám naději a mohu se kochat přiměřeným optimismem. Před sedmi lety jsem nevěděl, jestli mám zhoubný nádor na plících nebo ne. Po dobu jednoho týdne,než se vyloučila možnost, jsem doufal, že to dobře dopadne a zároveň jsem seznámil svoje dcery i s možností, že to může být jinak. Vzpomínám, jak jsem začal uvažovat, co všechno musím udělat abych jim nenechal, po sobě jen potíže a nepříjemnosti. Musím říci, že přes veškerý strach mě ona činnost zklidňovala daleko víc než nějaký optimismus, který tak rádi lidé vyjadřují slovy. „Musíš věřit a bojovat.” Myslím, že bych řekl asi takhle. „Doufat a dělat všechno pro to abych se nemusel stydět.
Jsou situace, které nelze změnit. Změnit je může jen milosrdný Bůh, pokud se rozhodne pro milosrdenství. V takovém případě není na místě naprosto žádný optimismus, ale uvědomění si reality, že je to tak, jak to je. Smíření, rozhodně neznamená vzdání se. Smíření znamená udělat, co jde a na zázrak počkat. Moje dvě dospělé dcery se ke mě neznají, nechtějí se znát a já tuhle situaci nemohu změnit. Musím se s ní smířit. Přináší mi občas smutek, který přijde a odejde. Tak jako přišel včera v metru, kdy jsem viděl děvče kolem osmnácti devatenácti let, které bylo podobné mé nejmladší dceři Babetě. Díval jsem se na ní, přemýšlel, co bych asi udělal, kdyby to byla Babeta. Co bych jí řekl?
Díval se a bylo mi smutno. Její dětství mě zcela minulo a jestli o ni něco vím, tak trochu díky Libuši, své tchyni a internetu, kde jsem našel její fotografie, její školu a její spolužačky. O Zuzaně nevím vůbec nic. Celá léta s tím žiji. Čas od času mě přepadne smutek a lítost. Neutěšuji se tím, že jednou. Prostě čekám na zázrak, který se může stát a taky nemusí. Dělám svoje věci, žiji svůj život a chci aby v hodině možného setkání, jsem se před nimi nemusel za sebe stydět, až se zeptají, co jsem ta celá léta dělal. Díval jsem se na tu pohlednou slečnu, pak vystoupila, ještě chvíli můj smutek přetrvával. Na další stanici jsem vystoupil i já. Šel jsem na skupinu, chvíli přemýšlel, potom jsem si pustil muziku do sluchátek, prošel se z Luk do Řeporyjí a smutek odvanul.
Píši blogy o realitě života. Realitě viděnou mýma očima. Někdy o velkém a malé pejskovi, někdy o ztracené lásce, někdy o tom co se mi líbí a nebo nelíbí. Prožívám svět a život, jak ho prožívám. Píši o svých názorech a radostech i strastech. Nejsem odpovědný jak lidé moje blogy prožívají. Jsem jen odpovědný za to, jak píši a co píši. Apoštol sv.Jakub píše:
Někdo říká. Jeden má víru, druhý skutky. Tomu odpovím. Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukáži svou víru na skutcích.