Miluji podobně jako Steve Jobs jednoduchost. Tedy alespoň se tohle o Stevovi říká. Praktikuji jednoduchý pohled na svět, kde vidím mnoho barev, co jsou skvěle pospojované, jsem si vědom, že svět není jednoduchý,leč….
Svět není jednoduchý, leč je jednoduše provázaný. Jedna věc, jedna událost navazuje na druhou, může se zdát ta pavučina jednoduchá, ale když se přetrhne, najednou se ukáže jak těžké je zacelit díru a jak těžké je posléze se vyznat v tom, co je potřeba začít dělat, aby se pavučina správně spojila.
Díval jsem se na Prima Zoom na pořad o vlcích, co se vracejí na západ Spojených Států. Viděl jsem kdysi pořad o tom jak devadesát vlků zachránilo Yellowstonský park. Vlastně do něj vrátili vodu, ozdravili jelení populaci a zlepšily se další záležitosti, které se týkají tohoto parku.
Vždy, když sleduji takové pořady, uvědomím si důležitost provázanosti lidí, jednoho k druhému. Bez rozdílu náboženství, kultury, jsme prostě spojeni poutem, které se nedá zrušit, všechny pokusy změnit násilím ono pouto vede jen k většímu chaosu.
Občas, když se dívám na podobné pořady, jako včera o vlcích, napadá mne, že nám chybí vědomí té spojitosti. Chceme aby lidé byli jeden jako druhý. Vadí nám, když Sanové, co se jim říkalo Křováci, nechtějí chodit do školy a vychovávat děti podle nás. Sanové nikdy žádnou školu neměli a umět číst a psát nepotřebovali. Stejně tak Indiáni v amazonských pralesích, nebo Eskymáci na severu Kanady.
Uměli přesně ty dovednosti, které jim zaručují přežití, mají svoji kulturu a svoji společnost, co jim zaručovala péči ve stáří, pokud se ho dožili. Svět je složitý a zároveň jednoduchý. Chápu, že je těžké zdanit Eskymáky, stejně jako Křováky, chápu, že se najdou lidé, co říkají: „Koukněte, co všechno jsme do nich investovali, aby lépe žili. Ovšem, jen jsme se zapomněli zeptat, třeba i Romů, jestli tu naši péči chtěli.
A když jsem řekl A řeknu i B. Bílí lidé osídlili Jižní Afriku, která byla prázdná. Vybudovali města, zavedli zemědělství a dnes jim chtějí tu zem brát ti, kterým nikdy nepatřila a nic na ni neudělali. Neměli důvod na rozdíl od těch bílých tak žít. Jejich způsob života byl jiný. Ti černí dnes nepatří nikam. Nikoliv, že by je ti bílí nutili do změny, oni sami přišli a zapojili se jiného způsobu života. Chtěli žít vedle bílých a s bílými, jenže neuměli, či nechtěli přijmout cele ten způsob bílého myšlení.
Netušili do čeho jdou. Najednou musí dodržovat, nebo by měli dodržovat zákony, které jsou jim cizí, musí platit daně, nechtějí se smířit s tím, že bílí jsou stejní občané, jako oni. Paradox? Možná. Jak se zdá, tyhle dvě kultury se zřejmě nikdy nesmísí. Pokud nechtějí žít v chatrčích z vlnitého plechu, musí se naučit myslet jako bílí, pokud chtějí žít jako Afričané z buše a zároveň jako bílí, pak jim nebude nic jiného, než ty chatrče. Není to o tom, která společnost je lepší, nebo horší. Pouze se jedná jen o rozdílný způsob života a myšlení, které nedovolí propojení. Mohou žít vedle sebe, ale zřejmě ne spolu.
Podobně jako vlci a kojoti. Žádný kojot se nestane členem vlčí smečky. I když oba druhy jsou predátoři. Mohou žít vedle sebe, ale ne spolu. Oba druhy mají rozdílné společenské uspořádání a i odlišný způsob lovu. Že je rozdíl mezi vlky, kojoty a lidmi? Zcela určitě, ovšem jsou zde určité věci, které jsou si podobné. Lze přijmou zcela kulturu jiného společenství a být členem, ale nelze být jím jen napůl. Buď vše, nebo nic. Organismus se brání.
Že se najdou výjimky? Jistě, ty ovšem potvrzují pravidlo. Údajně byli psi, co byli členy vlčích smeček, stejně tak jsou lidé rozličných kultur a ras členy odlišné společnosti členy odlišné kulturní skupiny. Ovšem jen málokteří. Američané sice mají tavící kotel, jak rádi říkají, ale černí vždy mají své čtvrtě, podobně jako Číňané, kde žijí podle svých kulturních návyků. Kolik je bílých, kteří půjdou žít třeba do Harlemu?
Můžeme preferovat jeden, či druhý, případně další způsob života, ale vždy tam bude požadavek. Naplno! Budou možná se zájmem sledovat jak zpívám, jak tančím, jak vařím, ale nikdy mi nepromine ani jedna ta skupina, ono společenství, když se budu chtít dožadovat práva, třeba chodit do společnosti v bederní roušce. Tam, kde není bederní rouška normou. V jedné společnosti je bederní rouška norma, v další ne. V další společnosti je norma mít sex s devítiletou manželkou. V jiné ne. Otázkou je, zda ty normy přijme za své odlišná kultura?
Možná by bylo řešením, nechat všechny ty společnosti oddělené, nesnažit se je propojovat, nechat je sobě samým a nechat na vůli ostatním, jak a zda chtějí žít podle svých potřeb a pravidel. Naučit se chránit si svoje a nechat cizí na pokoji. A pokud někdo projeví zájem žít odlišně, od své kultury, civilizace, přijmout jej, ovšem se závazkem, že ode okamžiku přijetí se bude chovat, jako člen té společnosti. A platí pro něj pravidla té skupiny.
Jestli ona skupina uzná, že bederní rouška, zapalování aut, modlitba na ulici je norma, nechť ať tu normu mají. Ale jen ve své zóně. Většinová společnost se může rozhodnout s menšinou bojovat, nebo ji nechat sobě samým. A možná že zjistíme, že si ty menšiny dokáží, ponechané sobě samým onen pořádek udělat. Pokud ne, zničí sami sebe. Pokud si ho udělají, pak zřejmě budou schopni fungovat. A nikdo je nemusí, podobně jako ty Sany, Rómy, amazonské Indiány vychovávat, předělávat a poučovat. Poradí si sami. Ostatně jako všichni lidé na celém světě. Jo jo.