Je pět ráno a kdybych byl Hegerová zazpíval bych si.
Je pět ráno a kdybych byl Hegerová zazpíval bych si. Jsou čtyři ráno, nebo víc, jsem vzhůru hledím na měsíc, nebo dolu do ulic. Ani nevím jestli svítí měsíc, jsem líný se podívat z okna, spát se mi nechce, chvíli jsem si hrál Freecell na pc. To někdy dělám, když se mi nechce myslet. Freecell je ten pasiáns, kdy si zkoušíte složit karty, tak aby jste je všechny seřadily za sebou. Nic náročného, stačí se dívat, myslet se u toho nemusí a skoro vždy to vyjde. Také ještě rád hraji mahjongg. Tam je vše o intuici a také se u toho nemyslí. Jen se člověk dívá a hledá. To je z mého hlediska nejlepší způsob existence. Dívat se, poslouchat a najednou vidíte předivo vztahů. V Mahjonggu, Freecell nebo mezi lidmi. Samo se to rozlouskne. Tohle jsem se naučil v terapii, v józe a v psychoterapeutickém výcviku. Ani k tomu není důležité nijak zvlášť vysoké IQ. Kdo se umí dívat a poslouchat a zformulovat poté myšlenku, vypadá občas jako génius.
Obdivuji lidi, kteří mají schopnost analýzy, vyprodukují obrovskou spoustu slov, bezva se to většinou i čte, i když tomu nerozumím, tak mě fascinuje, ta řada slov umně poskládaných. Některá ani neznám a jsem dojat jejich zvukem a protože jsem líný se podívat do slovníku cizích slov, tak mám ještě pocit tajemství. Mám rád malá tajemství slov. Občas si o nich přemýšlím, co znamenají, pohrávám si a když už mě přestane ta hra bavit, otevřu slovník, ověřím si své domněnky, jestli jsou správné, pokud správné jsou zaraduji se a mám i hezký den. Ale, když už jsem nakousl ono dívání se a poslouchání, tak vlastně víc než všechny knihy o zenu, psychologii a psychoterapii, mě v tomto směru oslovili zhruba tři lidé.
První byl, jak jinak Honza Lutera. Můj terapeut a učitel Jógy. Ta věta zněla, že: „Pokud se Jeníčku, (tak hezky mi říkal) staneš stromem s dobrými kořeny, lidé se o tebe opřou.” Takže vlastně když jsem o té větě začal přemýšlet, zjistil jsem že vlastně mluvil o stabilitě a chování, které je předvidatelné. Začal jsem přemýšlet, jaké že je to chování které lidi pořád jen nenasírá. Mám talent lidi nasírat. Hlavně vševědoucí, všeanalyzující ženy. To není pomluva těch žen, to je fakt.
U závislých pacientů mi to jde také naprosto samo. Jedna báseň. Nasírání je občas v terapii závislých dobrá vlastnost, upoutává pozornost, lidé i někdy začnou poslouchat co se říká, ale ne vždy nevyvolává tu touhu se opřít. Tedy jsem k talentu musel maličko přidat ještě příchuť sladkého. V mém případě šlo o to být důvěryhodný. No a ještě několik málo vlastností, co lidé občas ocení.
Potom, jednou, když jsem chodil na psychoterapeutickou fakultu, podotýkám, že jsem nevynechal jediný vzdělávací víkend, jedinou přednášku, vyslechl jsem všechno, mě zaujala věta doktora Kaliny, který přednášel o psychózách. A řekl větu, kterou si pamatuji dodnes a zase když jsem později bys schopen se na sebe podívat zrakem kritickým, uznal jsem její pravdivost a na sobě ji ověřil.
Kalina tehdy tvrdil, že i bludy a ty nejhroznější psychotické bláboly, jsou srozumitelné, pokud se poslouchají dostatečně dlouho a bez myšlení. Zdálo se mi jeho tvrzení jako totální kravina, ale když jsem si potom začal vzpomínat na některé výroky své psychotické matky, a přehrál jsem si je, (to jsem zkusil po několika letech výcviku a praxe v Bohnicích,) uvědomil jsem si, jak vlastně mluvila srozumitelně.
A byli jsme to my, kdo nerozuměl, že se bojí, je opuštěná, je sama bez opory. Jako děti jsme tomu nerozuměli, později, když se její stav trochu stabilizoval, tak už jsem nebyl doma a většinou jsem ji zastihl při rozumu, ale i tak jsem moc nechápal, jak to že je taková a ne jako my. Takže Kalina, byl zcela tak první, který mě srozumitelně ukázal cestu jak rozumět. Někdy jen třeba trošku.
Třetí byla doktorka Frouzová, když jsme se v mých terapeutických začátcích bavili o průběhu na komunitě, která jakoby mimoděk pronesla větu, že ona si nic nemyslí o pacientovi, když mluví, jen ho poslouchá a porozumění jeho příběhu se spřede samo. Pochopitelně takhle to zní zcela obyčejně a jednoduše, ale prostě je to tak. Pokud jsem sledoval všechny terapeuty a že jsem je vždy svém zájmu sledoval, zjistil jsem že ti skutečně dobří, takhle jednají. Poslouchají, nemyslí, nevytvářejí si představu dopředu a tím se nechytají do pasti svých myšlenek a představ. Nedělají analýzu, analýza se jim v mozku vlastně udělá sama.
Je jasné, že mě hodně v tomhle směru ovlivnil doktor Růžička, doktor Čálek a jiní, ale jak říkám, tyhle tři věty od třech lidí, v jejichž přítomnosti mimo Honzy jsem zas až tolik času netrávil, považuji v jistých etapách svého života za klíčové. Poslouchat a rozumět. Jirka Růžička tohle celé dal přesně do dvou slov a dodnes jsem na těch dvou slovech nenašel nic ke změně.
Z toho důvodu mě nijak neokouzlují všechny ty harmonie, energie, astrologie, esoterie a já nevím co ještě jiného. I v lese, stačí se jen skrýt, někdy ani to ne, jen sedět ani nedutat a dívat se. Najednou támhle ježek, tu kukačka, divočák, nebo housenka. Sedíte, díváte se, jste zticha. A vidíte život v lese. Kde zdánlivě nic není, je najednou tolik života, až zrak přechází. Pokud sedím, a to nijak zvlášť v předepsaném sedu a jen sleduji na co myslím, mnohem víc si rozumím. Rozumět sobě samému je stejně důležité, jako rozumět druhým lidem.
Podívat se na svoji minulost, teď v přítomnosti znamená vidět svoje úspěchy a svoje omyly. V tu chvíli je vidět, co dělat a co nedělat. Není potřeba žádná extra analýza, jen se dívat. Stejně jako se díváme kam šlapeme, když jdeme, nebo na silnici, když jedeme. Pokud se díváme abychom viděli nezabloudíme, jestli ano, tak většinou nikdy fatálně. Máme čas se vyhnout nebezpečí, nebo ho alespoň zmírnit.
Ještě trochu k těm dvou předchozím blogům. Nehodnotím ty ženy, jen říkám co jsem kdy kde viděl. Je zajímavé sledovat muže i ženy při nevěře. Poslouchat, co říkají na začátku nevěry o partnerovi a co říkají, když se zamilují natolik, že vše jde stranou a oni musejí následovat „hlas srdce.” Poslouchal jsem mnoho klientů, kteří sbírali odvahu se rozejít s partnerem/kou. Ta otázka zní. Vidíte něco dobrého na svém partnerovi?
Většina z nich na jednoduchou otázku, jestli vidí na tom partnerovi, kterého hodlají opustit něco dobrého. odpoví většinou podobně. Jistě že má dobré vlastnosti Jaké t neřekne. Pak se stačí zeptat konkrétně,jaké to jsou? A najednou vidíte, že ten člověk se zarazí, hledá, velmi těžko formuluje a většinou je to vždy jakýsi neurčitý blábol. Nic konkrétního. Zástupné důvody. On sám/a sebe přesvědčil/a, že nemá dobré vlastnosti ten druhý a proto ho musí opustit. Zrovna včera jsem tohle znovu zažil.
Poslouchal jsem absurdní důvody, místo toho aby jednoduše a prostě řekl. Nechci ji, nemám ji už rád a není mi s ní v tom případě dobře. Absurdní důvody, které si pracně vymýšlel měly zastřít celou tuhle jednoduchou skutečnost. A tohle jsem ve velké většině viděl a slyšel u těch mladých žen o kterých jsem psal. Omrzel ji, přestala ho mít ráda, doufala, že jiný bude povolnější, bohatší, hodnější a skončila to. Ne vždy její konce byly dobrými konci. Howg, domluvil jsem.