Napadl sníh, což některé jedince v lednu už tradičně udivuje. Ale jak jsem se dočetl na podzim, sníh je nutný k tomu, aby se doplnily spodní vody a bylo, co pít.
Napadl sníh, což některé jedince v lednu už tradičně udivuje. Ale jak jsem se dočetl na podzim, sníh je nutný k tomu, aby se doplnily spodní vody a bylo, co pít. My co pijeme vodu, tohle víme, stejně jako ti, co pijí pivo. Voda je prostě potřeba. Takže Bohu díky za sníh. Já mezi tím sleduji různé dokumenty na YouTube, protože jak už jsem dávno zjistil, většina televizních dokumentů je na YouTube. Od čtvrtka až do dnes, jsem shlédl kompletní seriál o mafii, tedy „Největší esa mafie” a „Pohled zevnitř.” Sledoval jsem vše se zaujetím. Zvláštní svět, zvláštní pojem cti.
Shlédl jsem všechny díly a ještě něco dalšího k tomu. Hodně zajímavý byl pořad o ruské mafii „Vor v zakone.” Hodně zajímavý pohled a výpovědi několika mužů, kteří se honosí tímto titulem. Nechali filmaře i trochu nakouknout do svého soukromí. Takže jsem prodělal vlastně instruktáž v nezákonné činnosti. Ale jak to vypadá, na dráhu mafiosa se zřejmě nepustím. Dost náročný způsob života. Na konci mluvili také o těch svých známých a kamarádech, co nepřežili.
Umírali mladí. A byla jich vlastně většina. Zdá se, že být ruským mafiosem, či vorem v zakone, je život s poměrně vysokou úmrtností a nízkým průměrem života. Stejně jako americkým, či siclským mafiosem. Asi jako závislí. Ti se také dožívají poměrně nižšího věku než průměrně žijící populace. Bývalá staniční sestra na pav.31, říkávala: „Třicetiletý feťák je už starý feťák.” Byly doby, kdy to platilo, hlavně v devadesátých letech minulého století. To umírali mnozí opravdu mladí.
Čas od času se dám na takovou vzdělávací misi. Nedám pokoj, dokud nepřečtu, nebo neskouknu, vše, co je dostupné v tomto směru. Organizovaný zločin má svou historii, dost dlouhou, aby z ní bylo možné vyvodit poučení, stejně jako zneužívání návykových látek všeho druhu. Ono poučení zní. „Dívej se na to v televizi, na YouTube, čti si o tom, ale nepouštěj se do toho. Příliš mnoho strachu, příliš mnoho pýchy a příliš malé užití života.” Tedy alespoň, co já mám pod představou, „Užít života.”
A když se už do toho člověk někdy pustil a zapletl, tak co nejrychleji tenhle svět opustit a vyplést se z toho způsobu života. Vždycky ti chlapci, co hovořili v těch dokumentech, třeba ti svědkové, co žili v programu utajených svědků, vzpomínali na ty doby, kdy byli těmi, co na ulici vládli, kolik měli peněz, žen a jakého požívali „respektu.” Dalo by se říci, že znám mnoho těch, co nemuseli na dráhu organizovaného zločinu, nebo pustit se do opilecké, či feťácké kariéry, aby si mohli říci třeba věku pět a šedesáti let, jako jsem dnes já. „Jó užil jsem si. Všeho bylo dost. ”
Narodil jsem se s tím, že je víc zajímavých a zábavných věcí na světě, které stojí za to poznat, než hořekovat nad tím, že život je mizerný, krátký a jen samé trápení. Lidé, kterým není zima a nemají hlad, dokáží kňučet nad čímkoliv a stěžovat si na cokoliv. Znám jich dost takových. Ta zima a ten hlad nebyly jejich společníky po celou dobu jejich života. A stejně fňukají. Nikdy nebudou mít dost ničeho.
Ale těm se systematicky mimo pracovní dobu vyhýbám. Mám radost, že se do souboru vrátil kytarista Petr Schiller, který táhl s Tomášem Františem kapelu při zkoušení na představení „Týpek a Jolana.” Mám radost, že jsem objevil basáka, co hraje na basu a dokonce jsem ho nemsel přemlouvat, neb pravil Martin. „Mám si doma hrát pro sebe, raději s druhými.” Dokonce jsem objevil pár hereček, které mají zájem hrát. Mladých a krásných. Tak uvidíme. Stejně nakonec ono zkoušení, příprava na představení je nakonec tou nejzajímavější částí. Proces hledání a objevování.
Jo jo, dopíši, uvařím si dobrou ovesnou kaši, mám na ni chuť, dám prádlo do pračky a vydám se nakoupit. Má láska pracuje, shání nějaké kostýmy po sekáčích do nějakého filmu, na kterém se spolupodílí. Lépe řečeno, spolupracuje. Být umělcem je život náročný. Tvořit, trpět depresemi, co na to řeknou kolegové, jestli to bude dost umělecké. Ještě že nejsem umělcem. Tímhle si zas tolik hlavu nelámu. Doufám, že na představení přijdou lidé, shlédnou, dáme si kafe a šunku, jako obvykle a poklábosíme. Na ochotnická představení nechodí moc výkonní umělci, takže se člověk vyhne, tedy většinou těch pochvalných slov: „Bylo to skvělý, ale…”
Já moc ty slova chvály nemusím, mě mnohem víc potěší, když někdo řekne: „Tedy nadzvedlo mě to, měl jsem vztek, radost, nebo mi bylo do pláče. A ještě mi to něco připomnělo z mého života.” To se pak po takovém prohlášení tetelím radostí. Píši abych vyvolal emoce. A pokud lidé umí o těch emocích ještě hovořit, pak je vyhráno. Pro herce potlesk a uznání jak roli zvládli, pro mne emoce, co s nimi hra udělala. U čtenářů mých knih to mám podobně. Zajímají mne emoce. Nic víc. Jo jo.