Uvidím co znám

Četl jsem bezvadný článek na „Neviditelném psu„ o lidech píšících recenze. Byla to reakce na recenze o filmu „Líbáš jako Bůh.” Tady
otevrit Kovanice čtu rád a tentokrát jsem si vyloženě smlsnul. Kdo bude mít zájem a trpělivost celý článek dočte až do konce. Pobaví se. Jestli mě něco opravdu dojímá, tak jak lidé, lhostejno jakéhokoliv věku, kteří sami dokáží napsat jen urážlivý text do recenze, bez vtipu a nápadu. Text psaný jakýmsi jazykovým paskvilem, kterému říkají „kritika” aniž by vůbec tušili co kritika je a co víc, aniž by sami dokázali stoupnout před obecenstvo, natočit film a napsat něco co má hlavu a patu, si dovolí zostudit, kdekoho, kdo má nápad, realizuje onen nápad a lidi jeho nápad osloví.

Neviděl jsem onen film Poledňákové, pamatuji se jen na její jímavý příběh „Jak vytrhnout velrybě stoličku” a druhý díl, „Jak dostat tatínka do polepšovny.” Skvělý herecký výkon Tomáše Holého a krásná Jana Praisová. Jsem romantik a viděl jsem oba ty díly několikrát. Vždy se stejným potěšením. Jistě, mělo to happyend, ( v očích vševědů zločin.) Bylt en příběh celkem nekonfliktní. Konečně co je na nekonfliktním příběhu malého kluka, co chce tátu zlého? Děti chtějí tátu a mámu a ten televizní příběh tu touhu ukázal. S citem, bez patosu a humorem. Takže jestli recenzenti píši o filmu Poledňákové tak jak Kovanic je cituje, nezbývá mi než jít, přesvědčit se a podpořit tu dámu vstupenkou za film. Třeba se mi bude líbit. Pokud se líbil Šamanovi Kovanicovi, kterého si jako přispěvatele na Čoklíku vážím, pak by zlý být neměl.

Opravdu vždy, když slyším ty „zasvěcené soudy” těch velikánů literatury, filmu, výtvarného umění, kritiky co ani nedočtou, nedokoukají, a už vědí, že film je mizerný, ten blog o linuxu se číst nedá a vůbec si nedají ani tu práci zjistit důvody, proč je třeba film nebo blog uspořádán takto a vědí, že tohle pro ně není. Slyším, vidím a žasnu. Čtu hodně, čtu často a většinou dočítám, nebo dokoukám. Pokud nedočtu a nedokoukám, řeknu. „Nebylo to pro mě. Netáhl mě příběh, nezaujal film. Nerozumím onomu obrazu.” Týká se tohle sdělení jen o tom, že jsem se necítil nijak dobře při četbě.

Možná mám jen málo informací, možná nejsem schopný sledovat složitý děj. Ale pořád se jedná jen a jen o to zda já jsem schopný nebo neschopný pochopit, či nepochopit. Nikoliv zda je to dobré či není. Pokud jsem nepochopil, mám smůlu a autor má smůlu. Ale vím jedno, že napsat cokoliv, natočit cokoliv a namalovat cokoliv je tvrdá práce. Umět řemeslo a mít cit, vidět svět jinak než ho vidí druzí.

Kritické tirády, které mi přednášely a přednášejí především dámy intelektuálky, jak psáti třeba blogy, jak se v nich vyjadřovat, zamítám hned v počátku. Jsem v tomhle směru zcela neústupný. Možná bych napsal něco, co by mělo z jejich hlediska hlavu a patu, jenže bych se u toho nebavil. Když píši pro televizi, ten příběh musí mít hlavu a patu, ale musím se u příběhu bavit, musím mít pocit, že ten příběh odpovídá skutečnosti, která sděluje. Nejde mi o popis, ale výraz jak svět závislých a spoluzávislých vidím, jak jej znám, jak mám zkušenost, že v něm lidé fungují.

Díky tomu, že jsem přečetl tisíce knih, myslím, že mám cit pro jazyk. Okamžitě rozeznám, kdy píše někdo, kdo svět vidí svým způsobem a nebo někdo kdo ten způsob napodobuje. Jsou lidé, kteří mají styl a jsou lidé, kteří mohou napsat sebelepší slohový úkol a dozvědí se pouze, že píši slohový úkol. Tohle se dá rozeznat i při psaní příruček nebo učebnic.

Viděl jsem mnoho učebnic angličtiny, ale učilo se mi nejlépe ze všech jaké znám z „Essential English” od pana Eckersley. Nemoderní, předválečná, jenže vtipná, s nádhernými obrázky. Přehledná a mající dokonce i děj. Bavil jsem se s ní a poznával svět Británie, o kterém jsem četl v literatuře. Napsal ji Angličan a Anglie z ní čouhá na sto honů. Ten člověk zřejmě uměl učit, znal lidi a hlavně věděl jaké potíže mají cizinci v Anglii. Měl jsem ji sebou při svém prvním pobytu v Anglii a všude, kde jsem ji ukázal vzbudila u Britů nadšení.

A četl jsem nedávno rádoby chytré zpracování o mobbingu a terapii a bylo uplně zřejmé, že ona dáma, která tyhle témata zpracovala možná znala pojmy, ale v životě s nimi neuměla pracovat vůbec nepochopila smysl a jen používala na správných místech správně vznešená slova. Kompletně okopírovala styl i způsob vyjadřování původního autora. Ale hlavně že věděla, jak bych měl psát já, co bych měl říkat v televizi, jakou by měl mít hloubku onen příběh. Příběh o nevěrné ženě.A další příběhy, které jsem pro televizi zpracoval.

Nepochybně všechny příběhy, co jsem pro televizi dodal by zasloužily celovečerní rozsah, kvalitního scénáristu. Tím nejsem. Ivana je, ovšem nejsou peníze. Zatím. Jsem rád, že mohu nabídnout, co mohu nabídnout, že televize ony příběhy bere a ukazuje je v té podobě jakou si přeji aby byly. Navíc režisér, který je točí má úžasný cit pro situaci. Bohužel nemá nikdy víc času jak několik minut. Přesto si myslím, že nejen moje příběhy, ale i příběhy jiných terapeutů zpracovává dobře. Vždy po sestříhání v nich je přesně co má být. Ukázání toho světa závislých, spoluzávislých. Mluvím o příbězích, které jsem dodal. A přijdou si lidé, které v životě dokázali si televizi maximálně pustit a hovoří o jeho, mé a práci dalších lidí s despektem. Oni vždy viděli, četli něco co bylo lepší. A vždy vědí jak by to mělo vypadat.

Jestli se někomu něco nelíbí, je to o jeho pocitu. Přes pocit vlak nejede. To je stará terapeutická a lidská pravda. Jenže vykládat jakýkoliv počin z pozice vševěda je mnohdy zločin. Zločin urážky na cti režiserů, herců, štábu, spisovatelů, malířů. Jestli kniha, film, obraz nedokáže nic jiného, než mě pobavit, tak je to hodně. V případě jestli mě ještě poučí, jedná se skoro o vrchol. A jestli mě náhodou ještě dokáže přinutit k přemýšlení už jsem na vrcholu. Mnohé knihy mě jen pobavily. Bohu díky. Na chvíli jsem zapomněl na halas a náročnost života. Mnohé filmy mi ukázaly jiný svět. V dobách, kdy jsem mohl maximálně přemýšlet jak skutečně vypadají velehory, které jsou pár set kilometrů za našimi hranice. Poučily mě, a bylo dost knih, jež mě nutily přemýšlet o svém životě, životě druhých. Vševědové ve svých recenzích a kritikách ať psaných nebo vyslovených tuhle schopnost neměli. Nebo ji dovedně tutlají.

Vševědové, co nikdy nespali pod širákem se rozplývali nad Kerouacem. Já jsem se nikdy nad ním nerozplýval. Dost dobře jsem znal a věděl o čem píše. Jak o toulání, tak o zenu. Nikdy bych nechtěl žít jako žil on, umět psát jako on. A nikdy jsem netoužil se toulat způsobem jako on. Píši svým způsobem a toulám se po svém. Žiji po svém. Stejně tak, jako když mi jedna má známá říkala, že nejsem jako pan doktor Šmolka, co tak krásně umí v té televizi mluvit. No naštěstí nejsem. Jak Jack Kerouac, tak doktor Šmolka se mi líbí. Se zájmem jsem si přečetl někoho, kdo viděl svět a život po svém a se zájmem si poslechnu někdy někoho, kdo vztahy vidí také po svém. Ale že by oboje byl med, který bych si chtěl pořád mazat na rohlík k snídani, to tedy ne.

Jasně, na tu Poledňákovou fakt půjdu. Třeba se pobavím, zasměji a uvidím jak žijí moji vrstevníci, očima své vrstevnice. Uvidím, co znám.