Po dlouhé době jsem se zase začetl do Upanišad. Přeložil je kdo jiný než Dušan Zbavitel a jsou skutečně skvostným čtením.
Rozhodně zajímavější, než ty všemožné interpretace všech různých „mudrců,” co mají o všem přehled, všechno umí vysvětlit a jejich poznání je bezchybné. Zřejmě jsem už asi dost starý, než abych hltal „zjevené” pravdy buddhistů a hinduistů z Vinohrad.
Sanskrt neovládám, tedy se spokojím z překladem ze sanskrtu do češtiny, abych si vychutnal myšlení dávných lidí, kteří vykládali svět a vesmír, tak jak mu rozuměli. Zároveň do toho umně zamíchají morálku a sociální postoj. Stejně jako dnes, uměli rozeznat, co je ctnost a co je nectnost.
Nijak se jejich rozlišování zásadně od toho dnešního neliší. Podobně jako se neliší pojem ctnosti od biblických časů, k dnešním.
Člověk je hlavně touha,
jaká je jeho touha,
takové je jeho rozhodnutí;
jaké je jeho rozhodnutí,
takové skutky koná;
a jaké skutky koná,
takové plody získá.
Upanišady: Brhadáranjaka
K tomu se nedá nic dodat, jen potvrdit, že zkušenost je taková. Od dob Upanišad až k dnešku.
Faktem je, že jsem se zatím nedopracoval k naprostému oproštění od touhy. Zřejmě asi jsem od toho ideálu vzdálen příliš daleko. I když, dočetl jsem se v první, zřejmě nejstarší Brhadáranjakópanišad, že jeden z těch učitelů Jadžňavalkja měl dvě manželky. Tak zřejmě asi ta touha tam byla. Pravda oni měli povinnost zplodit syna, bez ženy a touhy jde ono plození dost ztěžka. Nakonec pak opustili všechno a odebrali se do bezdomoví. Opustili všechno, když byli ve věku, že už se jejich děti mohli o sebe postarat a šli hledat to brahma, neboli dosáhnout átman. Pokud jsem tohle správně pochopil.
Něco na to bylo. Nakonec, i křesťanští mniši vlastně odcházeli na poušť aby nalezli Boha a modlili se za svět a jeho plus svou spásu. Člověk musí myslet na svou spásu stejně jako na spásu svého bližního. Pokud se stará jen o druhé, dopouští se hříchu proti sobě samému. Proto „miluji” všechny ty kazatele, co hlásají Boha a jejich život ne vždy odpovídá tomu, co hlásají.
Čím jsem starší, tím víc si uvědomuji dvojsečnost takových pravd. A vlastně i důležitost toho přijetí druhého, jako člověka sobě rovného. Jedna věc je ovšem, něco si uvědomit, druhá vykonat. Skutky jsou důležité. Viděl jsem dost hlasatelů pravd, kteří svým životem neodpovídali hlásaným pravdam, které na ulicích, či jinde vykřikovali. Člověk je příliš slabý tvor, než aby byl zcela spravedlivý, zcela bezhříšný a proto existuje institut milosrdenství. Boží i lidské.
Povídali jsem si onehdy ze svou láskou o těch patologických žárlivých vztazích, nebo těch, co jim lidé nepřesně říkají „závislé lásky.” Já bych je spíš nazval než závislými lidmi, lidmi odkázanými na druhé, ve věcech, které jsou mimo jejich moc. Není v moci jednotlivých lidí, aby se do nich zamilovali všichni, po kterých touží. Ti nešťastně zamilovaní jsou právě odkázáni na jejich ochotu je vyslechnout, přijmout a vyhovět. Většinou se jim onoho touženého přijetí nedostane. Ať se chovají, jak chtějí. Dobře či zle.
Řekne-li mi klient/klientka, že si váží své ženy/muže zpozorním. Většinou je za oním „vážím si,” nějaké ale. Ono „ale” mívá obsah asi takový. „Je hodná/ný, dělá, co může, jenže všechna vášeň a láska je fuč.” Za mlada bych řekl: „změna je život a každá změna prodlužuje život.” Možná ano. Změna je sice život, jen si nejsem jistý, že každá změna prodlužuje život. Co tak čtu tu literaturu, ať sto, nebo tři tisíce let starou, všímám si, že v tomhle směru se požadavky nemění. „Dal si slib, tak hezky miluj dokud vás smrt nerozdělí. A žádné toužení po jiném/jiné. Doma jez co máš frajere/frajerko a nemlsej jinde.”
Tento požadavek je určitě správný, má svá opodstatnění, jen je dost často většinou těžkou uskutečnitelný. Pro poměrně velkou část lidstva. Nemyslím, že kdysi byli lidé ctnostnější, ať muži, nebo ženy. Kdyby byli, tak nebudou nuceni mít mnohdy tak přísná pravidla v tomto směru. Málokterý chlap chce s radostí živit cizí děti a málokterá žena miluje jinou ženu, která ji ukradla živitele. Chtěl jsem říci odloudila, ale ženy muže si mezi sebou kradou. Bez lítosti a soucitu k dětem toho muže, co jim ukradla tátu. Tak to v tom světě chodí.
Takže se dostávám k té žárlivosti. Také to není závislost, ale pouhý strach, že budu okradena jinou ženou, podveden ženou, která se spustí s jiným mužem, a pak dlouhá léta živím kukaččí mládě ve svém hnízdě. U některých lidí, prostě ten strach přejde do paniky. Zjednodušeně řečeno. Má pochopitelně ještě jiné atributy. Nejistota sebou samým, strach z nedokonalosti.
Mnozí lidé se domnívají, že mohou být milování jen Adonisové a Venuše. Tedy jen ti, co vypadají a jsou moudří jak olympští bohové. Jakmile člověk ať muž nebo žena ztratí vědomí vlastní ceny, propadnou se do patologické žárlivosti na všechny možné nápadníky/nápadnice kolem. Problém nastává, když mi mou cenu musí potvrzovat všichni kolem a stejně je každé potvrzení zcela nedostatečné.
Tak tohle asi tak bude všechno, dostal jsem zprávu, že si mám vyzvednout knížku od Erica Bernea „Co řeknete až pozdravíte.” Skvěla kniha. Zjistil jsem, že je k mání, tedy jsem objednal, zakoupím a budu si s potěšením číst pohled transakčního analytika, na životní scénáře. Mám rád zakladatele většiny terapeutických směrů, třeba jako je Eric Berne, nebo Fritz Perls, zakladatel gestalt terapie. Jsou jasní, struční a přehlední. Následovníci vždy komplikují situaci. Ale následovníci musí být. Jo jo.
Já jsem já a ty jsi ty,
já dělám svou věc, a ty děláš svou věc.
Já nemůžu žít podle tvých představ
a ty nemůžeš žít podle mých představ.
Jestli se setkáme, bude to krásné,
jestli ne, tak se nedá nic dělat.
Fritz Perls…