Svátek všech svatých, zítra Dušičky, počasí přímo výstavní, co se listopadu týče, takže vlastně vše v pořádku. Počasí pro modlitbu, meditaci a studium. Tohle všechno má svůj význam, tedy pro mne.
Svátek všech svatých, zítra Dušičky, počasí přímo výstavní, co se listopadu týče, takže vlastně vše v pořádku. Počasí pro modlitbu, meditaci a studium. Tohle všechno má svůj význam, tedy pro mne. Z toho důvodu mi tohle počasí nevadí má pro mne smysl právě v těch třech výše uvedených činnostech. Naši předkové v tuhle dobu zahajovali právě takový zimní čas, kdy práce na poli byla hotova a oni s e mohli věnovat právě studiu, meditaci a modlitbě. Vzpomínkám na zemřelé a vyprávět si po večerech příběhy o dávných časech.
Pořídil jsem si pár internetových stránek na mnemotechnické techniky, které napomáhají zlepšit výkonnost paměti, trénuji, abych si aspoň zachoval tu úroveň paměti co mám, případně ji mírně vylepšil. K tomu jsem si koupil zajímavou knihu od Joshua Foera: „Šetři se Einsteine! Jak si zapamatovat úplně cokoliv.” Přečetl jsem ji jedním dechem. Líbil se mi konec, kdy autor klidně řekl, že přes všechny dosažené úspěchy se stejně nakonec vyplatí si některé věci psát, než si je složitě pamatovat. Cituji: …přes veškeré paměťové kousky, které jsme měl nyní v malíčku, jsem byl odkázaný na tu starou nespolehlivou paměť, jež neustále někde zapomínala klíče od auta i auto samotné…Třebaže jsem jednou dosáhl bodu, kdy jsem byl schopen umístit do svého paměťového paláce více než třicet čísel za minutu, jen velmi výjimečně používám mnemotechnické postupy abych si zapamatoval telefonní čísla… došel jsem k závěru, že je daleko jednodušší je naťukat do svého mobilu.
Budu tedy trénovat některé techniky, nehodlám nikde soutěžit, spíš si zkusím jen nacvičit právě ty techniky, co k nim nepotřebuji nic než kreativitu, abych se třeba naučil latinsky základní katolické modlitby, protože mi jejich latina pěkně zní a navíc, když se v cizím jazyce modlím to, čemu rozumím, je to příjemné zpestření, případně kdekoliv na světě se mohu s věřícími modlit.
Zažil jsem to ve Francii, kdy jsem v jednom klášteře, kde jsem dostal cestou na Gibraltar, jídlo pití a dobře jsem si poklábosil s jedním řeholníkem, který byl americký Slovák, jen modlit jsme se spolu skoro nemohli, ale uměl jsem latinsky „Salve Regina” a „Otčenáš,” takže se všemi společně tyhle dvě modlitby. Oni je samozřejmě uměli francouzsky, latinsky i ve svém rodném jazyce. Byla tam mezinárodní komunita. Zrovna tak v Lurdech s přátelskými Němci. Když se lidé mohou spolu modlit, většinou i spolu vycházejí.
Netoužím po návratech starých časů, ale myslím, že v jednom svým předkům závidím. Scházeli se aby spolu mluvili, vyprávěli si, co kde a jak? Jednoduše byli spolu. Dřeli spolu, mluvili spolu, milovali se a nenáviděli. Nebyli si lhostejní. Tohle je asi zřejmě dost velký problém v současnosti lidí ve velkých městech. Mají k sobě z nejrůznějších důvodů daleko. Což je někdy výhoda, ale jinak nevýhoda.
Tenhle blog jsem začal psát ve čtvrtek. Pro nával práce a následnou únavu jsem ho nechal být. Vrátil jsem se k němu až dnes v noci, kdy jsem se probudil, protože jsem usnul i přes skutečnost, že jsem si pořídil krásnou novou knihu, od Derrena Browna „Magie a manipulace mysli.” kterou jsem si vyzvedl v Kosmasu v Perlově ulici. Žádné obskurní učení, jen praktiky, které používají iluzionisté a kouzelníci k oklamání a manipulaci diváků. Plus techniky zlepšování paměti. Prostě řečeno, bylo toho za celý týden hodně.
Ale stáhl jsem si postupně, všechny základní modlitby v latině a učím se. Cítím, jak mě ono učení sice unavuje, jenže zároveň odpoutává od té všední námahy. K tomu si vymýšlím, nějakou techniku, která mi umožní se ještě efektivněji učit anglická slovíčka. Chci tu slovní zásobu ještě vylepšit. Nejde o to být dokonalý, ale být dost dobrý. Třeba i v té angličtině. I když být dost dobrý v angličtině, je asi dost vysoká meta pro mne. Nevadí, mety jsou k tomu abychom se jich pokusili dosáhnout.
Už jsem řekl, že týden to byl po pracovní stránce náročný docela dost, ovšem i zábavy jsem docela užil. Už zmíněné zlepšování paměti a pak různá setkání s lidmi, které jsou dlouho neviděl a kteří se sami přihlásili. Naposled včera ránou cestou do práce. Přihlásil se ke mě jeden z bývalých pacientů. Už je to hodně let, co u nás byl, jak sám podotknul, nevede se mu nijak skvěle, fetovat nepřestal,. Byl to jeden z těch prvních feťáků, kteří přišli před léty, šli do komunit. Někteří, těch je bohužel málo, se dali do pořádku, další zápasí se životem jak se dá. Ale pokud jsou naživu, vypadají tak jak vypadal Vojta včera, pořád je naděje, že se něco změní.
Byl na mě vlídný, i když v těch dobách, co jsem se s ním potkával, jsem já na něj moc vlídný nebyl. Ale asi si zřejmě pamatoval, že má nevlídnost byla směřována k jeho prospěchu. Měl sebou psa, bylo vidět, že ten pes je mu skutečně společníkem. Nakonec, ten ho přijme bez výhrad. Někdy se radost smísil se smutkem. Byl jsem rád, že ho vidím naživu, celkem slušně vypadajícího a bylo mi smutno, že těch osmnáct let promarnil. Těch mladých kluků jsem za ty roky zažil mraky, ale nejvíc mě brali ti první, tam jsem ještě se hodně angažoval. Jako každý začátečník.
Na začátcích je právě hezké to, že si člověk vezme za své věci, které postupem času z nejrůznějších důvodů, už za své nebere. Dnes bych s nimi rozhodně do komunit nejezdil, nestaral bych se o to jestli mají co na sebe, tehdy jsem to dělal. Byl jsem mladý, plný síly a měl jsem pocit, že je musím zachránit. Dnes už vím, že se stačí zachránit sami, potřebují jen ukázat cestu, jsou schopní si všechno vyřídit sami. Tehdy jsem se tohle všechno učil. Taky si ty kluky i holky ze začátku všechny pamatuji. Bohužel, někteří už nejsou naživu. Umřeli mladí. Hodně mladí.