Ultras a jiné historky

Dnes se loučil „Ultras.” Ultra se jinak jmenuje Michal, chodil do jedné z mé skupin deset let. Vlastně byl něco jako „otec zakladatel.”

Dnes se loučil „Ultras.” Ultra se jinak jmenuje Michal, chodil do jedné z mé skupin deset let. Vlastně byl něco jako „otec zakladatel.”

Zakládal jsem své skupiny postupně. Prvá, ta byla v Úvalech, pak jsem ji přestěhoval do Běchovic, potom jsem ji rozdělil. Polovina šla do Libně, kde jsem dodnes a druhá do Řeporyjí, kde jsem také dodnes. V Řeporyjích jsem z jedné podobně jako v Libni udělal dvě, později založil ještě další tři. Jednu jsem z těch tří , založil v Čelákovicích, odkud jsem po čase odešel se skupinou do Libně. Abych to zjednodušil mám jich sedm Tři v Libni, čtyři v Řeporyjích. Ultras byl zakládajícím v Čelákovicích.

Dnes mi zavolal, že by se pro mne stavil v Bohnicích, aby mne odvezl na skupinu. Došlo mi, že chce ukončit své učinkování ve skupině stejně jako začal. První návštěvu skupiny v Čelákovicích, kam mne vezl, to samé chtěl udělat na při své poslední. Dost jsme si rozuměli. Jemu se říká Ultras pro jeho přímočarost, nekompromisnost, ochotu vzít na sebe utrpení, kterým změna života je, dát na návrhy terapeuta, které sice zkoumá, ale pokud je shledá za funkční, dodržuje je.

Z vlastní zkušenosti vím, že tací lidé, nemívají vždy jednoduchý život, ne každý jejich přímočarost vždy kladně ocení, nesou ochotně kůži na trh, aby nakonec zjistili, že za takové chování, ne vždy sklidí potlesk, spíše nadávky než obdiv. Ultras si toho užil dost. Vydržel. Nakonec, i mě osobně mnozí lidé, co čtou mé některé příspěvky, nebo vyslechnou mé názory říkají „Arogant.” Někdy i hůř. Hlavně manželky či partnerky závislých. Moc je nelituji, snažím se jim být prospěšný, že jim jejich spoluzávislost prodávám sice po kapkách, ale ty fakta jim postupně předestřu. Kompletně. Což nebývá moc kladně jimi vždy přijato.

Spoluzávislost není nic příjemného. Nakonec, Ultrasova žena, jak jsem slyšel, mne skutečně moc nemusí. Což mi zas až tak nevadí. Já s její spoluzávislostí žít nemusím. S Ultrasem jsem si od počátku hodně rozuměl, přestože ne vždy se mu sice příjemně přijímala fakta, která jsem i jemu bez obalu postupně předestřel. Snášel je. Jako většina těch, které mám v péči a které provázím na jejich změně života. Života v abstinenci.

Ultras přijel, bez námitek byl ochoten vzít nového člena skupiny, který projevil zájem o účast, když jsme mu předtím vysvětlil, že ke mně na skupinu chodí jen ti nejodolnější a nejotrlejší pacienti. Zamyslel se, pravil, že tedy je zvědavý, jestli obstojí v takovém klubu a nastoupil do auta. Proběhla skupina. Rozloučili jsme se a už si jde Michal svojí cestou. Sám bez skupiny a budu mu přát aby zvládl, co zvládnout má.

Tak jsem tak ráno, když jsem se probudil, přemýšlel, co vlastně v životě považuji za nejdůležitější schopnost, či vlastnost pro sebe. Napadlo mne, že to bude asi určitá schopnost přežít. Člověk jako takový, podle mého mínění potřebuje jistou míru a nikoliv malou schopnosti přežít. Pokud ji má, pak se dokáže vyrovnat s mnohým, co ho v životě potká. Být citlivý je nutné, být chytrý je výhodné, ale ten pud sebezáchovy, co ho nutí hledat všechny ty potřebné věci určené pro tu chvíli pro přežití, je asi nejdůležitější.

Pokud nemá vyvinutý pud sebezáchovy, pak mu není nic platná inteligence, laskavost, porozumění, protože nenaslouchá, nebo není schopen naslouchat právě tomu instinktu, v sobě samém, který nás varuje před nebezpečím, varuje nás před nadměrným riziky. Pokouší nás nedostatek sebezáchovného instinktu k činům, které děláme, z pýchy a nedbáme na následky. Třeba že se systematicky přepínáme, abychom dosáhli výsledku, který je v našich očích tím dokonalým. Na začátku každého maléru je nedostatek lásky a pýcha.

Lásky i k vlastnímu životu a pýcha na své „nezměrné” schopnosti, kterým podle naši pýchy nic neodolá. Pchá, nakonec se ukáže, jak velké, či malé jsou naše schopnosti a nestačíme se divit, když nám v nejméně očekávané chvíli dojdou rezervy. Ať finanční, či psychické, či fyzické. Při soustavném přepínání, dojdou vždy a nestačíme se divit. I k tomu slouží psychoterapie. K opětnému nahození pudu sebezáchovy.

Neprocházíme-li v takovém případě psychoterapií. Pak musíme doufat ve své štěstí, že nám v nouzi nejvyšší začne, fungovat pud sebezáchovy. Pokud není pozdě a zafunguje, i tak se dostáváme z maléru mnohem déle, než při vlastním sebevědomém chování, což znamená, že jsme si vědomi sami sebe. Jak svých možností, tak svých limitů. Tohle vědomí sebe sama, je základem pro to, čemu lidi říkají sebedůvěra vedoucí k seberealizaci. A z toho sebevědomí pak rostou naše úspěchy, které v životě máme. Jsme-li si vědomi toho, na co máme a zbytečně nenapřepínáme síly a nepokoušíme osud. Jo jo.

19 komentářů

  • Anonymní napsal:

    Milý Václave, děkuji Ti
    Milý Václave, děkuji Ti vřele, jak jsi mne ohodnotil, i když vůbec nevíš, o kom je řeč. Jenom se Tě tak nesměle (když jsem podle Tebe neustále dostrašený a přihrbený) zeptám, kdo Ti dal právo hodnotit mne? Z jaké pozice mne hodnotíš? Jsi Bůh? Nevíš o mne zhola nic a tady jsi o mne prohlásil, že se chovám slabošsky, jsem člověk bez sebevědomí, který by se měl na vlastní nohy postavit dříve než po deseti letech a neviset Janovi na krku 10 let. A to ještě nevíš, že mi není třicet, ale šestapadesát a mám pocit, že nebýt Jana a skupiny, tak bych to určitě nedotáhl tam, kde jsem nyní. Ano, bez té desetileté terapie bych byl asi schopen, jako Ty, na základě Janova blogu odsoudit člověka, o kterém vůbec nic nevím. Bohudík jsem v té skupině vydržel a mimo jiné jsem se naučil lidi nehodnotit, protože mi to naprosto nepřísluší a nikdo mi k tomu nedal právo. Ale to není o mně, to je o Tobě. Žij si s tím, a třeba Ti to bude procházet. A třeba také ne, což je pravděpodobnější.
    A jen tak mimochodem. Nepleť si pojmy s dojmy. Ty jsi po přečtení toho blogu nevyjádřil vůbec svůj pocit, jak jsi mylně uvedl, Ty jsi pouze hodnotil moji osobu. O Tvých emocích tam nebylo ani slovo. Pouze to hodnocení. Takže když už nic jiného, tak jsem se naučil rozeznat hodnocení od emocí. Na deset let terapie by to nebylo sice mnoho, ale umím alespoň něco, což jsi Ty za ty dva roky nestihl. A jak je vidět, nestihl jsi toho více. Jan již zmínil pýchu… ta Tě ještě potrápí…
    A skupina jako berlička? K tomu nemám co říci, protože vím, že já se chodil na skupinu cílevědomě učit, času mám také velmi málo, ale protože se mám opravdu rád, tak jsem si ho těch deset let rád dělal a jenom jsem na tom vydělal. A jsou lidé, kteří to mohou na rozdíl od Tebe posoudit zcela objektivně.
    Přeji Ti spokojený život a hodně úspěchů.
    Ultras

  • Václav napsal:

    Já připouštím, že se mohu
    Já připouštím, že se mohu mýlit… Takto to já ale po absolvování 35ky, 2 let skupiny a devíti letech spokojeného života v abstinenci cítím a vidím, tak jsem to prostě napsal do diskuze…
    Václav

  • Jan napsal:

    Milý Václave, až v té skupině
    Milý Václave, až v té skupině budeš sedět těch deset let, budeš vědět, co poskytuje. Zatím jen se hájíš pořád dokola. Jako ti nováčkové. 🙂

  • Václav napsal:

    Já myslím Jane , že s tou
    Já myslím Jane , že s tou osmou třídou to mení dobré přirovnání. Absolvovat 8 tříd ŹŠ je rozhodnĕ málo. Systém vzděláni se stupňuje ZŠ, SŠ, VŠ, další VŠ třeba. Na terapeutickou skupinu lidé v různých intervalech přicházejì, někteří zase mezitím v různých intervalech odcházejí, někteří zůstávají a při vší úctě k terapeutické skupině je to vše tak trochu pořád dokola včetně debat resp. poznatkū. A chtělo by se mi říct, že ten, kdo tam sedí 10 let mi přijde spíše jako propadlík ve škole (když už jsme u těch školních přirovnání) než jako ten , kdo se dlouhodobě vzdělává. Dle mé vlastní zkušenosti chci také říci, že tetapeutickâ skupina je životně důležitá, zásadně mi pomohla, chodil jsem na ní rád 2 roky a rád s láskou na ni vzpomínám. Mél jsem ještě ten bonus, že skupina byla smíšená…:-)

  • Jihan napsal:

    Souhlasím, ze šablony na nic
    Souhlasím, ze šablony na nic neexistují, ale existují určité modely zkušeností, které většinu „šablon“potvrzují. Myslím si, že nejsem úplně omezený, i když občas tomu nejsem vzdálen a potvrzuji, že posilování duševní síly je velice užitečné, zvláště u závislých, právě proto, aby byli připraveni žít vlastní život bez závislostí. Závislostí může být i pýcha. A každý se svobodně rozhoduje o tom, co si myslí, že je mu užitečné. Posilování není známkou slabosti a nepripravenosti. Je o zájmu být silnější a odolnější. A naučit se pokoře je hodně těžké:-)) Jihan

  • Jan napsal:

    Jednou týdně a trvá hodinu a
    Jednou týdně a trvá hodinu a půl.

  • Anonymní napsal:

    Dovolte otázku – v jakých
    Dovolte otázku – v jakých intervalech se schází „běžná“ terapeutická skupina a jak dlouho sezení trvá? Jen pro představu těch, co tam nikdy nebyli… Díky V.Š.

  • Jan napsal:

    Jistě, jsou lidé, co chodí do
    Jistě, jsou lidé, co chodí do školy jen osm let, skončí, najdou si práci, jsou spokojeni, mají se dobře. To jim ani tobě nikdo neupírá. A jsou lidé, co do školy chodí dvacet let, potom se ještě celoživotně vzdělávají a mají to za normální. Jsou spokojeni s tím, že se učí nové a nové věci.

    Nikdo neříká, že chodit na skupinu je nutné deset let. Jen jsem ti nastínil možnosti, které to má. A pokusil jsem se ti naznačit, že tvů pohled o „slabosti“ těch, co nejsou tak „skvělí“ jako ty a zvládaj život v bstinenci bez skupiny, může být právě z výše uvedených důvodů mylný. Oni nechodí ze slabosti, ale z toho důvodu, že zjišťují, co všechno jim ta skupina poskytne. Dokonce se ztěch co dlouho chodili a chodí na skupinu, později pokračovali v psychoterapeutickém výcviku a stali se z nich dobří terapeuti. Mám jich několik takových. A ty mluvíš o slabosti. 🙂

  • Anonymní napsal:

    No tak jsem asi
    No tak jsem asi pyšný…Nevím. Co vím určitě, je to, že jsem spokojený a nebojím se to říct, že mi je fajn…Každý to prožíváme individuálně, a mně zjevně ty 2 roky ke spokojenému životu stačily. Třeba k tomu přispěla i nějaká příznivá kontalace výchozích faktorů, ale je to tak. Myslím , že neni dobré se na to dívat přes šablonu, že k sebepoznání a sebevzdělání je třeba tolik a tolik hodin. Každý to prožívá, vnímá, učí se jinak, individuálně… Já jsem si od Tebe i od dr.Stašrybkove vzal k srdci mnoho poznatkū a rad včetně nepřímých poznatkū, ke kterým jsem dospěl sám během našich debat. S tím dále pracuji, sleduji Tvé blogy, sem tam pročtu co píše Karel a jde to také. Když se někdo dozví, že by měl chodit na skupinu 10 let, tak ho to možná i odradí.
    Václav

  • Jan napsal:

    Já si myslím, že desetiletá
    Já si myslím, že desetiletá skupina je přechozená a může být dokonce kontraproduktivní si zvyknout na berličku skupiny a odhodit jí až po deseti letech.

    Mluvíš o věcech kterým nerozumíš.

    Psychoterapeutický výcvik trvá pět až šest let. Zahrnuje podobné metody jako terapeutická skupina. Už jsem ti napsal výše, že nejde o žádnou podporu v abstinenci, ale o jistou formu sebevzdělávání, sebepoznání, na které si ty rezignoval. Aby člověk plně pochopil sebe sama, a nemusí mít problém, potřebuje na to asi 500 až 600 hodin terapie. Což je zhruba těch deset let ve skupině.

    Aby člověk dosáhl mistrovství potřebuje zhruba deset tisíc hodin v libovolném oboru. Těch šest sest hodin je jen začátek.

    Vůbec se nejedná být o to přihrbený, ale právě sebevědomý díky rostoucímu poznání. A ty jsi přesně ten pyšný, co má pocit, že už ví všechno. 🙂

  • Václav napsal:

    Dvouletá skupina u Tebe mi
    Dvouletá skupina u Tebe mi velmi pomohla a poslala mne správným směrem. Žiju velmi spokojeně v rodině, pracovně, bavím se svými koníčky… To že jsem napsal svůj pocit po přečtění blogu snad neznamená, že by mi pýcha zaslepila oči… Vyhovuje mi život dle řádu, základní zásady dodržuji, určitý střeh v podvědomí mám a myslím si, že být neustále dostrašený a přihrbený kdy a kde mne ten démon uštkne také není dobré. Já si myslím, že desetiletá skupina je přechozená a může být dokonce kontraproduktivní si zvyknout na berličku skupiny a odhodit jí až po deseti letech.
    Václav

  • Jan napsal:

    Jasně Kristýno. Prostě
    Jasně Kristýno. Prostě někteří se domnívají, že posilovat znamená projevovat slabost. 🙂 Ano, člověk je třeba slabý proto posiluje, aby byl siný, zdravý, případně schopný.

  • Anonymní napsal:

    Ahoj Jane musím Ti dát za
    Ahoj Jane musím Ti dát za pravdu, tak jako já pravidelně chodím cvičit, aby mě moje záda tolik nebolela a nepřemýšlím nad tím jestli už chodím deset let nebo jen rok, jednoduše se poslouchám a vím, že mi je cvičení pod odborným dohledem prospěšné. (Zvládnu chodit do práce, můžu i trochu sportovat, cítím se lépe…) Takže nevidím nic špatného, slabošského na tom chodit pravidelně na terapii a být si prospěšný, porozumět si a nebo si „jen“ udržet zvládání bytí a nepříjemností, které život přínáší. Hezký den a ať se daří. Kristýna

  • Jan napsal:

    A nic – nemá ani zavírací den
    A nic – nemá ani zavírací den a od podzimu roznáší alkohol aniž by se napil.

    Co to dokazuje?, Že to tak bude napořád. Spíš je zde otázka, kdy ho to prostředí dostane. 🙂

  • Jan napsal:

    Milý Václave, deset let
    Milý Václave, deset let psychoterapie znamená deset let sebepoznávání. Sebeporozumění, náhled na sebe a na druhé lidi. Pokud by šlo jen o abstinenci, pak jistě stačí abstinovat. Jenže jde o víc a ti moudří hledají a chtějí víc, než jen abstinovat a vytahovat se abstinencí.

    Člověk který rozumí sám sobě, posiluje se ve svých schopnostech rozeznávat, rozumět druhým lidem mnohem víc než jim budeš rozumět ty bez toho tréninku. Využívá schopností a dovedností za ty roky psychoterapie, ve vztazích v obchodu, prostě všude. Moudrý člověk přemýšlí o motivech druhého, proč se zabývá tím či oním. Hlupák jen soudí a kasá se svou silou. 🙂

  • Anonymní napsal:

    Tohle jsme u nás na vsi
    Tohle jsme u nás na vsi předpovídali novému hostinskému že špatně dopadne. Na podzim původní hostinský v naší hospodě na hřišti skončil a jako nástupce se k všeobecnému překvapení našel abstinující alkoholik, který chlastal první ligu a už kolem poledně dokázal ležet před hospodou neschopen vstát. A nic – nemá ani zavírací den a od podzimu roznáší alkohol aniž by se napil. Takže záleží asi na nátuře. Někdo prostě přestane a jiný holt musí dodržovat mnoho pravidel aby se už nikdy „nerozjel“. V.Š.

  • Jan napsal:

    Václave, pýcha ti zaslepuje
    Václave, pýcha ti zaslepuje oči. Viděl jsem lidi, kteří se prochlastali po víc jak patnáctileté abstinenci do naprostého debaklu. Protože jim pýcha na svou dokonalost zaslepila oči. A pokud podle sebe soudíě druhé, tak ze sebe děláš míru všech věcí. Víš houby o tom, co kdo potřebuje. A kdyby si byl dospělý, jak deklaruješ, nevypustíš takové tvzení z úst. Jo jo.

  • Václav napsal:

    Já Ultrase neznám, ale chodit
    Já Ultrase neznám, ale chodit deset let na skupinu mi přijde takové „papežštější než papež“ nebo slabošské. Je to samozřejmě každého věc jak se cítí… Třeba neměl lepší nápň času, tak se bavil skupinou… Já jsem chodil také na skupinu do Řeporyjí v letech 2008 a 2009, musím říci, že mi skupina zásadně pomohla, chodil jsem tam velmi rád, vzpomínám na to s láskou, ale myslím, že by se našinec měl na vlastní nohy postavit dříve než po 10 letech… Stejně jako mladý člověk by něměl viset rodičům na krku do třiceti…
    Václav

  • Anonymní napsal:

    Když to tak čtu, tak ten
    Když to tak čtu, tak ten Ultra musel bejt kurva dobrej!!