V sobotu ráno se Pavla zeptala. „Jindro, kdy pojedeš domů?” Jindřich se zarazil, protože to vnímal jako upozornění, že už je dost dlouho na návštěvě.
V sobotu ráno se Pavla zeptala. „Jindro, kdy pojedeš domů?” Jindřich se zarazil, protože to vnímal jako upozornění, že už je dost dlouho na návštěvě. „Klidně prvním vlakem, co jede na na Prahu.” Došlo ji, že se asi urazil. „Počkej, neurážej se, neptám se proto, že chci abys odjel. Jestli něco chci, tak abys nemusel odjíždět, ale to je teď nad moje i tvoje možnosti. Chci to vědět z toho důvodu, že bych ráda jela s tebou. Můžeme jet autem, když dnes odpoledne pojedeme a já bych se zítra vrátila.” Vysvětlovala Pavla.
Jindřich v tu chvíli vypadal extra vyjeveně. „Ty mě chceš odvézt domů? No dobře, můžeme se střídat v řízení, když mi auto svěříš.” Vzpamatoval se s překvapení Jindřich. „Najíme se, sbalíme a jedem.” Pokračoval. Pavla se usmála. „Ty máš Týpku stejně život. Zachce se ti, jedeš za ženskou, ženská tě odveze domu, jak ty to děláš?” Položila řečnickou otázku. „Nejsem já ta náramně hodná?” Jindřich ji vzal do náruče, pohoupal ji jak malé děcko, už si zvykla a věřila mu na rozdíl od prvního pokusu, kdy se bála, že mu vypadne z rukou a namlátí si.
Držela se ho a šeptala mu. Ale než pojedeme, podrazíš mi nohy?” Dobře si pamatovala, jak podrazil nohy, hned při prvním milování u ní doma. Nadchla ji jeho přímočarost, se kterou ji vždycky chtěl. Byl něžný, jemný, ale nikdy se moc nezdržoval, nějakými okolky. Tady, v Písečnici, kdykoliv zjistil, že i ona má chuť. Jindřich ani tentokrát nezklamal. Odnesl ji do ložnice, svlékl z toho mála co měla na sobě, za chvíli byli v sobě zaklesnutí, že nevěděli ani jeden o světě.
Skončili, za chvíli se slastně protáhla, podívala na něj, „bude se nám dobře cestovat, tedy jestli nebudeš cestou zcela vyčerpaný. Jindřich udělal pohrdlivě: „Cssss, jednou si tě vezmu do parády a budu tě milovat až do úplného vyčerpání. Pochopitelně tvého.” Pavla zavřela oči, představila si tu situaci, neřekla nic, ale zaujala ji ta poznámka.
Oblékli se, najedli, Jindřich se zamyslel a řekl: „Možná by bylo dobré si tu nechat ty věci, co jsem si koupil, abych je, až sem zase přijedu, nemusel tahat sebou, co říkáš Pájo.” Pavla přikývla. „Jasně, nech si je tady.” Zase ji potěšilo, že mluví o návratu. Už začala věřit, že má opravdu nějakou budoucnost. Tohle ji vždy trápilo. Většina chlapů se chovala, jako gentlemani, měli ji rádi, trpěli, když je opouštěla, vysvětlovali si její rozchody různě, ale nikdo z nich nepochopil, že to nebylo z toho důvodu, že by byli mizerní v posteli, nebo špatně se chovající. Byli to muži, kteří nedávali naději na budoucnost víc, než byla postel, nebo příjemný víkend.
Jindřich ji dával naději. Mohla si myslet, že má k tomu tisíc nejrůznějších důvodů, všechny mohou být správné, ovšem důležité bylo, že Jindřich nic nesliboval, on se jako chlap, co s ní chce být, choval. Tohle jeho chování rozhodlo. Napřed v tom byla fascinace, příjemné zjištění, že ji vnímá jako ženskou a ona se tak vedle něho cítí, ale ta Jindřichova ochota poskytovat naději, byla zcela nejsilnější. V tomhle byl rozdíl mezi jeho chováním k Vlastně, kde se mu ona líbila, bylo mu s ní dobře, ale ve skrytu duše s ní nikdy jako s dlouhodobou partnerkou nepočítal. Vlasta jeho neochotu se zavázat cítila.
I z toho důvodu se mu Vlasta dlouho vyhýbala, vždy věděla, že se mu líbí, ale tušila, že to není nikdy tak silné z jeho strany, jako z její. Jindřich bral, jak měl ve zvyku, kde se dávalo, hlavu si nelámal, jako správný závislý, zásadně žijící na dluh, na dluh ve všem nejen finančně, což je jistá forma sobectví, dost velkého sobectví, které mnozí závislí, podobně jako Jindřich vlastně u sebe a ni netuší, natož aby viděli.
Ti, co žijí vedle nich, tím sobectvím mnohdy trpí stejně tolik jako jejich pitím, fetováním, nebo hazardní hrou. Ti závislí muži i ženy berou, kde se dá, berou s pocitem, že tak to má být a vracejí málo. Mnohdy už jen to, že začnou abstinovat, považují za velkou splátku dluhu. Jen málokterý tuší, že se jedná teprve o začátek, kdy se postupně, jak jde čas a terapie, začíná odhalovat co všechno musí změnit, co všechno musí zaplatit, kde všude jsou dlužní.
Kupodivu, až když mají zaplaceno, nastává v jejich životě zlom. Pavla věděla, nebo tušila, že i ona vlastně udělala, určitě svůj pokrok ve změně pohledu na život, dospěla, přestala uvažovat jako věčně mladá, věčně se bavící slečna a začalo ji docházet mnohé, co v psychoterapeutickém výcviku prožila, slyšela a ne vždy hned přijala. Dozrálo v ní ono slyšené a prožité. Totéž i Jindřich. Jeho rozhodnutí opustit Vlastu bylo z hlediska mnohých náhlé, nezodpovědné, jako vlastně bylo náhlé a nezodpovědné jeho chování od počátku, protože nikdy tam nebyl úmysl setrvat nastálo. Dost dlouhou dobu ano, ale rozhodně necítil potřebu ho nějak kultivovat, pěstovat.
Za těch několik let, co trvala jeho terapie, se změnilo mnohé. V něm samém. Už věděl o některých svých slepých místech, o některých slabých místech, už věděl o svých skrytých motivech a přáních, nebo si je aspoň většinou přiznal, už se přestal vidět v těch buď zcela černých barvách, nebo zase na druhou stranu v těch zcela zářivých barvách, což je chování a pohled pro většinu abstinujících závislých, že přecházejí i v pohledu na sebe, z extrému do extrému a chybí jim ona důležitá střední poloha, která není šedivá, ale má mnohem širší spektrum, než je si většina závislých vůbec schopná představit.
Oba dozrávali jako lidé, potkali se v čase, který byl příhodný pro jejich setkání. Učili se jeden od druhého a už tušili, že se budou muset naučit se spolu žít a spolu snášet. Pavla v tomhle směru byla o krok napřed. O malý, ale ten důležitý. Byla ochotna mu rozumět a ochotná pochopit. Měla své požadavky, ale na rozdíl od Jindřicha, který ještě se moc omezovat neuměl, a jeho náhlý příjezd a rozchod s Vlastou o tom vypovídal, ona uměla víc čekat. Předchozí vztah s Karlem ji ukázal důležitost čekání, ale také důležitost rozhodnutí, nečekat příliš dlouho. U Jindřicha tuhle schopnost použila a vydělala.
Sedli do auta a vyrazili. Jindřich řídil, naštěstí si ozkoušel jiný typ vozu v předchozích dnech, takže mu jízda činila radost, nikoliv potíže. Pustil rádio, kde zrovna hráli „Růže z Texasu.” Pustil se do zpěvu a Pavla se přidala. Ani jeden nijak zvlášť zpěv neovládali, ale zpívali spolu a náramně se přitom bavili. Dozpívali, chvíli bylo ticho a Pavla se zeptala. „Jindřichu, odkud znáš tu básničku, co jsi recitoval u Oly?” Jindřich se zamyslel. „No, ani nevím, objevil jsem ji na internetu, četl jsem ji několikrát a vlastně jsem ani netušil, že ji umím. Emily mám rád, moc rád, ona píše jak cítím, že jde život. Není tam z mého hlediska ani příliš smutku, ani příliš radosti. Je taková vyvážená, četl jsem o ni někde, že píše totální poesii, ale myslím, že si psala, jak vnímala život. Zajímalo by mne jaká opravdu byla.”
Pavla se na něj usmála a řekla mu: „Už bych si dala kafe, někde zastavíme.” Jeli ještě asi dvacet minut, dojeli k benzínce, zaparkovali, vešli dovnitř, Jindřich koupil kafe a dvě bagety, podal kafe i bagetu Pavle, ta se usmála, sáhla do kapsy a podala mu ono kolibří vydání, které si prohlížel Jindřich u Oly. „Tohle ti posílá Ola. Prý bude u tebe v dobrých rukou.” Jindřich zíral jak v reklamě na Vizír. Pavla se začala smát. „Bože, Týpku, kdyby ses teď viděl.”