U hlavy jsem měl pistoli s nádorem

Původně jsem měl na mysli název, který by zněl: „U hlavy jsem měl pistoli rakoviny.” Ale ještě neznám výsledky histologie, takže jsem trochu ten název zmírnil. A proč tak dramatický název?

Doktorka Ruth je šestinásobná vítězná triatlonistka a podle časopisu Living Fit také jedna z deseti žen v Americe s nejlepší kondicí. Sportovat a studovat lékařské vědy začala až poté, co jí před čtyřiadvaceti roky diagnostikovali rakovinu prsu…Sportovat a studovat lékařské vědy začala až poté, co jí před čtyřiadvaceti roky diagnostikovali rakovinu prsu. Je dokázané, že cvičení snižuje riziko návratu tohoto typu nádoru na polovinu, proto se ještě s nezahojenými jizvami po mastektomii začala připravovat na svůj první trojboj. Pustila se také do výzkumu jídelníčku kultur s nízkým výskytem nádorů a došla k přesvědčení, že potřebuje okamžitě opustit standardní americký způsob stravování a jíst spíše jako Tarahumarové.

U hlavy jsem měla pistoli rakoviny,“řekla mi. „Tak jsem se bála, že jsem byla ochotná uzavřít i smlouvu s ďáblem.
Úryvek z knihy: Zrozeni k běhu.

Vrátil jsem se dnes domu. Po týdnu, jak jsem předpokládal. Minulý čtvrtek mě operovali, Probudil jsem se na pooperačním pokoji, dali mi kyslík, a začal jsem přemýšlet. O něco později přišel primář Mareš, osvětlil mi lehce průběh operace, ujistil mne, že divertikl i s nádorem z močového měchýře zcela odstranili a pokud nenastanou komplikace, do týdne mohu jít domu.

Nevím tedy zatím, jestli mám nebo nemám rakovinu, metastázy zatím ne, to by mne neoperovali. Výsledky z histologie budou později. Nebojím se, s ďáblem smlouvu neuzavřu, protože věřím, že nic není člověku platné, pokud získá celý svět, když ztratí svou duši a obětuje ji ďáblu v jakékoliv podobě a z jakýchkoliv důvodů.

Nebojím se, protože strach ničemu nepomůže, co člověku pomáhá je jen odvaha věci změnit, jako jsem je změnil už několikrát v životě, nikdy jsem s problémy nebojoval, boj nechávám mluvkům, kteří se bojí něco změnit, tak místo práce na sobě, vykřikují hesla o boji a vítězství.

Prodělal jsem operaci slepého střeva v osmnácti letech, operaci žaludku ve dvaceti třech letech, operaci žlučníku v třiceti sedmi letech, musel jsem ve třiceti čtyřech letech řešit problém ulcerózní kolitidy a našel jsem způsob řečení, podobně jako v padesáti devíti, po náběhu na infarkt. A musel jsem se vyrovnat se svou závislostí. Jak je vidět, těch zkoušek na mne Pán Bůh dopustil docela dost.

Každou tou zkouškou jsem prošel a věřím, že pokud je mi dáno, projdu i touhle zkouškou, pokud mi dáno není, i přes všechny ty zkoušky, problémy, potíže jsem užil v životě dost a dost, nic mi nebylo, co jsem si přál odepřeno. Takže, nahý jsem na svět přišel, nahý z něho odejdu a nic si sebou nevezmu.

Záměrně jsem si nevzal ani notebook, ani tablet, jen mobil a čtečku. Za ten týden jsem přečetl několik blogů, a několik knih. Mezi nimi tu výše zmíněnou „Zrozeni k běhu.“ Hodně jsem mluvil s lidmi, na urologii jsem patřil se svými 68 lety mezi mladíky. Většina těch pacientů, co mohli chodit, mluvit a myslet, byli lidé, co už mají život skoro za sebou.

Nikdo z nich nesmutnil, někteří trpěli dost, ale smáli se. Personál byl skvělý. Žádné kyselé ksichty, žádné rozčilování, s dvěma krásnými doktorkami jsem žertoval, ony žertovaly se mnou. Po všech těch stescích, co jsem vyslechl na české zdravotnictví, v němž i já dvacet pět let pracuji, se ukázalo, že nic není tak horké, jak se zdá. Aspoň na urologii na Bulovce.

Ano, teď mám čas se dost dlouho věnovat sobě. Zařídit si život, jak potřebuji. Jíst, co považuji za prospěšné a cvičit jak si myslím, že mi bude svědčit. Číst to, o čem si myslím že je dobré a diskutovat jen s těmi, co mají co říct. Mají co říct z mého hlediska.

Naznám-li, že mi nemají co říct, nechovám jako hrdina, co se ukazuje v dešti a blátě, když nemusí, patřím mezi lidi, co se klidně schovají. Maily a poznámky typu, že něco neunáším se mne nijak nedotýkají. Když prší, nezůstávám na dešti, když je mi zima, jdu do tepla, nebo se víc obléknu.

Jsou lidé, které pokud je nemusím, nehodlám hrdinně snášet jejich hloupost.V hnoji se také nebrodím, když nemusím. To jen tak na okraj. Takže stále platí. Osobní útoky mažu. Pokud někdo má pocit, že si na mě něco potřebuje hojit… Jo jo.

1 komentář

  • dalibor napsal:

    Se zájmem jsem si přečetl tvůj blog, Jane a soucítím s tebou a přeji ti brzké uzdravení. Já jsem teď prodělával dvakrát za sebou těžkou virózu a nevěděl jsem moc, co se děje kolem a že jsi po operaci. Člověk má trochu čas přemýšlet a srovnat si životní priority. Pevně věřím, že výsledek histologie bude negativní. Slepák jsem také měl v osmnácti .. nejlepší je myslet na krásné ženy, to potěší vždycky a pozitivní náhled na svět. Klidně mě zavolej, budeš-li mít chuť. Držím palce !! Určitě dej vědět.