Terapie divadlem

Napadlo mne v pátek 6.5.2016, když jsem měl nohy na svém pracovním stole v mé pracovně v blázinci, že bych mohl dělat divadlo a zároveň k tomu něco, jako kurs sebepoznání, jehož lidé mohou dosáhnout s

Napadlo mne v pátek 6.5.2016, když jsem měl nohy na svém pracovním stole v mé pracovně v blázinci, že bych mohl dělat divadlo a zároveň k tomu něco, jako kurs sebepoznání, jehož lidé mohou dosáhnout skrz postavy, které ti herci hrají. Třeba zbožná katolička, která nikdy neochutnala zakázanou lásku, jako je milování bez svátosti manželství, ochutnat na emoční úrovni, když hraje postavu nevěrné manželky, co to sebou nese, být nevěrná, jestli je to taková radost, jak se mnohé ty manželky domnívají, takové užití, o kterých občas sní. Aniž by tu samotnou nevěru realizovala.

Nemyslím tím přímo psychodrama, ale takové zkoumání těch pocitů, které třeba ta nevěrná žena prožívá. Případně, co asi tak prožívá muž, který okrádá svého obchodního partnera. Malý náznak poznání jak by to mohlo fungovat, jsem už několikrát udělal. Ověřil jsem si to hned včera jak to bude fungovat, když jsem Kryštofa přesvědčil na poslední chvíli, aby neseděl při rozhovoru s „dcerou” která ho načapala v situaci, kdy se setká dcera nenadále přicházející, bez ohlášení, mezi dveřmi s jeho zatím jednonoční známosti, u stolu, ale trochu se po té scéně rozpohyboval. Najednou se mu změnil hlas, cítil se trapně, měl provinilý výraz, z rozpaků uklízel, vzal si na sebe mimovolně sako, jako by chtěl odejít.

Co vím, Kryštof dceru nemá, takže ho nemohla načapat v takové situaci, ale ty pocity byly z jeho chování najednou mnohem zřetelnější, než když předtím seděl u toho stolu a mohl je díky tomu, lépe skrýt. Či hůře uvědomit, než v tom samotném pohybu. Celá scéna vypadala mnohem věrohodněji. Přesně tak jak se lidé cítí, když jsou načapáni v trapné situaci.

Herectví i ochotnické, poskytuje tuhle možnost. Člověk ani nemusí být nějaký mistr oboru, aby pochopil emoce, které prožívá. Už mám mnohokrát vyzkoušeno, že pokus vcítit se do někoho druhého, přináší emoce, které ta skutečná i když hraná postava prožívá. Žena, která se ráno loučí s milence, s nímž se seznámila večer, má jisté pocity po ránu, když se loučí. V divadle si může na přehrané situaci, uvědomit mnohé ze sebe. Třeba jestli s ní byl spokojený, prožít a uvědomit si obavy, jestli nemá pro něj malá prsa, jestli ji nabídne ještě další setkání a tím pádem se dozví jestli je dost dobrá a dost ženská, atd.

Vlastně se nejedná, jak už jsem řekl jen o psychodrama, ale i o kultivaci vkusu, tříbení myšlení, zvýšení odolnosti vůči nečekaným, trapným situacím. Rozhodně mi nejde o esoteriku, kterou skutečně nemusím. Pouze jen a jen o to, poznat sebe sama, neb jen ten, kdo pozná sám sebe, může změnit sám sebe. Žena si může uvědomit svou cenu, své důvody, pro které se vyspí okamžitě s někým o kom nic neví. Přijít na to, proč se nikdy nepokusila se seznámit s jistým druhem mužů, co ji lákají, ale jichž se bojí. Znát své motivy, proč dělám to či ono, není vůbec k zahození a divadlo tomu může v mnohém napomoci.

Změnit a zkusit díky té změně žít podle svých představ. Záměrně neříkám „lépe.” Neb nevím, co je žít lépe pro druhé. Ale lépe podle svých představ. Nevím jestli najdu nějaký nový postup, o ten mi myslím ani nejde. Ale doufám, že se setkám s lidmi, kteří mají zájem najít určitou estetickou a psychickou rovnováhu.

Sobotní repríza představení „Náplast a Převozník, Dopisy z minulosti” měla pro mne osobně zásadní význam právě v tom, že jsem přestal tak úplně usilovat o výsledek a začal jsem si hrát s tím, co mi ta práce s ochotnickými herci může dát po té terapeutické stránce, umělecké a zároveň lidské. Všiml jsem si, že jsem během těch dvou let, dovedl některé lidi k tomu, že začali mnohem lépe snášet zátěž, mnohem snadněji se vymezují proti mně, co vůbec není špatně, jsou samostatnější.mí říci, co chtějí, co nechtějí a navíc přijatelnou formou, což není špatný výsledek.

Ano, část lidí v souboru jsou abstinující závislí. Ne všichni, jen někteří a ti přesně díky tomu divadlu se stávají dospělejšími, prosperují. S nimi ale rostou i ti, co přišli do souboru kvůli divadlu samotnému. Promíchali se a dnes mimo mne nikdo neví, kdo je kdo. Nebo, lépe řečeno, nikdo se tím nezabývá. Cože je dobře, protože pak je vidět, že se ti lidé dokázali zařadit do běžného života, bez nějakého toho sladkobolného halasu, který někdy produkují někteří jedinci, co deklarují jak se vypořádali se svou závislostí.

Ovšem, jsem přesvědčený, že divadlo koncipované jako sebezkušenostní, prožitkové, je možné aplikovat jako cestu sebepoznání i pro lidí, kteří mají zájem o sebepoznání a nejsou přitom pacienty, nebo klienty. Zahrát si divadlo, něco se o sobě cíleně dozvědět, (nejedná se o terapii, podotýkám) a mít dvojí užitek. Ze samotné práce a ze sebepoznání. Připouštím, že samotné sebepoznání mívá terapeutický účinek, ale terapie není v toto případě to hlavní. Hlavní sebepoznání, spolupráce na společném projektu a samotném provedení.

Vrátím se k samotnému divadlu a souboru. To, že se promíchali ti lidé, se ukázalo jako nosné pro všechny. Jedni díky své terapeutické zkušenosti byli schopni více pracovat se svými pocity, vyrovnávat se zátěží, k čemuž terapie zaměřená na závislost vede. Protože po jejím absolvování ti lidé by měli být odolnější, antifragilní, jak říká Nassim Taleb, ti další příchozí odjinud, než je svět terapie závislosti se zbavili svých předsudků a představ o schopnostech a možnostech závislých.

Zjistili všichni ti abstinující, že je možné pro závislé, v rámci té hry, si zažít myšlení a pocity lidí, kteří nejsou žádnou závislostí limitování, jak třeba prožívají své obtížné, trapné situace lidé, kteří ač nejsou závislí, přesto jsou nejistí, občas se cítí trapně situace spolupráce mezi lidmi z různých společenských skupin. O výhodnosti takové spolupráce jsem já nikdy nepochyboval, protože jsem kdysi sám podobnou zkušeností prošel v klubu „Z.” Ono „Z” Znamená: „Zdraví, zralost, zodpovědnost.”

Cílem členství a práce v tom klubu, byla ta spolupráce, skoro bych řekl, umění spolupráce. Smyslem toho, nebylo usilování o střízlivost, ale střízlivost byla podmínkou zdraví, zralosti a schopnosti být odpovědný. Střízlivý najít svůj smysl. Nejen života, což je většinou nemožné, ale najít smysl obtíží mravného chování v situacích, jako je věrnost, spolehlivost, poctivost.

Být střízlivý je dovednost, kterou má každý, kdo se pro ni rozhodne. Ale dosáhnout zralosti, už není tak jednoduché. Samotná abstinence nic nezaručuje, žádnou zvláštní mravnost, schopnost spolupráce, schopnost milovat, nebo nežít za své a nikoliv na cizí úkor. Znám mnoho abstinujících, jejichž míra zralosti se nijak extra nezvýšila.Abstinují, ale nijak zvlášť zralým chováním a jednáním nevynikají. Zátěž zas až tolik nezvládají, dost často recidivují.

Někteří dokonce, a docela dost dlouho, žijí v přesvědčení, že jsou hodni odměny od okolního světa za svou abstinenci, za svou střízlivost, za to, že nemlátí, neokrádají, neobelhávají, aspoň ne tolik jako kdysi, své bližní. Jenže za to jim žádný dík a odměna nenáleží. Prostě jen přestali obtěžovat svět kolem sebe, svým akutním, nad vší míru, sobectví, neomaleností, sebestředností.

Zde, v případě divadelního souboru byla valná většina lidí vystavena situacím, které pro ně byly neznámé. Například příchody a odchody lidí, kteří přišli, nakoukli, vyvolali mnohá očekávání a zase odešli. Většinou bez vysvětlení a rozloučení. Nejvíc nás pálí naše chyby, co vidíme na druhých. Zde se viděli a museli ten odraz v zrcadle unést, pochopit a smířit se se svou minulostí. Takové chování je pro citlivější, závislé jedince většinou těžko únosné. Ale on se naučili s tou citlivostí žít, vyrovnávat se s ní a přitom tu citlivost neztratit.

Tak jsem trochu odbočil, ale ona odbočka je nutná pro pochopení toho, že lidé se mohou změnit, pokud dojdou sebepoznání, ale samotné sebepoznání, bez následných činů, je celkem k ničemu. Faktem je, že sebepoznání, rozeznání toho, co je pro mne důležité, nebo není, může vést ke změně způsobu života někdy dost zásadním způsobem. Podvádějící žena, se může rozhodnout upravit si svůj život tak, aby nemusela podvádět. Rozejde se třeba s milencem, nebo manželem. Co je pro ni těžší, není vždy zcela jasné. Někdy je osvobozující pochopit, že se nelze nezamilovat, nelze si takové zamilování zakázat, ale díky tomu se třeba cítit obohacený, přesto že se ona láska nenaplní.

Zažil jsem v terapii lidi, muže i ženy, kteří se rozhodli ukončit jak milenecký poměr a trpěli, stejně jako trpěli, když se rozhodli ukončit manželství a opustit rodinu a jít za hlasem srdce. Tady v tom divadle si člověk tohle může prožít a může se naučit, jak z toho vystoupit. Může pochopit, že zamilovanost, fascinace tím druhým, není láska, ale jen a jen zamilovanost a fascinace. Může zažít trápení jiného člověka a přesto si ho sebou neodnést domu.

Nakonec, samotná terapie občas přinese netušené výsledky. Lidé třeba zjistí, že je baví psát dramatické kusy a dokonce je realizovat. Objeví v sobě netušená zákoutí, která je dřímala a díky terapii, ochotnickému divadlu, se vydají na cestu, která je sice zcela neznámá, ale lákavá. Dokonce bez grantů i dotací ze strany státu, obcí, ale za soukromé peníze, které jsou ochotni dát lidé, co si myslí, že má smysl tuhle činnost podporovat.