Po dlouhé době používání Mac OS X, jsem se rozhodl, že i na něm začnu používat TexLive. Stáhl jsem MacTex, nainstaloval a jal se ho zkoušet.
Po dlouhé době používání Mac OS X, jsem se rozhodl, že i na něm začnu používat TexLive. Stáhl jsem MacTex, nainstaloval a jal se ho zkoušet. Vyzkoušel jsem různé editory z nabídky, abych se nakonec vrátil pokorně ke konsoli a pdfcslatexu a hezky vše používal jak se použivát má. Snadno a rychle. Tyhle vymyšlenosti „WYSIWYG” typu „Texworks” a jiné další mi vážně nesedí. Už jsem zvyklý na „VIM” pěkně v konsoli, v nejhorším přídě „GVIM” všechno klape a nic nepřináší zbytečná překvápka.
Jo jsem konservativní člověk, co funguje, nerad měním, většinou, když tak učiním, zjistím, že jsem si nepolepšil, tohle jsem si uvědomil včera ráno, když jsem v Albertu čekal s jedním banánem, dvěma jablky a deseti deka šunky, při nákupu snídaně, cestou do blázince a cizojazyčná dívka zápolila s počítačem na pokladně. Fronta reptala, právem, protože si myslím, že zapínat pokladnu a sedat si k ní, když se vytváří fronta je zhůvěřilost. Zřejmě je malá nezaměstnanost, neb jsem tu dívku viděl cestou k pokladně důvěrně klábosit s kámoškou. Až když ji pan manažer upozornil „odkvačila” pomalým krokem ke kase.
A moje konservativní duše mi říká, že čím méně cestou do práce lidé u kasy čekají, tím raději do toho krámu chodí. Zřejmě v tomto směru změním lokál. Předtím jsem nakupoval jinde a tyhle potíže tam ráno v sedm patnáct nemívali. Nerad čekám, než se počítač zahřeje a dáma může pracovat. Možná by měla fasovat sčot. Ten se rozehřívat nemusí. A psát si do sešitku příjmy. Konečně hokynáři to tak dělali a málokterý prodělal. Ona ta moderní technika není všemocná. Tohle je vidět na poště.
Člověk, kdysi došel na poštu pro doporučený dopis nebo balík, slečna či paní vzala upozornění, co mi automaticky pošťáčka neházela do schránky aniž by si ověřila, dnes mi bez varování rovnou hodí doručenku do schránky, já ji potom „miluji” nestará se jestli jsem nebo nejsem doma. Tehdy jako dnes, dnes po mnohem delším čekání, jsem předložil OP, ona si ho prohlídla, dala mi podepsat a šel jsem.
Dnes musí zásilku přes PC vyhledat, pak najít v hromadě dalších, vytisknout potvrzení, dát podepsat a pak teprve člověk muže jít. Dost často tohle trvá několik minut a je-li přede mnou ve frontě deset lidí, stane se z vyzvednutí doporučeného dopisu záležitost na hodinu. Už by tu poštu měli zprivatizovat.
Večer jsem dorazil z blázince a věděl jsem, že dorazí Kristýna s Pavlem. A čeká nás ještě práce na scénáři. V neděli mi poslali takový návrh, který sem jim sepsul, tak vlídně, po svém. Jsem toho názoru, že vlídné zacházení s kolegy při práci zas až takový efekt nemá. Ono příliš vlídné zacházení s kolegy a klienty není až tolik výhodné. Člověk je pořad vzadu a tak nějak „bezprávný” Některé mé kolegyně si mou přílišnou vlídnost a vstřícnost vykládaly jako mou povinnost a mou blbost. Ale naštěstí mě rychle poučily, takže se těch chyb s přemírou vlídnosti zas tolik nedopouštím. Jak s kolegyněmi, tak klienty. Vlídný jsem jen na favoritky. Přiměřeně.
Dorazili a nakonec byla i zábava. Dohodli jsme se, co a jak? Pak víc jak dvě hodiny se skutečně bavili při práci. Nakonec ono tvořit vzdělávací pořad, je celkem zábavná věc. Měl jsem několik nápadů, ty byly přijaty místo těch co mi navrhovali původně. Jejich některé nápady také zůstaly zachovány, hlavně Kristíny. Já mám vždycky hrůzu z toho, že se ze vzdělávacích pořadů začne dělat umění. Ale i při točení „Ze závislosti do nezávislosti” jsme se dohodli. A většinou byl ten cyklus dobře diváky přijat, Někteří mi pořád píší. Inu není nad to, je-li člověk asertivní a prosadí se a přitom i ti druzí mají pocit, že neprohráli.
Pobavil mě jeden klient včera, když mi v pátek zoufale volal, že paní se kterou má poměr, je mu asi nevěrná. Ona vdaná, on svobodný, zamilovaný, to že podvádí ona manžela bere on jako samozřejmost, ale její možný poměr s někým jiným, bere jako velikou újmu. Ona zatím, se nehodlá rozvést, i když mu slibuje, že se zcela určitě rozvede, jen neví kdy, vždycky ji do toho něco neočekávaného vleze. Podobně jako, když dáma slibuje, že přijde a vždy to nejde, něco mnohem důležitějšího. Takové chování, když zaznamenám, tak už později nijak neusiluji o nějaký zvláštní kontakt. Beru skutečnost na rozdíl od mého klienta jak je. I když se mi ta skutečnost hrubě nelíbí.
Takže jsme probrali jeho situaci, tahle skupina je čistě mužská, tedy chyběl tam ten ženský prvek a pohled, který mám v jiných skupinách. Ale myslím, že co od lidí slyšel bylo skutečně dobré. Nakonec, pokud si nechá líbit takové chování, protože je zamilovaný, pak má jen co chtěl a k čemu se rozhodl a v čem se udržuje. Není to typ, co by musel prosit o ženskou přízeň, ale holt ta zamilovanost s ním teď cloumá. To je velmi životu nebezpečný stav mysli. Párkrát jsem ho zažil a člověk může mít kolik chce zkušeností, jakýkoliv psychoterapeutický výcvik, stejně je mu v takových případech zle.
Jediná výhoda je, že se asi umí víc ovládat ten cvičený a umí s těmi emocemi lépe pracovat. Jak říká má šéfová. „Mít za sebou terapii, nebo psychoterapeutický výcvik dává člověku spoustu možností a výhod, právě při tom zvládání emocí.” Já bych dodal, tam kde se jiní zhroutí, tam se pouze na chvíli, na čas maximálně roztřesu. Ale zle mi bývá. I když asi o něco mírněji. Ono ale bývá zle oběma, protože rpozchodem oba ztrácejí a ta dáma, co miluje mého klienta, zžejmě nechce ztratit výhody manželství. Víc se tímhle zabývám ve své knize „Paralelní manželství.” Na nešťastnou lásku existuje jen jediná terapie. Čas a odloučení od toho člověka, co mě učinil napřed šťastným a posléze nešťastným. Holt se to doplňuje, jedno bez druhého nemůže být. „Komplementarita” tomu někteří učeně říkají.
Já moc na ty učený slova nejsem. Pokud někdo mluví tímhle jazykem, pak má dost velký problém se zřejmě dorozumět, ale vypadá dost chytře to jo. Hovoří učeně, lidé kolem zbožně naslouchají, čekají zázrak, ten se nekoná, protože učená slova zázrak nepřivodí, pouze víra v něj. Já tedy na zázraky věřím, stejně jako věřím na anděla strážného a svaté. Mimo jiné. Moc se mi líbí, takové ty psychologické teorie, které se zoufale pokoušejí popsat některé právě ty nevysvětlitelné věci.
Třeba jako mám zkušenost, nevím jak to na fyzikální úrovni funguje, že pokud se lidé ve skupině začnou bavit o problému, tak většinou, než dorazí domu, nejpozději druhý den se většinou dají události, kolem toho vyřčeného problému do pohybu. Nějaká síla tam funguje, nevím jaká, do teorii se nepouštím, ale funguje to. To je experiment ověřený stovkami terapeutických skupin, co jsem jako vedoucí skupiny absolvoval. Jo jo.