Občas čítávám o lidech, kteří neměli v životě štěstí a o lidech jimž bylo dopřáno.
Občas čítávám o lidech, kteří neměli v životě štěstí a o lidech jimž bylo dopřáno. Většinou se v těch debatách tímto ohánějí lidé levicového zaměření, kteří žijí v představě, že stačí nastavit správně zákony, sociální dávky a pak už vše bude fungovat. Jeden anonymní nick na abíčku mi posměšně říká, „synku opilce,” případně „opilecký synku.” Což o to, má pravdu a ta pravda mě nijak netrápí. Nakonec za skutky svého otce i matky nejsem odpovědný, stejně jako nejsem odpovědný za skutky kohokoliv jiného. Pouze za ty své. Konečně, stěžovat si na nešťastné dětství a z toho plynoucí problémy v mém životě, nebylo a není mým zvykem.
To jen různí „intelektuálové” chlubící se svým intelektem používají mírně vulgární formu psychoanalýzy. Kdy se pokoušejí veškeré potíže v životě, co měli a mají, svést na nešťastné dětství. Nejlépe to svoje, u druhých buď že potřebují potvrzení svých teorií a nebo jako zdroj výsměchu. Aby zakryli své vlastní mindráky, kterými oplývají.
Za svůj život jsem zjistil jednu věc. Všechny potíže co jsem měl, jsem měl z toho důvodu, že jsem k nim dal podnět. Pokud jsem nevyužil svého nadání, vědomostí, tak nikoliv proto, že jsem neměl možnost, ale jen proto, že jsem o tu možnost neusiloval. Ať se ono neusilování týkalo čehokoliv. Vyšel jsem z poměrů z jakých jsem vyšel a jako dospělý člověk, pochopitelně ovlivněný svou výchovou jsem měl možnost srovnání. Jako dospělý člověk jsem nikdy nevěřil, že není možné alespoň něco málo změnit ve svém životě k lepšímu. Spíše jsem věřil a dodnes věřím, že zlepšit něco k lepšímu je v možnostech nejen mých, ale většiny lidí. Tedy těch, kteří nejsou natolik omezeni, že nejsou schopni o sobě rozhodnout.
Dostal jsem velmi zajímavý mail, který mě udělal radost, jako mi dělají radost všechny podobné maily, vzkazy na Facebooku, případně komentáře pod blogy, co se zabývají závislostí a spoluzávislosti. Dá se říci, že při každém takovém mailu, vzkazu cítím pocit radosti, spokojenosti, že jsem byl prospěšný a tedy se cítím úspěšný a šťastný. Uvádím mail zkrácený, bez bez jména a adresy, kterou originál obsahuje.
Vážený pane Jílku, moc děkuji za Vaši knihu „Ze závislosti do nezávislosti“. Můj manžel je závislý na alkoholu a začalo mi docházet, že je na čase udělat něco pro svou svobodu a svobodu našich dětí. Přečetla jsem si proto Vaši knihu, která mi dala mnohé užitečné informace i posílila naději, že s naší situací jde něco dělat a nikdy není vše ztraceno. Za to Vám moc děkuji. Přes všechno poznání z Vaší knihy bych chtěla poprosit o pomoc a doprovázení na cestě k nezávislosti nějakého odborníka. Nevěděl byste o někom, kdo se problematikou spoluzávislosti, příp. závislosti zabývá na střední Moravě? Předem děkuji za jakoukoliv Vaši odpověď, i když Vám za ni nemohu nabídnout více než modlitbu za Vás. S přátelským pozdravem *J.F*
Než jsem dostal tenhle mail a mnoho dalších podobných mailů, musel jsem podniknout několik zásadních rozhodnutí. Uskutečnit je, bylo to dost práce, trvávala ta práce několik let. Sice ne v první řadě, ale přesto to bylo důležité rozhodnutí, jsem se musel naučit zacházet s počítačem. Abych získal další novou gramotnost. V určitém okamžiku jsem zjistil, že mé přesvědčení o nepotřebě počítače v mém životě je mylné, tedy je nutné ho změnit. Změnil jsem své přesvědčení, poučil se ze svého omylu.
Nejen proto abych mohl psát svoje blogy. Z dalších neméně závažných důvodů. Třeba ohledně, co se získávání informací týče. Přišel jsem na tohle díky svému rozhodnutí se učit anglicky. Vybral jsem si ze svého hlediska sice kurs nejdražší, Přihlásil jsem se v roce 1997 po samostatném pokusu o zvládnutí angličtiny na British Council, tedy na nejdražší kurs v té době, nebo jeden z nejdražších. Jako chudý leč životem poučený člověk jsem věděl, že laciné věci se zásadně nevyplácejí. nespletl jsem se. Tím jsem získal nejen kurs, ale i přístup do knihovny British Council a a tam jsem objevil internet. S jedním rozhodnutím o učení se jednoho, se najednou objevila možnost poznání dalšího. Jedno se vázalo na druhé. Díky internetu jsem poznal nutnost angličtiny, jako hlavního jazyku internetu, díky angličtině jsem objevil výhody internetu.
Takže jsem se začal učit anglicky a díky své předchozí zkušenosti s němčinou jsem věděl, že bez návštěvy anglicky hovořící země, bude výuka mnohem složitější. I jako chudý terapeut, který v té době ještě platil na tři děti, jsem ušetřil peníze a vydal se na tříměsíční cestu po Británii. Poznat Británii, projít ji pěšky a tím pádem si skutečně zajistit jen anglicky mluvící prostředí. Rozhodl se, udělal. Vzal jsem si tříměsíční neplacené volno v blázinci a vyrazil. Neuvěřitelná zkušenost. Ve 46 letech jsem si nesl v ruksaku mimo jiné, učebnici angličtiny, slovník a každý den se snažil mluvit, učit se nové výrazy, seznamovat se s britskou realitou. Británii jsem prošel z Doveru na Loch Ness a zpět na jih, skončil jsem v Londýně. Za tu dobu jsem se naučil mnohé, rozumět alespoň trochu, umět se domluvit, orientovat, s Brity vycházet.
Po návratu z Británie jsem si po dvou letech opatřil PC. Bez internetu, ale učil jsem se co je potřeba, začal jsem na něm psát různé příspěvky, přednášky. Ulehčovalo mi to práci. Po nastěhování do nového bytu jsem si pořídil internet a tím začaly mě další kroky k dosažení štěstí. Abych mohl psát blogy, musel jsem zvládnout nějaký textový editor. Vybral jsem si VI a Souběžně s Linuxem, s Linuxem jsem objevil mnoho dalšího zajímavého. Nejen internet a textový editor ale třeba možnou formu spolupráce. Naučil jsem s ejazyk HTML, psát stránky, jednoduché. Protože jsem chtěl mít svoje, nebýt odkázaný na něčí dobrou vůli. Profesionálem jsem si je nechal vytvořit mnohem později.
Napsal jsem stovky blogů, ve kterých jsem se více či méně, dotýkal problému závislosti. Musel jsem absolvovat tři psychoterapeutické výcviky, plus PPF. K tomu stovky terapeutických skupin, terapeutických komunit,i v psychiatrické léčebně a mimo léčebnu. Napřed za velmi nízký plat. Později jsem napsal knihu, „Ze závislosti do nezávislosti,” na kterou jsem si musel sehnat sponsora. Dát dohromady tým, knihu vydat a uvést do distribuce. Pak ještě další knihy.
O žádném štěstí moc nevím, oslovil jsem spoustu svých bohatých známých, peníze jsem sehnal, knihu vydal. Pak se dalo do chodu, něco, čemu by se mohlo říkat „štěstí.” Oslovila mě paní z České televize, přesně věděla jakou mám kvalifikaci a nabídla mi spolupráci. Podařilo se mi ve spolupráci s dalšími lidmi vytvořit vytvořit cyklus, pod jménem mé knihy o závislosti a spoluzávislosti: „Ze závislosti do nezávislosti.” Má patnáct dílů. V jedenácti dílech jsem spoluautor a hlavní protagonista. Cyklus, který oslovil lidí, kteří se o něj zajímali z toho důvodu jako ona dáma, co mi napsala výše uvedený mail.
Tak si říkám, kde je jaké štěstí? Vždyť to byly roky plné dřiny, odříkání, šetření, abych tedy dnes mohl říci. „Mám za sebou tohle a tohle.”
V léčebně pracuji skoro dvacet let. Denně mi píší lidé,volají lidé, kteří jsou v nouzi jako ona dáma. Denně odpovídám na jejich dotazy. Poskytuji informace. Ne vždy je to v čase, který mi vyhovuje. Leč, baví mě být prospěšný a nezapírám, že se mi i díky tomu vede dobře. Dost pracuji, slušně vydělávám. Celá moje cesta ke štěstí spočívá v tvrdé práci. Celoživotně tomu nebylo jinak. Talent k určitým činnostem mám, ten jsem dostal, pouze jsem ho nepromarnil.
Tudíž povídky o tom jak někteří lidé nemají štěstí a známé a z toho důvodu nemohou být úspěšní, potažmo šťastní, jsou jen levicově intošské socanské povídky. Štěstí se musí udělat. Mnozí lidé se chovají, jako by jim štěstí někdo musel zaručit. Říkají: „Mám právo na štěstí, tedy se někdo musí o jeho štěstí postarat!“ Nemusí a většinou nepostará. Bud lidé vloží úsilí do své změny, nebo jim zbudou je oči pro pláč a závist na ty „úspěšnější, kterým život nadělil víc.” Nenadělil jim víc. Jen někteří z mála udělali dost aby se cítili dobře, měli radost se života a prožili občas štěstí. Jo a že jsem potkal ty správné lidi? Musel jsem je najít a pohybovat se přibližným směrem, tam kde jsou.