Tak takový byl čtvrtek

Vydal jsem se včera v pravé poledne do vsi. Nikoliv jako Gary Cooper vymáhat zákon a padouchy postřílet, aby mne nakonec Grace Kelly objímala, ale pro SIM kartu a knížky.

Lehce sněžilo, nic moc, teplota na nule, tahle zima je k bosonohým vlídná. Nasedl jsem do tramvaje, uvelebil se, aby mne na příští zastávce vypudil bezdomovec. Smrděl. Fest. I na ty dva metry byl cítit. Jeden z těch, co mají chuť na čůčo, leč nikoliv na práci. Vypadal silnej a celkem mladej. Jinak, kdo neví, co je čůčo, o nic nepřišel. Krabicový, laciný víno, většinou ovocné. Tedy šífři tomu tak říkali. Hnus, ale když bylo nejhůř, pili ho ze sebezapřením v libovolném množství. V Hamburku. Tam se šetřily marky, takže na nějaký vyskakování moc nebylo.

Chvíli jsem přemýšlel, jestli ho z té tramvaje mám vykopnout, pak sem usoudil, že není moje, šel jsem si sednout jinam. Tramvaj byla celkem prázdná. Ráno, když jedu tramvají do blázince, bezdomovci ještě někde spí a cestují, až se probudí. Jdou se do MHD ohřát. Tedy většinou. Nejsem zas až takový kámoš bezdomovců. Většině z nich skutečně práce k srdci nepřirostla. Znám jich docela dost z blázince. Za tuhé zimy se stahují a chtějí se léčit ze závislosti. No takový je život.

Praha byla nádherně krásně prázdná. Jak v Kosmasu, tak v o2 jsem nečekal. Všechno jsem vyřídil, dostal za 99 Kč duální SIM kartu a mohu provozovat oba mobily. Zbytek dne jsem strávil popíjení kafe a zázvorového čaje s česnekem. Síla toho nápoje by srazila nosorožce na přední. Vydržel jsem dva hrnky. Chutnaly mi.

Uvědomil jsem si, že pořídit si nový mobil s úplně jiným OS, je dost riskantní. Učit se telefonovat, učit se psát SMS, dostat kontakty z jednoho mobilu do druhého, mi také dalo zabrat. Vypadalo to všechno hrůzostrašně, ale nakonec vytrvalost a píle zvítězila. Sice jsem musel vysvětlit své lásce, že to není hračka, ale nutnost a musím využít volna, kdy mi nikdo nevolá, nepíše, abych se vše v klidu naučil. Učit se vše za chodu by bylo dřina. Větší než je nutná.

Ano, jsem ochotný věnovat odpoledne mobilu, abych v pracovním procesu, kdy se už bohužel bez mobilu neobejdu, mohl přijímat a odesílat jak zprávy, tak telefonovat, vědět, co je kde, jak co nejrychleji otevřít hovor atd. prostě co jsem za devět let s iPhonem ovládal poslepu, tady sice musím ještě chvíli přemýšlet, ale myslím, že do týdne si zcela zvyknu.

Navíc, pořád jsem toho názoru, že učit se nové věci je nejen užitečné, ale i zábava. Nuda je pro ty, co se nehodlají učit nové věci. tak se nudí. Stejně tak ti bezdomovci. Ti jsou líní se učit, jak si třeba zařídit doklady, nebo najít práci. Někteří by i pracovali, ale je pravdou, že znám mraky lidí, kteří mají panickou hrůzu z toho, když mají jít někam něco vyřídit.

Dejte jim složit vagon uhlí a bez potíži ho vyloží. Pošlete je na úřad a opotí se hrůzou. Případně někomu říct, že něco nechtějí,nebo něco potřebují. Potí se, stojí žmoulají beranici, či leští klobouk a nevědí, jestli té úřednici mají sprostě vynadat, či ji dát úplatek za to, že udělá, co má v popisu práce.

Jeden by nevěřil, kdyby neměl víc jak dvacetiletou zkušenost, co dá za práci přesvědčit celkem chytré lidi, že něco chtít, něco požadovat, není ani arogance, ani agrese, že je to zcela běžná záležitost mezi lidmi. Hledají všemožné způsoby, jak se vyhnout přímému požadavku. Nebo jasnému odmítnutí. Jaké bláboly jsou schopni vyprodukovat. A ještě ty kecy vydávají za diplomacii.

Chápu, že lidé se bojí odmítnout, protože se bojí ztráty lásky, ztráty přízně, že budou neoblíbení. Měl jsem vztek, když jsem cítil toho bezdomovce a přemýšlel jsem jestli mi stojí za to, ho chytit za límec a vyhodit ho. Pochopitelně, věděl jsem, že se bude bránit a pak jsem si řekl, že pokud mám prostor se od něj vzdálit, pak bude lepší se posunout. V plné tramvaji bych asi reagoval jinak. Asi.

Respektuji svobodu lidí se nemýt, spát pod mostem, pít čůčo, ale docela mě rozčiluje, když chtějí omezovat mou svobodu svým smradem. Třeba v tramvaji. Pak mám problém. Mám zavolat policajty, mám se angažovat, říkám si, co když mu ublížím, nebo on ublíží on mě. Jo život je někdy složitej. No nic, bohužel nejsem ušlechtilý sluníčkář, co má potřebu všechny zachraňovat. Možná spíš bohudík. Zachraňovat bezdomovce, co nehodlá naprosto nic změnit považuji za zbytečnou námahu.

No, svět nezměním, bezdomovce nevychovám a energii mám jen na něco. Tak takový byl čtvrtek 28.12. Jo jo.