Tak snad bude klid

Jsem rád, že volby dopadly jak dopadly a jsem rád, že už skončily a dnes je na nově zvolených politicích aby se pokusili dohodnout, vytvořit funkční vládu a zkusit naplnit, alespoň zčásti co slíbili.

Jsem rád, že volby dopadly jak dopadly a jsem rád, že už skončily a dnes je na nově zvolených politicích aby se pokusili dohodnout, vytvořit funkční vládu a zkusit naplnit, alespoň zčásti co slíbili. Na letošních volbách je nejzjímavější jedno ujištění, které si sami dali občané. Dalo by se vyslovit větou: „Každý člověk má v demokracii možnost přispět ke změně. Stačí jen dojít do volební místnosti. Vhodit lístek a případně zakroužkovat toho koho chi aby mě zastupoval.” Tohle jednoduše funguje. Všechny ty kecy o tom, že se stejně nic nezmění, jsou jen kecy. Stačí uvažovat z jakého důvodu všechny ty strany tolik usilují o to aby dostaly můj hlas a z jakého důvodu do toho úsilí věnují stejného času a peněz.

Potřebují v parlamentní demokracii získat tolik hlasů, kolik jim ty hlasy zajistí nějakou určitou moc. Dostatek hlasů je na dost dlouhou dobu jistota, že dokáží něco změnit. Ve prospěch veřejnosti i ve prospěch svůj. Za předpokladu, že se budou chovat jak se sluší a patří. Tak počkáme. A v dalších volbách už budeme vědět, že máme moc kroužkováním a nebo jen pouhým vhozením jiného lístku než toho, na kterém je jejich jméno, je poslat takříkajíc na pracák. Sice asi přímo na pracáku neskončí, ale jak jsem sledoval ty tváře jak Jiřího Paroubka, tak Cyrila Svobody, nebyl to hezký pohled. Sice jeden má na čtyři roky zajištěnou existenci jako poslanec, ale ona ztráta postu byla evidentně nad jeho emoční síly. Druhý nevím co bude dělat, předpokládám, že se o sebe umí postarat a uživí se, ale i u něj došlo ke ztrátě postavení, vlivu i moci. Nic příjemného.

Sám za sebe jsme rád, že vše skončilo, protože i já jsem žil v jistém napětí, jestli budu jako živnostník platit nehorázné daně, nebo v rámci pravicového rozložení, daně podstatně přiměřenější. Že budou asi vyšší, s tím počítám. Doufám, že budou přiměřené. Navíc se mi ulevilo, že opravdu ta sice méně pravděpodobná, leč přesto možná hrozba návratu jistého druhu vlády komunistů pominula. Pominula nikoliv proto, že socani dostali rozum, ale proto, že nemají možnost s komunisty vládnout a zavádět nejrůznější „sociální vymoženosti,” co jim měli pomoc k moci, které povedou ke krachu a bankrotu.

Když jsem slyšel socany tvrdit, že na tohle doplatí obyčejní lidé, měl jsem chuť se zeptat, které obyčejné lidi má na mysli? Obyčejný člověk, vždy a za jakéhokoliv režimu žije jak umí. Já jako obyčejný člověk, mezi které se počítám, musím šetřit, musím počítat peníze, musím si hledět svého, abych se uživil. Jsme rád, že většina lidí pochopila, že socanské sliby, jsou cestou do pekel.

Obyčejní lidé v jakékoliv době a režimu musí na sebe dělat. Jde o to, aby měli možnost na sebe dělat, svobodu, která jim umožní se o sebe postarat. Pokud ji mají, svedou to. Mají možná o něco víc než kdysi, ale nepředpokládám že nastane stav, kdy budou mít všichni tolik, aby byli všichni spokojení. Lidé před sto lety by nás všechny, nebo většinu z nás měli za boháč, kteří roupama nevědí co dělat. Nám tohle přijde samozřejmé. Je dobře, že naprostá většina lidí v Evropě nemá hlad, není jim zima a mají všechny základní potřeby k životu. Mé napětí povolilo, protože si nedělám iluze, že nastane ráj, ale zůstane ta možnost si poradit. Rád zdůrazňuji ty možnosti.

Tak a k něčemu příjemnějšímu. Ve čtvrtek jsem měl pracovní schůzku s Alanem a Ivanoou. Dohodli jsme kompletní postup natáčení pořadu „Vyvolávač emocí„ který budeme točit v srpnu a pravděpodobně z toho bude pravidelný pořad v televizi. Vlastně to bude takový kurs zvládání zátěžových situací, jenže v televizi. Jsou s tím problémy, jak to celé dostat na obrazovku aby z toho nebyl nějaký paskvil na seriál ze zásadně šťastným koncem, ale na skutečnou ukázku (a jsme zase u toho samého) hledání možností, jak řešit potíže, zvládat zátěž. Aby z toho nebyl kurs asertivity spočívající v papouškování frází a předvádění těch spolehlivě nejúčinnějších technik. Chci tam dostat život. Já, stejně jako Alan a Ivana. Do Závislostí se nám, podle reakcí všech těch, co jsem jim promítl některý díl, tohle povedlo. Tak snad se nám to samé povede i ve „Vyvolávači emocí.”

Schůzka to byla příjemná, sice lehce hlučná, protože jak podotkla Rita, která pak pro mne přijela a prý mě slyšela i na schodech, jak jsem se zápalem debatoval. Jo jo, jak se dostanu do ráže, tak jsem jak urvaný z řetězu. Jenže opravdu jsme našli asi způsob, jak všechno co chceme dostat na obrazovku. Tedy alespoň já doufám. Samozřejmě až program půjde, dám vám čtenářům vědět. A doufám, že ty emoce, jak ve vás, tak v hercích co budou hrát ty účastníky kursu také vyvolám. Konečně umět vyvolat emoce je moje specialita. Tolik se snažím, ale ne a ne být ze mne ten uhlazený pán. jak zpíval kdysi Pavel Bobek v písničce „Sláma v botách.” …tohle dávno už vím z toho úniku není, kdyby i stal se div, tak jen málo se změní. I když se parády dám, já dál slámu v botách mám… Ale co, s tím umím žít.

Schůzka to byla plná života. Ivana samozřejmě nás oba s Alanem držela při zemi. Někdo takový být musí, kdo má námitky, které upozorní na malinké překážky, ale většinu námitek jsme odrazili. Pořídil jsem si účet na Facebooku, takže se začínám seznamovat s použitím téhle sociální sítě, dokonce si snad udělám stránky ohledně svých televizních vystoupení. Budu muset prozkoumat možnosti a poradit se z někým zkušeným jak na to, aby vypadaly trochu k světu. Rita mě varuje, že mi tam budou lézt jak fanoušci, tak nefanoušci. Jo jo, ze začátku asi bude, trochu husto, ne všichni přijmou můj pohled na závislost a spoluzávislost, ale i s tímhle umím žít.

Vlastně jsem díky Facebooku omezil svoji návštěvnost na chatu na minimum. Nějaká nemám potřebu být ve společností lidí, kteří chat používají bud jen k seznamování, nebo boji o moc v některých místnostech. Psal jsem několikrát o chatu, byl to v jisté době pro mne dost důležitý fenomén jistého kontaktu s lidmi, se kterými bych se jinak asi nesetkal, ale v poslední době, návštěvnost upadá a hlavně ubývají zajímaví lidé. Ti odcházejí jinam, třeba na Facebook. Nedivím se. Facebook toho poskytuje jednoduše víc a bezpečněji.

Místnost na chatu na Seznamu má tu nevýhodu, že přijít může každý i do pečlivě udržované místnosti a díky tomu, že ač je člověk stálým správcem, o místnost se stará. Tak ti co se rozhodnou ji zničit, mají k tomu úmyslu dost usnadněnou cestu díky způsobu správy místnosti. Kdokoliv je schopný ji kdykoliv rozbít a je velmi těžké se takového člověka zbavit. Stačí, když má přízeň adminů. Způsob administrování těch místností považuji ze nešťastný. Ale to je starost majitelů Seznamu.

Share and Enjoy !

0Shares
0 0