Ve čtvrtek, kdy jsem opouštěl Čenstochovou, bylo všchno jasné. Najdu výpadovku z města a zvuku známé řecké písně.
Ve čtvrtek, kdy jsem opouštěl Čenstochovou, bylo všchno jasné. Najdu výpadovku z města a zvuku známé řecké písně. …ruku mi dej ať nejsem sám, potrápím tvoje ústa, má cesta z města, vede dál a dál, bílým ránem dál světa kraj… budu směle pokračovat.
Výpadovku jsem našel, tábořiště excelentní, dokonce mi společnost dělala čtyři mladá devčata, která kousek ode mne na malém vršíčku, kam jsem byl liný vylézt, měla úplně malý, dívčí mejdan. Napřed se ptaly zda budu pod vršíčkem spát, jsem je ujistil, že ano, pak si jedna přišla půjčit nůž, že si potřebují něco ukrojit, druhá mi ho přišla vrátit, za chvili přišla třetí jestli bych jim nedal trochu vody. Láhev mi přinesla pochopitelně ta čtvrtá. V tomhle mě ženský naprosto udivujou, jak si klidně zcela nenásilně umí udělat jasno a zjistit co potřebují. Chlap na obzoru, třeba starej, ale jak říká Lubov, má bývalá bytná. „Jeníčku, pamatujte si, že ženský žádnýho chlapa nenechají na pokoji.“ Když mi vysvětlovala proč si hlídá svého tehdy sedmdesátiletýho manžela. Vždycky si uvědomím jakou má v tomhle pravdu. Kdyby tam byli nějací kluci, maximálně by si některá z nich přišla půjčit nůž. A přinesla by ho ta samá.
Tak, večer byl krásný, sice se jako trochu mračilo, ale nic nenasvědčovalo tomu, co přišlo v noci. Hustý, drobný mrholivý déšť z mraků tak padesát metrů nad zemí a svinský západní vítr, a tohle všechno v plné paráde vydrželo do tři do odpoledne. Do té doby jsem vždy jen jedním očičkem, ještě k tomu přimhouřeným, ze stanu vykouknul a rychle zase hlavičku zastrčil. Kolem třeti to přestalo. Naposled něco takového svinského jsem zažil nad English Chanel v roce 1999. Tam to bylo ještě vylepšené o mlhu a že mi vítr boural stan. Tady stan držel.
Jenže at´ chci ,nebo nechci, stan co mám, je dobrý, lehký, akorát ta stavba je taková, že boční stěny a strop svou vlhkostí dlouhodobě provozované umáči vše kolem. Vlhko, lepkavo. Jak říkal kormidelník Láďa Bílý, : „Hnus fialovej.“ Přesnější výraz pro to nemám. Jídlo nemaje, voda docházela, usoudil jsem tedy, že na tomhle mistě jsem si toho dobrého užil až až, že jak to vypadá nic lepšího než byly ty holky me tady nic nečeká, tak jsem sbalil a prásknul do koní.
Upaloval jsem silnici, doufaje, že najdu někde místo, kde se najím a dobiju mobil, abych se mohl podívat na předpověd počasí. Pochopitelně pršet začalo přesně v tom okamžiku, kdy jsem sbalil. Abych si náhodou tu chůzi nerozmyslel a pět kilometrů nikde ani bouda, ani krám. Natož hospoda. Hospodu jsem našel až dnes a mobil také dobil a dnes. Ve všech krámech kde jsem byl měli zástrčky obsazené, ale aspoň jsem se najed, hospoda nebo hotel při cestě žádný, takže jsem strávil “ bujarou noc ve vlhkém spacáku, v ještě vlhčím stanu.
No, radost až do rána, jak jsme slibovali za mlada slečnám, když jsme je vláčeli na parník a ráno jsme je museli vyhodit protože jsme jeli dál a ony s námi jet nemohly, neb musely do práce nebo do školy. Některé, co s námy by mohly jet, byly zas tak profláklé, že je brali jen zoufalci, co přes rumovou clonu, nebyli schopni rozeznat koho zrovna sebou mají. Ale takovým to patřilo. Nemají tak chlastat.
Ovšem dnešní ráno mě zaskočilo, slunce svítilo, foukal chladný větřik, tedy jsem nechal proschnout spacák, mikinu i tepláky a vyrazil. Po deseti km, uviděl jsem směrovku doleva, kde slibovali pizzerii. Odbočil jsem tedy vlevo, našel něco jako pension, pizzerie prý až od patnácti hodin. Starší dáma se ptala kam, že jdu, jsem ji vysvětlil, že směr Praha, neboť předtím Praha – Jasná Hora. Ona jen vzdechla a zeptala se: „Pěšky?“ Potvrdil jsem. Samozřejmě mě na to konto pozvala do své kaceláře, nechála mě nabít mobil, ptala se jestli tam zůstanu na noc? Jen tak z legrace jsem se ptal, kolik to stojí? Akdyž řekla třicet zlotých, vzal jsem to. Jsem tu sám, mají tu nádhernou koupelnu s vanou, odmáčel jsem se a vydrhnul v té vaně, vypral si. Na balkoně šňůra na prádlo i s kolíčky. No nic lepšiho jsem si nemohl přát. Tak zas tolik sem toho nepral, nejsem tu na práci, ale tepláky, košili, tričko a ponožky. Ale i tak. Lahoda. Za necelých dvěstě korun.
Do Opavy to mám asi 120 km, tak bych měl, při žádném kalupu, za pár dní bejt na místě. Něco Majince sežeru, tak středa, čtvrtek počítám, když mě nebudou bolet kolena a nebo matka příroda mi házet klacky, co se počasí týče, pod nohy. Jo jo. A za chvíli jdu na tu pizzu. Jednou dole, jednou nahoře. Život plyne. A když už jsem načal tu sloku té řecké písničky, tak ji dozpívám. Sice si nepamatuji, kdo ji zpíval, ale byl to hit mého mládí: … v místech, kde klape starý mlýn, strážní si hlídku postavím, hlídat tam budu i tvuj stín, hlídat před sluncem poledním. Bez dlaně tvé je ruka má prazdná a pustá, má cesta z města vede dál a dál, bílým ránem dál světa kraj.. Jo dovolená, když se to umí je vlastně hračka.