Protože všichni mluví o hospodářské krizi a jsou z ní skoro všichni nešťastní, slušelo by se abych i já něco o ní napsal.Jenže nějak se mi nechce psát o krizi jako o možnosti, nebo o krizi, která ožeb
Protože všichni mluví o hospodářské krizi a jsou z ní skoro všichni nešťastní, slušelo by se abych i já něco o ní napsal.Jenže nějak se mi nechce psát o krizi jako o možnosti, nebo o krizi, která ožebračuje. Krize je krize. Přichází nečekaně, někdy trvá dlouho, někdy krátce, vytváří emoční hladinu, která u většiny lidí není „příznivá.” Ty uvozovky jsou záměrné. Totiž já osobně, když se dostanu do krize, krizové situace, sepne se ve mě něco a začnu jednat. Není to žádné zvláštní rozumové jednání, ale protože většinou mě napadají katastrofické scénáře, začnu se jim vzpírat a rozhoduji se že je nedopustím.
Takže když Pepa, jako renomovaný ekonom počne prorokovat, že bude 33% nezaměstnanost, bude všechno špatně, pak se rozhodnu, že začnu si dělat rezervy, finanční, jenže se zase dočtu, že přílišné spoření omezuje poptávku a tím i přirozený tok financí. Proto přiměřeně utrácím, abych měl pocit, že jsem ze své strany udělal, co jsem mohl abych čelil krizi. Pořád, ale pěstuji tu finanční rezervu.
Jasně, ono i šetřit se má s rozumem. Protože kdo moc šetří, má sice peníze ve štrozoku, větší jistotu, že mu je banky, nepromarní, ale zase větší pravděpodobnost, že mu je někdo šlohne i se štrozokem. Navíc peněz neužije. Takže já v krizi šetřím a přiměřeně utrácím. Třeba za filmy. Jsou teď laciné a spousta dobrých jich vychází na DVD za pakatel. Koupil jsem tři od pátku do včerejška. Gauneři, Ghost Dog a Podraz. Koupil, na Macbooku pustil. Na Macbooku, protože má lepší grafickou kartu než PC. Pobavil jsem se. Konečně, když jsem spočítal náklady za zábavu, vyšlo mi že mě to stálo v přepočtu méně za všechny tři filmy, než když jsem na ně šel svého času ze slečnou do kina. Dlužno podotknout, slečny se měnily, časy se měnily, ale kvalita filmů nikoliv.
Musím se přiznat k omylu. Nerad ale musím. Byly chvíle, kdy jsem říkal, že si vážím ekonomů víc než psychologů, protože ekonomové se vyznají v lidské motivaci i chování lépe než psychologové. Zdá se mi, že jsem se dopustil téhož omylu, jako kdysi u psychologů. Přecenil jsem je v jejich erudici a znalosti lidí a jejich psychiky.
Spousta z nich umí vysvětlit minulé děje, spousta z nich umí udělat prognózu. Krásnými, čtivými slovy. Spousta z nich vychází z jednotlivých škol, které hájí a málokdo z nich umí vzít selský rozum do hrsti a jednoduchou matematikou spočítat, tohle mám, a tohle si můžu dovolit. Tolik mi půjčí a takhle dlouho budu splácet. protože kdyby to udělali, přestali by plašit. Kdyby uměli jednoduchou metodou vysvětlit lidem, že sice zatím nezbohatnem, ale proto hlady a zimou neumřem, vážil bych si jich dodnes. Takhle házejí předpovědi a nikoliv nabídku na řešení. Tedy oni většinou mluví o systemových řešeních, ale jak si ukážeme později, v dobách krize a třeba při povodni není čas na systemové řešení. To jsou opět jen představy idealistů teoretiků.
Dvakrát v životě jsem se ocitl jsem se ocitl ve finanční krizi. V takové, že mě napadaly už ty výše uvedené katastrofické scénáře. Tehdy to bylo o to horší, že jsem měl ještě malé děti. Sice jsem je nevychovával, (jak by neopomněly podotknout, některé mé čtenářky, které zde nemají právo komentovat ,ale ony si tady netroufnou, to až na svých blozích) ale pořád jsem měl na paměti, že jejich matky bohatstvím neslynou a tedy by jim případný výpadek alimentů nadělal starosti. Tedy starosti mých bývalých manželek nejsou mými starostmi, to pouze starosti mých nezletilých dětí mi dělaly vrásky. Tenkrát.
Takže jsem dumal a vydumal.
Co? To už jsem popisoval jinde. Já jsem toho moc nevymýšlel, jen jsem se poptal támhle a onde, co tak kdo dělá a pak jsem napodobil ty úspěšné. V rámci svých možnosti. Stejně tak by mohli ti ekonomové si vzít kalkulačku a říci si. Lidi se bojí. Bankéři se bojí. Proto banky škudlí, o peníze se bojí. Dobrá, máme rezervy občanů. Na daních vybrané. peníze co nejsou bank, ale lidí. Zateplíme paneláky. Nabídneme majitelům paneláku, že jim dáme dotaci. Pak vyasfaltujeme silnice a uděláme co půjde abych vylepšili veřejný sektor. Beztak jsou to peníze občanů, co je zaplatili na daních.
Pokud by tohle a další udělali, ti ekonomové a politici, zjistili by jednu důležitou věc, kterou jsem zjistil já. A protože se moje psychika zas až tolik od psychiky druhých lidí neliší, lidé by se zklidnili. I ti bankéři. Konečně na tom je založena psychoterapie, že malá naděje vytváří docela slušný pocit klidu v duši. Lidé, kteří se přestanou bát budoucnosti, se zklidní.
Protože s nabídkou balíku peněz na opravu silnic, paneláků, mostů, kde pokud nevznikají nová, nezanikají aspoň stávající místa, začne přemýšlení jak se k tomu balíku dostat. Ti co se k němu dostanou a začnou pracovat, zaměstnávat lidi, když nic jiného podpoří přirozený tok peněz. Zastaví se pokles rezerv. Bankéři půjčí radši firmě na provozní náklady při realizaci státní zakázky, než na nějaký z jejich hlediska momentální obskurní projekt.
Už jsem řekl, že lidská psychika jednotlivých lidí se od sebe moc neliší. Tehdy, když jsem se ocitl v potížích, šetřil jsem kde jsem mohl. Rezervy byly omezené,tedy skoro žádné. Jenže v momentě, kdy jsem objevil malý, ale stálý příjem, můj strach opadl. Malé rezervy se moc nezvyšovaly, ale neklesaly. Což mi poskytlo ten klid v duši. Stejně tak pokud politici, ekonomové, psychologové nepodlehnou panice a katastrofickým scénářům, tak nepoškodí, politici občany, ekonomové zákazníky a psychologové klienty.
Ekonomové stejně jako mnozí jiní občané včetně politiků a psychologů mají někdy za to, že malé zakázky, malé úkoly, malé příležitsti toho moc neřeší. Židé mají přísloví, které si stále opakuji. Malý kšeft je také kšeft. Já dodám podle své zkušenosti, cesta k velkým kšeftům vede právě přes malé kšefty. Cesta k velkým cílům, přes malé cíle. A stagnace není pád.
Díky malým kšeftům, je osobní příjem je sice nižší, ale pořád dostačující k životu. S tím se většina lidí v čase krize opravdu spokojí. Na základě jistoty, že onen příjem je. Navíc a to není nepodstatné, pokud lidé uvidí, že se opravují mosty, silnice paneláky, památky, staví s elektrárny, dálnice a mnohé další mají pocit, že se dělá něco, co má mysl a co zůstane i po skončení krize. To pomáhá v důvěře politikům. Ti ji potřebují aby si nenadělali do kalhot, když krize roste. Lidi si vzpomenou, kdo uměl a kdo ne.
Tohle odjakživa věděl každý dobrý hospodář. „Když mám utratit peníze, tak za něco, co je vidět, co slouží a bude sloužit a bude, když ne peníze přímo vydělávat, tak šetřit. A ušetřené peníze vynaložím jinde.” každý dobrý sedlák věděl, že rodina se nejvíc bojí hladu v budoucnosti. Ne hladu teď, kdy zrovna má. co jíst, ale hladu v budoucnosti.
Jestli dovolíme aby nás v přítomnosti ovládla panika, přestaneme dělat malé věci. Malé věci mnohdy s dalekosáhlými dopady, pak se v přitomnosti tou panikou a nevírou ochromíme a ta budoucnost se nakonec doopravdy stane černou přítomností.
Takže aby nezpanikařila žena, děti, zaměstnával je i sebe prací, která možná přímo k bohatství nevedla, ale dávala jim ten pocit klidu, že se najedí, bude jim teplo a co víc. Nebudou muset žebrat a být odkázaný na druhé. Nežebrat, nebýt odkázaný na milosrdenství druhých je důležitá motivace. Tohle nikdy nepochopili, komunisti a levicoví politici. Práce a stálý příjem z ní nezávislý na milosti státu lidi drží v klidu, nikoliv sociální dávky.
Nezaměstnanost bude, ale nemusí být patnácti procentní, ale třeba jen osmi procentní. Ti co budou pracovat, budou platit daně, kupovat a nebudou vytvářet paniku. Další psychologický faktor říká jedno. Tam kde není panika, jsou investice. Malé, ale jsou. Pracující budou podporovat ty co zatím nepracují, ale svojí prací vytvářejí pomalu další příležitosti. Pokud někdo říká, že tu práci schramstnou laciní Ukrajinci a Vietnamci, tak zaomínajjí, že ti potřebují techniku, materiál, kterou zas musí někdo vyrobit, dovézt, prodat .
Navíc i ti dělníci ti stále budou tady utrácet, budou vytvářet příležitosti pro ty co tu hnusnou dřinu na stavbách už dělat nechtějí, ale potřebují ty peníze v oběhu aby jim měl kdo zaplatit za reklamu, servis, účetnictví atd. No ekonomové tohle umějí vysvětlit lépe.
Pepa říká, že nynější ekonomická krize je potopa, která zaplavuje svět. Jo asi jo, potopa to je. Jenže jestli je něco při potopě blbý, tak panika a chaos. Žádná potopa ještě nezaplavila celý svět. Vždy jen kus. Při potopě, ti co jsou na břehu nepotřebují další katastrofické zprávy, ale prámy, lodě, nářadí, potraviny, teplé oblečení, techniku aby zachránili ty co plavou ve vodě.
Nikdo se nemá tak moc extra a stejně se lidi smějí, milují a doufají. V roce 1997 byla povodeň a zahynulo 56 lidí. O pět let později myslím žádný. A to byla větší povodeň. Jen už lidé věděli co a jak, poučili se vzali ho hrsti selský rozum a zařídili se. Škody byly, opravily se a život jde dál. Povodně nás v mnohém poučily.
Všechno co jsem v dobách krizí dělal pro svou záchranu mělo také ten smysl, že mi dávala hledání řešení klid už jen proto, že jsem se soustředil na práci při vlastní záchraně a neměl jsem čas uvažovat o budoucích průserech, které se nakonec díky tomu, co jsem vybudoval nestaly. Postavil jsem svoje mosty, vybudoval svoje silnice a slouží mi a nesou užitek dodnes. Jeden člověk, deset milionů, lidi. Fungujeme podobně. Tak hněte sebou pánové!