Tady a teď

Tak, mám nového kolegu, jednoho svého bývalého klienta, který se časem také vypracoval a stal se terapeutem. Z ničeho nic dnes přišel. Jak je vidět, už mohu se pomalu chystat do důchodu.

Tak, mám nového kolegu, jednoho svého bývalého klienta, který se časem také vypracoval a stal se terapeutem. Z ničeho nic dnes přišel. Jak je vidět, už mohu se pomalu chystat do důchodu. Marcel časem mne nahradí. Budu si dělat pár skupin, pár klientů a odpočívat. Už jsem se nadřel dost a dost.

Tím nemyslím, že skončím hned letos, ale už vím, že nemusím přemýšlet, jestli mám odejít, nebo ne. Dumat, kdo po mne přijde. Jednoho dne se rozhodnu a končím. A bude to jako u plavby. Vyjdu z pavilonu, přejdu chodník, projdu branou a už se nevrátím. Stejně jako jsem v Děčíně na terminálu přešel lanštek ze člunu na hráz, ani jsem se neotočil a byl jsem pryč.

Život je samé loučení. Loučíme se s dětstvím, pak s mládím, všechno to odchází nepozorovaně, jen tak mimochodem. Pořád jsem byl mladý, perspektivní a teď už mladý nejsem, už nejsem ani příliš perspektivní. Na všechno bylo dost času, nebyl žádný chvat, jak jsem za mlada říkal: „Času dost a celý život před námi.” Dost často vzpomínám na docenta Skálu. Ten v sedmdesáti šesti letech zakládal PPF. S Růžičkou a měl před sebou ještě patnáct let. Využil je dokonale.

Také chci využít svůj čas jak nejlépe mohu. Ani ne tak, pro to, co tu nechám, ale pro to, co si užiji. Třeba si pro zábavu napíši ještě nějakou knížku, divadlo, nebo scénář pro televizi. Kdo ví? Stihl jsem toho v životě víc než jsem čekal. Vlastně jsem nečekal nic. Žiji si jen tak. Ze dne na den, nikdy jsem neměl nijak dalekosáhlé plány. Maximálně kouknout se tam a tam, nebo udělat tohle a tamto.

Průběžně jsem potkával lidi a průběžně se s nimi loučil. Některé jsem v životě ještě potkal, na některé jsem zapomněl, někteří zapomněli na mne. Tak už to v lidském životě chodí. Patřím mezi ty, co se nijak nesháněli a přesto je potkávají zajímavé události, stávají se jim zajímavé věci a setkávám se, se zajímavými lidmi. Všeho bylo a je dost.

Měl jsem svým způsobem štěstí, že jsem se nenarodil do bohaté rodiny. „Se zlatou lžičkou v ústech.” Jak se říkávalo. Protože když jsem měl o trochu víc, než kdysi, byl jsem v klidu, protože jsem se naučil, že malé zlepšení je také zlepšení a není nutný liják, stačí kdy sem tam kápne a všechno kvete a neuschne. Chápu lidi, kteří naříkají, nedivím se jim, protože oni když nepřibývá tolik jak oni si přejí, podléhají panice. Pěstují si katastrofické scénáře. Ke své škodě.

Mají strach z toho co bude. Jenže mít strach z toho co bude není zrovna nejoptimálnější způsob života. Nikdo totiž nevíme, co bude. Ráno jsem šel do práce a nevěděl jsem, že budu mít kolegu a dokonce někoho, koho znám léta, dost dobře. A tak dumám, proč si dělat starosti z toho co bude za rok za dva, nebo za dvacet.

Stanislav Gross byl před několika lety nejmladším premiérem, člověk na vrcholu a umřel mladý. A nedá se říci, že by si tu nemoc nějak přivodil. Prostě měl smůlu. A vypadalo to dlouhá léta, že má jen kliku. Neznal jsem ho osobně, tedy ho nebudu soudit. Udělal pokání, což se mi líbilo. Nemusel, věděl, že už ho žádná politická kariéra nečeká. Přesto řekl něco jako: „Lituji, promiňte.” Je po smrti a rozhodně si nepřál umřít mladý.

Tedy nevíme dne ani hodiny, a jsem zpět u toho užití života, který v tuhle chvíli máme. Zbytečné dívat se do budoucnosti, tu neznáme, zbytečné ohlížet se do minulosti, tu nezměníme, ale můžeme žít, tady a teď. Vlastně o tomhle jsem si dnes vykládal s pacienty a včera s klienty. Jo jo.