Jsem rád, že nejsem sám, komu zkracují, nebo doplňují články, či rozhovory v časopisu „Týden.” Pan doktor Honzák má podobnou zkušenost.
Jsem rád, že nejsem sám, komu zkracují, nebo doplňují články, či rozhovory v časopisu „Týden.” Pan doktor Honzák má podobnou zkušenost.
Politoval jsem pana doktora v diskusi pod jeho blogem. Jak funguje cenzura v časopisu Týden protože si ho vážím a myslím, že lidem jako je on, je dobré naslouchat, ač s ním nemusí každý souhlasit. Ani se mnou nemusí každý souhlasit. Za nesouhlas ovšem nepovažuji útoky na svou, či jinou osobu.
I já jsem se ozval s nesouhlasem, že někdo doplňuje můj článek svými názory. Dovolil jsem si poznamenat, že vkládání cizích myšlenek, do mého textu považuji za drzost. Může si desetkrát myslet, že tam něco chybí, pak by mi ho měl vrátit k dopracování, nebo se uctivě dotázat, zda v tom není záměr. Ale uctivost jaksi mizí.
K naší obecné škodě. Vždy, když jsem byl neuctivý, má neuctivost se ke mě vrátila. Občas ze strany, odkud jsem to ani nečekal. No jo, nejsem dokonalý, těžko už někdy budu, jsem s tím smířený. Jenže, je to má nedokonalost, já s ní musím žít a jinak do mé nedokonalosti nikomu nic není.
Znám několik novinářů, vážím si jich i přesto, že jsem se s nimi setkal v situaci, kdy nebyli těmi strážci demokracie, ani reprezentanti sedmé velmoci. Byli jako pacienti terapeutické komunity zaměřené na závislost. Alkoholici, feťáci a hráči. Někteří se dost často, ne všichni chtěli jako ti strážci demokracie chovat i v té komunitě, ale působili v takovém případě, dost komicky. Časem je to přešlo.
Nebral jsem jim jejich úděl a poslání. Jen jsem je občas svým vlídným způsobem upozornil, že nejsou v redakci, ale Bohnicích. Což je zcela jiná pozice, než by rádi zaujímali. Nejen novináři, ale i učitelé, bankéři, soudci, policisté, umělci, mají občas takovou představu, že by nám mohli vysvětlit, jak máme správně dělat tu terapii. Jsou dost udiveni, když na ně nedáme.
Ano, souhlasím, dost často jsou to lidé, co něco umí, něčeho dosáhli, ale mají problém se kterým si sami nevědí rady a přišli za námi, abychom jim občas poradili, občas se jim v tom životě pošťourali, což je značně nepříjemné, podobně jako když se člověku v zubech šťourá zubař. Ten se šťourá jen v zubech, my v celém životě. Což je opravdu bolestivé. Vím o čem mluvím, zubaře i psychoterapeutické šťourání v životě jsem zažil.
S tím vším jsem se musel vyrovnat a občas jsem se sotva nadechnul, když se ke mě vrátila má minulost. Se zuby jsem si též zažil svoje. Deset resekcí dásně. Jo jo, život je někdy drsný. Ale na druhou stranu, když to šťourání pomůže, proč ne. Jo jo.