Stárnutí nezastavíš, ale kondice se zlepšit dá

Našel jsem si novou zábavu. Rita si koupila ergometr. Mám sice zatím nadváhu, ale protože se ergometr podobá kolu, kolena tolik nebolí jako při chůzi, tedy ho využiji.

Našel jsem si novou zábavu. Rita si koupila ergometr. Mám sice zatím nadváhu, ale protože se ergometr podobá kolu, kolena tolik nebolí jako při chůzi, tedy ho využiji. Konečně jsem na něj něco málo Ritě přidal. Tak si svoje na něm odšlapu. Zkusil jsem to dnes po kratších sekvencích, zjistil jsem že mě na něm nebolí kolena, spíše, že to kolenům prospívá a že při patřičné dávce se opět uvolňují endorfiny. Takže pokud jsem budu u Rity, mám o sportovní užití postaráno. Mám od dětství rád námahu, mému tělu i mé mysli námaha prospívá. To jsem okamžitě pocítil, hned jak jsem slezl z toho zařízení a vydýchal se. Měří, nejen ušlapanou vzdálenost, rychlost, ale ukazuje i kalorie a měří puls. Mohu se tedy podívat jak jsem na tom. Postupně se doufám budu lepšit a dám si do léta dohromady nejen kondici, díky ergometru, ale i díky chození.

Dost mě loni v Anglii vylekalo mé pravé koleno, když z „ničeho nic,„ odešlo a pak jsem měl dost dlouhé období, kdy jsem díky kolenu se špatně pohyboval. Tedy lépe řečeno, nebyl jsem schopný podstoupit takovou chodeckou zátěž jako v minulosti. Inu tělo chátrá a kondice se udržuje z toho důvodu hůře. Ale, nerad bych si zvykl, že si budu říkat, „už jsem tak starý, že to nestojí za to a že už to nějak doklepu.”

Tohle se mi moc dopustit nechce. Myslím, že člověk, který na tohle dbá, sice stárne, biologické hodiny nezastaví nikdo, ale dá se stárnout s přehledem. Jako to umí několik mých známých. Nikdo nevíme, jak dlouho tu budeme, ale jak ty roky prožiji, to už si víceméně mohu rozhodnout sám.

V tomhle směru jsem měl tři takové příklady. Můj první zápasnický trenér, když jsem ve dvanácti letech přišel do zápasnického oddílu Lokomotiva Děčín pan Lintera a druhým byl pan Eminger, který mě vlastně k zápasu přivedl. Oba dva byli tehdy šedesátníci, a oba stále v mezích svých možností sportovali, trénovali, byli v báječné kondici, také se oba dožili požehnaného věku kolem devadesátky. Pan Lintera dokonce měl od mládí vývod, kvůli operaci tlustého střeva. S tím sportoval, s tím zápasil a dožil se víc než devadesáti. A potom docent Skála. Který sice byl po infarktu, měl umělý kyčel a když vedl v 78 letech na Konopáči rozcvičku, nestačil jsem zírat, co „dědek„ svedl. Jo na některé lidi se vzpomíná báječně. I když už je to skoro padesát let, tak jsem na oba staré pány nezapomněl.

Jako dnes vidím, když mě pan Eminger přivedl na Východní nádraží, kde byla tréninková tělocvična oddílu zápasu, kde jsem strávil potom několik let. Byl jsem nejmladší, nejmenší, říkali mi „prcku,„ vážil jsem v těch necelých dvanácti letech 30 kilo i se železnou postelí, kluci mě nosili na ramenou jako zátěž, když bylo málo činek, učili mě různé věci, ne všechny by asi matka schválila, ale těch dvanáct let, co jsem tím sportem strávil, mě poznamenalo celoživotně. K dobrému. Poznal jsem bezvadné lidi a nevýhodné dětství, ne moc dobrou rodinu jsem eliminoval členstvím ve sportovním oddílu. Ale pořád jsem byl pořád kluk z ulice. Jenže jsem měl dobré vzory a stačilo si na ně občas vzpomenout v letech následujících, kdy jsem byl všechno jen ne vzorný chlapec, na kterého by maminka mohla být pyšná. Vždy jsem věděl, co je dobré a co dobré není. Je pravda, že ne vždy jsem se podle svého poznání choval.

Pral jsem se po ulicích, po hospodách, ale žil jsem a znal jsem drsné a chytré muže, kteří vyznávali kondici, sílu a chytrost. Což většině lidí přijde divné, ale díky tomu zápasnickému oddílu jsem takové lidi poznal. Jak později v zaměstnání, nebo na cestách. Rád se stýkám s chytrými muži, co ještě jsou schopni přidat kondici. Svého pozdějšího k terapeuta a dnešního přítele Honzu Luteru jsem poznal právě v prvním roce své sportovní kariéry. On byl tehdy vynikající zápasník, zápasil vlastně až do svého úrazu na velmi vysoké úrovni do padesáti let. Byl takovým mužem, co je chytrý a silný.

Když jsem po víc jak dvaceti lety u něj začínal svou terapii, pamatoval si mě. Podle jména, nikoliv podle vzhledu. Jen řekl, „tak to jsi ten třicetikilový prcek?„ Jo už jsem měl skoro o padesát kilo víc, byl jsem bez kondice, propitý, bolely mě záda, bolel mě celý člověk z toho všeho, čeho jsem se na sobě dopustil na těle i na duši, jak Honza rád říkával, proti pátému Přikázání, které zní. „Nezabiješ.„

Měl a má v tomhle pravdu. Občas se jako lidé zabíjíme způsobem života. Sice ne hned, pomalu, ale jistě se devastujeme a máme za to, že je to sranda a úžasná pohoda. Výsledek pak vídám v blázinci a nejvíc mě pak pobaví takové ty humanistické texty, které radí, jak je nutné se chovat k pacientům s úctou a respektem. Což o to, není v tom problém, jen je t někdy komické vyžadovat úctu a důstojnost třeba na detoxu, kde leží v psychóze a ani nebudu vykládat jak to někdy doopravdy vypadá. Správně podotkl onehdy Tomáš na skupině, že té důstojnosti se sice může každý domáhat, ale když se ji tak systematicky vzdává svým způsobem života, pak je to pro okolí dost těžké mu ji poskytnout.

Ale jak jsem zjistil, před těmi dvaceti šesti lety, kondice se dá během času a postupném úsilí nabrat, což se mi tehdy zdařilo. Změnil jsem malinko způsob života a do roka jsem byl v takové formě, kterou jsem si více méně udržoval dvacet pět let. Stárnutí nikdo nezastaví, ale kondice udržet lze. No a teď se pokusím opět se dostat do kondice přiměřené mému věku. Žádný chvat nikam, hezky po kouskách. Ono to půjde.

Sice se stanu asi už jen čestným členem klubu s názvem „Čtyřicet kilometrů denně.” Protože zřejmě koleno se zas tolik nezlepší, ale těch třicet bych denně ještě mohl zvládnout. To mě právě ono členství v klubu, loni v Anglii zradilo. Pořád jsem měl za to, že sice koleno bolí, ale ono bolet přestane, jenže byla tahle představa omyl. Nepřestalo a nerozchodil jsem ho. Začalo bolet tak jak nikdy předtím. U Lukáše jsem první dva dny měl problém přejít místnost.

Takže ergometr, malá postupná zátěž, chůze po rovině a mírného kopce a do léta bych měl být v kondici. Vždycky, když plánuji a fantazíruji kam bych se mohl vydat, zabrzdí mě Rita poznámkou, „tam pro tebe nedojedu.” Jo chápu, na Nový Zéland se autem jede blbě, ale myslím, že bych se i odtamtud nějak dostal domů. Kiwi jsou báječní a jistě by mě při své laskavé nátuře na letiště nějak dopravili. A domu z letiště už bych nějak dobelhal.

Nakonec, loni také pro mne Rita přijela na letiště. Probelhal jsem letiště v Lutonu, probelhal jsem i ruzyňské a pak už to byla legrace. Sice jsem tři týdny, bez toho co jsem strávil u Lukáše, probelhal, ortézu na noze nosil a nakonec jsem dosáhl toho, že ujdu, bez potíží poměrně dost kilometrů.

Když se vede, ujdu je zlehka, když se nevede, ujdu je také, ale není to ten bezstarostný pohyb jako kdysi, kdy jsem si nelámal hlavu jak je to kam daleko. Prostě cesta na měsíc byla vždy kolem tisíce kilometrů, spíše více, nepřemýšlel jsem jestli je ujdu, jednoduše jsem je ušel. Podle hesla „tisíc kilometrů žádná dálka.” procházka pro starce, jak jsem říkal ještě v létě 2009, kdy jsem šel do Itálie ke sv.Antonínu do Padovy. No, tak si to ještě někdy zopakuji, jen si na tu cestu asi budu muset vzít delší časový limit. Uvidíme.