V půl jedenácté, časně zrána, jsem vstal,hned jak jsem se probudil. Ještě
rozespalý jsem snědl kousek kachny a
bramborovou kaši k snídani. Poslouchal jsem sestřino vyprávění o životě v na
V půl jedenácté, časně zrána, jsem vstal,hned jak jsem se probudil. Ještě
rozespalý jsem snědl kousek kachny a
bramborovou kaši k snídani. Poslouchal jsem sestřino vyprávění o životě v na
rudém Severu, kde se vše postupně mění a místo toho, aby jako kdysi se lidé
zde pokusili o něco pro sebe udělat, tak si jen stěžují a čekají až jim
socani dají větší dávky. Dokonce jsou i tací, co věří, že s příchodem
socanů a bolševiků se vše změní. Neberu jim to zas tolik. Nakonec, myslící
člověk na něco takového nemůže věřit. Protože je mu jasné, že socan žádná
pracovní místa nevytvoří. Nepovedlo se jim to ani od roku 1998 do roku
2006, kdy napřed měli nejvyšší nezaměstnanost i v dobách světové
konjunktury, půjčovali si peníze, ačkoliv hospodářství pak začalo
prosperovat a pokud je situace v Evropě jaká je, tak nemohou dosáhnout nic
víc, než dosáhla tahle vláda. Která si sice hraje na pravici, ale do
pravice má daleko, předaleko.
Na „rudý Sever” po roce 1945 přicházeli lidé všeho druhu.
Zlatokopové, ale ilidé, kteří chtěli hospodařit, nechtěli po odsunutých
Němcích jen nahrabat a zmizet, ale pracovat, jak se pracovat má. Přišli i
moji rodiče, kteří byli zvyklí, že nic není zadarmo, byli poznamenaní
válkou, táta byl celou válku v Německu, máma, z Podkarpatské Rusi, kudy šla
fronta několikrát Hladu a strachu užili víc než dost. Takže, když přestaly
padat bomby, přestaly hořet vesnice, lidé se radovali, že přežili, a bylo
jim jasné, že nic nebude zadarmo. Za normálních okolností by státě, jako
bylo tehdejší Československo, přídělový systém skončil do dvou tří let.
Ekonomika v tržním hospodářství jednoduše dokáže zajistit dostatek potravin,
spotřebního zboží. Tržní ano, socialistická ne. Nedostatek provázel celý socialistický tábor po dobu, jakou ve které zemi vládl.
Kdo tomu nevěří, nech se jede podívat na Kubu, do severní Koreje, nebo i
do tak bohaté země jakou je Venezuela. Tam vládne socialismus naplno a podle
toho to tam vypadá. Četl jsem v poslední době dva články: Polemika od Jakla, ano od toho
bývalého tajemníka presidenta Klause. Myslím, že popsal jasně o co šlo,
jde.
Proč má v kontextu dnešních bolavých a krutě aktuálních problémů
někdo potřebu vyslovovat povrchní a stokrát recyklované fráze o událostech
dvacet let starých a provázejících přechod od komunismu k demokracii a od
státní ekonomiky k trhu? Na to může být jediná odpověď: protože není nic dobojováno, protože zdánlivě
poražená třetí cesta se nenápadně mění na naši současnou první, protože
obraty jako kapitalismus, svoboda a volný trh se stávají opět sprostými
slovy, protože sociální inženýrství se pozvolna stalo oficiální společenskou
doktrínou a protože státní plánování a mocenská distribuce dobra našly své
nové, na první pohled nezdiskreditované rituály, terminologii a agitační
kabát. A naše životy se opět stávají hračkou v rukou těch, co vědí, jak máme
žít.
Tohle je myslím jasně řečeno. Opět jsou tu ti, kteří se pokoušejí
namluvit dnes mě, jako kdysi mým rodičům, kteří mě naučili jako jejich
rodiče mé rodiče, se ve svém raném mládí umět o sebe dokonale postarat,
přežít i v těch životu nebezpečných podmínkách. Novodobé slibotechny jsou tu
opět s vábničkou socialismu, sliby že se o nás postarají, že nám dají, co
potřebujeme a že maje právo na štěstí. Štěstí podle jejich představ. Pak se
stane, co popsal Per Bylund v krásném článku Jak sociální stát
zničil Švédsko Co s e stalo s rodinnými vztahy v tom skvěle
fungujícím sociální systému panujícím ve Švédsku, škoda popisovat.
Statistiky mluví jasně. Ukázka z článku také říká dost:
Pro nestranného pozorovatele (za kterého se považuji) celá tahle šílenost
dává smysl když naučíte lidi, že se nemusí starat o důsledky svého konání,
dostanete dobrovolné závislé subjekty. Stát blahobytu nás měl ochránit před
sobeckými monstry a přitom je sám vytvořil poskytováním privilegií a
podpory všem na „ničí“ účet.
Sociální inženýři státu blahobytu zjevně nikdy neuvažovali o tom, že by se
morálka a způsob vnímání světa mohly změnit chtěli prostě systém, který
všechny ochrání, kde schopní se budou umět sami zabezpečit, ale i ti méně
zdatní budou moci žít slušný život. Kdo by si pomyslel, že pokrokové reformy
zavedené počátkem 20. století na podporu práv dělníků a všeobecné
prosperity, způsobí takové filosofické a morální selhání?
Zřejmě nic nevyšlo podle očekávání reakce společnosti se jednoduše nedala
předvídat.
Jak je vidět, levicová intelektuální fronta nás vede do pekla a jsou
mnozí, co si myslí, že je vedou do ráje. Omyl, těžký omyl. Už mnoho let se
snažím žít jako moje babičky, které se dožily devadesáti let, celý život
pracovaly, měly každá jedna deset, druhá devět dětí a přesto si nestěžovaly,
o pomoc jako babička Per Bylunda, nežádaly. Kdo chce socialismus, nechť volí
socialisty, komunisty a různou podobnou pakáž. Pakáž, která si dovolí
samostatně myslící, svou prací se živící lidi nazývat parazity. Nepotřebuji
aby měl stát jakýkoliv majetek. Nic s ním pořádného neumí. Ať vybírá na
armádu a na policii, jinak všechno ostatní nechá nám, co si poradit umíme a
stát na lepší život nepotřebujeme.