Domu jsem dorazil včera odpoledne včas a cestou potkal jen jednoho zlitého, který ovšem smrděl nejen chlastem, ale zřejmě to nestihl ani na WC. Obezřetně jsem ho obešel.
Domu jsem dorazil včera odpoledne včas a cestou potkal jen jednoho zlitého, který ovšem smrděl nejen chlastem, ale zřejmě to nestihl ani na WC. Obezřetně jsem ho obešel. Nemusím zas až tolik cítit zcela vše. Ráno jsem si prozíravě cestou do blázince v Albertu nakoupil, leč zjistil jsem že bych si docela rád přidal ještě něco do své zásobovací bedničky, kterou mám v lince a v ní své zásoby. Obvykle bývá prázdná, protože nakupuji maximálně na den dopředu a co koupím, také sním. Nemám pokud možno nic v lednici, jedině tak chládek, neboť zastávám názor: „Co v lednici a v bedničce není, nesežeru.” Ovšem Vánoce jsou Vánoce a tak na Vánoce, nejen dlouhé noce, ale i žranice. Zase o to víc nachodím, abych vykompenzoval, co sežeru nad míru. Šel jsem tedy ještě, něco dokoupit do Billy a nebylo tam zas až tak hrozně nacpáno, čekal jsem to horší
Nemám toho zas až tolik, jak v bedničce a v lednici. Většina lidí by se podivila mým obavám protože oni mají doma rozhodně víc než já. Jenže v tomhle směru se i na Vánoce chovám tak, abych toho měl jen tolik, co bych unesl v ruksaku, kdybych šel někam pěšky a bral jídlo na tři dny. Tři dny bývá tak obvyklá vzdálenost, kdy se vše unese, pokud to člověk táhne na zádech, kam se dá v civilizované zemi, jako je třeba Kanada nebo Nový Zéland dojít aniž by putující nenarazil při silnici na nějaký zdroj obživy. Tři dny jídla a v nejhorším tři dny o hladu se jít dá a hlady a vyčerpáním se neumře. Beztak si obvykle na pěší tůry dělám osobní tukové zásoby. Nemusí se tolik jíst, tolik se neutratí, necítím vyčerpání, tukové zásoby přirozeně doplní potřebný zdroj energie. Něco nesu tedy pod kůží, něco na zádech a nakonec vše dojde přirozené rovnováhy.
Takže, jak na cestě, tak doma, pokud je tomu jinak, pak se stane, jako se mi stalo letos, tedy poprvé v životě, že mám místo obvyklých osmdesáti kilo železných svalů, tukové zásoby pod kůží a o osmnáct kilo víc. Pak jsem musel skutečně nastavit úsporný režim, abych nefuněl, jak vlídně říkával můj nebožtík otec: „Jako prase, když jde z bukvic.” Nechal jsem se opečovávat, abych zjistil, že ta péče může být smrtící. Díky tomu bych byl hravě infarktu a tím pádem i Bohu, nebo Peklu blíž. Záleží na tom, kam se dostanu. Tajně tedy doufám, až přijde čas, že k Bohu, ale člověk nikdy neví. Ono zas tolik spoléhat na Boží milosrdenství, by mohlo být docela slušné rouhání.
Zatím se mi na světě líbí, chci tu ještě nějaký čas pobýt a tak se musím starat, abych těch tuků měl pod kůží přiměřeně. Přeci jen zase nemít žádné není až tak chytré, protože matka příroda, tohle zařídila mazaně. Ony ty tuky mají svůj smysl. Sice stačí se zadívat nějaké dámě v metru, či tramvaji na břicho, jak se jí ta tuková vrstvička vlní pod svetříkem, nebo halenkou aby lehce znervozněla, jenže na druhou stranu, ty tukové zásoby správně na dámě rozložené mají své kouzlo a navíc poskytují možnost něžného neotlačitelného přitulení.
No nazdar, to mě na Vánoce napadají věci. Někdo řekne: „Měl by rozjímat, postit se a zbožně se modlit.” Což o modlitbu, modlím se každý den, rozjímám také. Jenže i Pán Ježíš, co dnes slavíme jeho narozeniny, se uměl odvázat, hodoval s hříšníky, dokonce vodu ve víno proměnil, když na svatbě došlo. Takže on asi má pochopení, že se na jeho narozeniny, raduji. Něco dobrého sním, a něco dobrého i vypiji, tedy, třeba skvělý čaj, nebo kafe, neb jsem stále a pořád naprostý abstinent, který si rád užívá života. Co miluje krásné ženy, zpěv a tanec. Neboli: „Ženy, zpěv a rokenrol.” I když v posledních letech víc zpívám, než tančím.
Bývaly to krásné časy, byl jsem mladý, uměl jsem zpaměti kdejaký hit, na parketu jsem se pohyboval lehce a do rytmu, k tomu jsem zpíval, pokud hráli cajdák, neboli ploužák, svíral dámu v náručí, tělo na tělo, líčko na líčko. Už tančit nechodím, nechávám to mladým, také mě bolí občas kolena, takže si je šetřím na ty procházky po okolí. Navíc mi nedělá dobře pobyt v zakouřené místnosti. Jo tenkrát, to bylo jedno. Hlavně když kapela hrála, děvčata se smály, tulily se. Jak zpíval Michal Prokop „to bejvávaly na koleji časy, už ráno začal večírek…” Tak tohle se už nevrátí, ale nešť, užil jsem si a je na co vzpomínat. Tu písničku dodnes miluji. Kolej Yesterday Místo na koleji, občas na lodi začínal už z rána, hlavně na Vánoce, večírek. Plavci se s ničím moc nepárali. Ani s večírky, co začínaly z rána. Nebyly ty roky na lodi vždy jen o práci.
Jo, děvčata na bortě. Jeden musel dávat pozor, aby nespadly do vody, přes lávku je převést, neb se bály, některou jsem musel i přenést, neboť odmítala ji ze strachu přejít, ale když jsem ji vzal do náruče, slíbil, že ji do vody nehodím, tak si dala říct. Byly ovšem i takové, co po žebříku z hráze na palubu slezly. Láska je mocná čarodějka, nebo spíš hormony. Byly voňavé, něžné a přítulné. Já tedy většinou na jiné nenarazil, jako jsem nikdy nenarazil na frigidní chladnou krásku.
I ty zbožná děvčata, co jsem znával a znám, měly a mají plamen v těle. Jestli je pekelný, jak se k nim někdy vyjadřují někteří jedinci, tak to bych si netroufl říci. Ale určitě je takové stvořil Bůh a věděl proč tak dělá. Tak komu tohle je málo vánoční, tomu na konec přidám.
Narodil se nám Spasitel, světa Vykupitel, ten který miloval lidi a odpouštěl jim, jako odpustil té cizoložné žene se slovy: Kdo z vás je bez viny ať první hodí kamenem. A když se ho ptali, které že to přikázání je největší, odpověděl: Miluj bližního svého, jako sebe sama. Na tom stojí celý Zákon a všichni proroci. Tedy:
Sláva Bohu na Výsostech a pokoj lidem a dobrá vůle na zemi. Amen