Pátek, probudil jsem se, jak mívám v pátek ve zvyku jít spát velmi brzo, před půlnocí a pak po probuzení si přehrát celý týden jaký byl, co se důležitého událo, co mě napadalo.
Pátek, probudil jsem se, jak mívám v pátek ve zvyku jít spát velmi brzo, před půlnocí a pak po probuzení si přehrát celý týden jaký byl, co se důležitého událo, co mě napadalo. Staly se tento týden dvě důležité události. Tu jednu si nechám zatím pro sebe, protože to ne všechno, co se plánuje je víc než jen ve stádiu úvah a plánů, ale už to, že jsem ji probral s lidmi, kteří jsou celkem kompetentní a oni souhlasili, tak mě potěšil jejich souhlas. Druhá věc. Přijela mě navštívit Markéta z Děčína. Neviděli jsme se jedenáct let, když jsme se předtím náhodně setkali po dvou letech, po jejím odchodu, kdy mě opustila s tím, že už za mnou nepřijede.
Zavolala mi tenkrát tu zprávu do blázince, já ji vzal s těžkým srdcem na vědomí, nijak jsem ji nepřemlouval, odešla z mého života a dlouho jsem vlastně se jen dohadoval, co ji vedlo k rozchodu. Něco mi naznačila nedávno, když jsme se setkali na Facebooku a včera mi řekla zbytek. Vlastně, co jsem si myslel. Nedával jsem najevo, že bych se chtěl ženit, ona mě po šestiletém soužití nechtěla do ničeho tlačit, chtěla děti, tak odešla. Přispělo k tomu i ten fakt, že tak nějak věděla, že kdyby se tehdy má katolická manželka, chtěla vrátit, tak jsem na její návrat rád přistoupil. Mé srdce jak už to někdy bývá, bylo i po šesti letech víc jinde, než u Markéty. I přesto, že jsem Markétu měl rád.
Včera jsme si to během těch čtyř hodin, co byla v Praze řekli. Udivilo mě, že sice trochu přibrala, ale jinak ve čtyřiceti letech vypadá stále mladě. Vlastně sedla do vlaku ráno, aby mě navštívila a odpoledne odjela. Zřejmě potřebovala, podobně jako kdysi já s Petrou, uzavřít vztah se mnou. Udivilo mne také, kolik si toho pamatovala. Pamatovala si co jsem kdy řekl a věřil jsem ji, když mi řekla, že na mě hodně ty roky myslela. Opustila mě a vlastně nesla možná o něco tížeji ten rozchod, než jsem ho nesl já.
Oběma je nám jasné, že se nejde vrátit o třináct let zpátky, všechno je uzavřené. Vlastně tak trochu se vdala na truc. Aspoň tohle jsem z jejího vyprávění pochopil. Vzala si jednoduše chlapa, co se ji zamlouval, byl na ni slušný a občas myslela na mě. Na to co dělám a jak žiji. Nakonec mě hledala, až mě našla. Jak už to v dnešní době bývá, hledala mě přes internet. Já jsem hledal své dcery přes internet, jednu jsem našel. Markéta mě hledala přes internet, také mě našla. Jako vše má internet dvě stránky. Dobrou i zlou. Ale bylo to pro mne skutečně důležité setkání.
Důležité v jedné věci. Uvědomil jsem si při jejím vzpomínání, že Markéta ten náš tehdejší vztah považuje za dobrý vztah, za vztah, co trval dlouho a přesto, že z něj odešla, neměla pocit, že odešla protože ji bylo zle, ale protože neviděla ze svého hlediska budoucnost. Fakt je, že jsme o budoucnosti nikdy nemluvili. Žili jsme tehdy jen přítomností.
Markéta, stejně jako já, má na ten vztah dobré vzpomínky, není tam pocit ukřivděnosti, není tam pocit zklamání. Pro mne její vzpomínání v dobrém, znamená jedno. Pokud si nenajdu ženu, která potřebuje zachránit, ženu, která je v osobních problémech, pak jsem schopný být dlouho ve vztahu a fungovat v něm zcela normálně. Se ženou, která je stabilní a zralá.
Markéta neudělala jen jedno. Nikdy se nezeptala: „Co dál staříku?” Říkala mi staříku. Asi bych ji tehdy řekl: „No co by? Budeme spolu, ne?” Ale nakonec, ona se vdala, vdaná je dodnes, není nešťastná a má aspoň hezké vzpomínky na chlapa, se kterým několikrát chodila pěšky po světě, na chlapa, kterého měla ráda a jediný problém, za který nemohla ani ona ani já, že tenkrát tady byla ta Petra, která mi vlastně stínila v obzoru. Vlastně i to se za dva roky po rozchodu s Markétou vyřešilo. Najednou, jak už to bývá, láska k Petře definitivně vyprchala, kouzlo Petry pominulo, jen žádná další podobná nekomplikovaná Markéta se už neobjevila.
Má kolegyně Irena kdysi prohlásila že i když Markétu znala jen z vyprávění, že měla pocit, že je škoda toho vztahu, protože Irena ho považovala za nejlepší o kterém jsem ji vyprávěl. Já ho s odstupem času a událostí, také považuji za nejlepší. Byl nejméně dramatický, nebylo v něm téměř žádný skřípot. Nic patologického. Setkali se dva lidé, jeden ve středním věku, druhý velmi mladý, žili jsme spolu a neměli jsme pocit, že těch 21 let věkového rozdílu byl nějak v něčem na překážku.
Pouze už se dnes do něj nelze vrátit. Což jsme si asi tak trochu s lítostí uvědomili včera oba dva. Prostě jsme se museli setkat, museli jsme si to říci a museli jsme konstatovat, že už jsme oba jinde. Markéta se mě dnes ptala jak mi z toho setkání bylo. Slíbil jsem ji, že o tom napíšu blog. Tak takhle Markéto mi bylo. Měl jsem radost, cítil jsem se dobře ve tvé přítomnosti, neměl jsem žádný pocit nepatřičnosti.
Díky tomu včerejšímu setkání jsem si uvědomil, že skutečně je lepší být sám, než vstoupit do vztahu, kde opět bych opět byl jen v pozici zachránce před potížemi a foukač na bolístky.
Že tehdy, když už jsme se rozešli, tak bylo důležité se nějaký čas nesetkat, pro nás to byly ty dva roky, abychom mohli spolu mluvit jako lidé, co mají společnou minulost a není ta minulost špatná. Že bylo důležité, že i při tom náhodném setkání tehdy před jedenácti lety si mi nedávala najevo své štěstí. Na rozdíl od jiných bývalých ex-milenek a ex-partnerek si nehalasila na všechny strany, jak máš úžasného muže.
Můžu si myslet, že tvoje srdce bylo u mne, ale nekrmila si své okolí svým deklarovaným štěstím. Bydlel jsem dost dlouho v Děčíně kousek od tebe, ale nikdy se ke mě nic takového nedoneslo. Byl jsem a jsem tedy rád,že především ses ani trochu nepokusila jim nakrmit mě. Za trest, že jsem ti neposkytl něco, co jsi ode mne čekala. V těch tehdejších sedm a dvaceti letech ses chovala jako skutečně dospělá žena.
Naše cesty se rozešly. Každý máme svůj život, každý svou odpovědnost, ale máme společné vzpomínky na hezkých šest let, které nejsou překryty pocitem křivdy. Aspoň já to tak mám. Rád jsem tě viděl, opravdu rád, protože jsi mi neplánovitě poskytla právě tu informaci, že existuje člověk, se kterým jsem byl schopný žít ve vztahu a nezanechat v něm hořkost a křivdu. Já se tvým odchodem necítím ukřivděný. Jednoduše jsem se minuli. To se stává. A něco jsme neuměli, to se také stává. Každý z nás svůj čas využil myslím smysluplně. Proto jsme se včera mohli setkat a bez hořkosti a pocitu uraženosti rozloučit a rozejít.
Kdysi se Justýna, když si přečetla blog o tom, že se Markéta ozvala, vyjádřila ve smyslu, že bychom se my s Justýnou, už mohli také setkat a já bych se k ní mohl chovat jako k tobě Markéto. Odpověděl jsem ji, že nemohl, protože ona rozhodně se nechovala, ke mě tak, jak ses chovala ty ke mě po rozchodu. K nezralé ženě se chovám jako k nezralé ženě. Nesetkávám se s ní, neprobírám s ní osobní věci, netrávím svůj čas dobrovolně v její přítomnosti. Není k tomu totiž důvod. A nejde jen o Justýnu, takových je víc.