Marketa mi přeposílá vzkazy od lidí, kteří si objednali moje knihy. Musím říci, že mi ty vzkazy dělají radost.
Marketa mi přeposílá vzkazy od lidí, kteří si objednali moje knihy. Musím říci, že mi ty vzkazy dělají radost. Navzdory všem skeptiků, kteří mě varovali, že mi knihy zůstanou doma pod postelí a nebo ve skříni, se tak neděje. Knihy se prodávají a nacházejí své čtenáře. Ty čtenáře, kterým byly určeny. První kritik, nebo spíš posluchač byla Justýna. Její reakce po vyslechnutí a někdy následném přečtení jednotlivých kapitol, byla. „Hmmm, docela dobrý.” Začal jsem ji psát na konci našeho vztahu. Takže jsem tu knihu psal v docela těžkém osobním čase pro sebe. Při psaní jsem zapomínal na trápení, které jsem prožíval a vracel se do časů svého dětství a mládí.
Dnes po tolika letech to už ono vzpomínání dávno není tak ostré jako kdysi. Vlastně, pokud o tom mluvím nebo píši, cítím, že se vše zhojilo. Byly doby, kdy jsem ani nemohl vydechnout při některých vzpomínkách. Díky terapii a pak především výcviku u Jirky Růžičky se mnohé otupilo, vytratilo, vyvanulo. Už jsem schopný vidět ono dětství jako střípky, kde jsou různé barvy, nejen ta černá, jak jsem měl dětství dlouho v paměti. Dlouho jsem měl pocit, že vlastně život začal v mých dvaceti letech, kdy jsem odešel z vojny, z domova a začal trpět vlastními chybami. Nikoliv těmi, které dělali ti druzí a j byl jako dítě bezmocný proti jejich chování.
Jestli se mi z té černoty nejčernější dlouho něco světlého vybavovalo, byli to lidé, kteří se mi pokoušeli ulehčit v tom neradostném osudu dítěte alkoholika a psychotičky. Jak svým příbuzným, tak i cizím lidem, teří projevili zájem a ochotu pomoci cizímu dítěti, aniž by je k tomu nutilo něco víc než obyčejný lidský soucit. A jestli na něco rád vzpomínám, tak na ty rodiny, kam jsem směl docházet za svými spolužáky a kde mě půjčovali knihy a především se mnou mluvili jako s dítětem jejich syna nebo dcery a nikoliv jako ze spratkem. Byl jsem vítán, tedy tak jsem to tehdy cítil u několika svých spolužaček. Většinu z nich jsem po ukončení základní školy neviděl. Ale rád na ně vzpomínám. Dětské přátelství, které mi mnohdy pomáhalo unést všechno těžké, co takové dětství přináší.
Snad se jim a jejich rodičům vedlo dobře. Jak říkám, po roce 1966, kdy se naše cesty rozdělily, jsem většinu z nich neviděl. Mám je je v paměti, takové jací byli. V mých očích dodnes zůstali skvělí. Takové lidi jsem potkával celý život. Měli chyby, ne pro každého by byli vzorem ctností, ale mě vyhovovali a to, že jsem byl v jejich blízkosti mi ukázalo cestu životem. Kdysi jsem napsal blog o důležitých lidech svého života a pak jsem je uveřejnil ve své knize „Chodec Koukání na život.” ten blog je tady kliknout a kousek sjet dolu Je tam pod stejným názvem. „Koukání na život.” Na své spolužáky jsem v tom blogu zapomněl. Tak aspoň touto cestou. Stejně tak lidé ze zápasnického oddílu. Ti všichni mi prospěli.
Jak tak vzpomínám, tak zároveň přemýšlím o svých předcích. Byli to sedláci, původně z jižních Čech, kdy se část rodiny oddělilo a přestěhovalo do středních Čech, po ztrátě majetku, díky mému pradědovi, který propil a prohrál v kartách rodinný statek. Zřejmě po něm jsem já i můj otec podědili dispozici k závislosti. Zároveň ale po těch dalších jsem podědil houževnatost a vytrvalost. A mazanost. Hlavně při snášení utrpení. Dodnes obdivuji tu selskou houževnatost a život v neustále naději, že to co zaseji, mnohonásobně skldím a zároveň schopnost se přes veškeré obavy, které takového sedláka celoživotně provázejí. Sedlák musí hodně pracovat, a zároveň musí hodně doufat a hodně věřit.
V dobách, kdy byl vydán na pospas nejen přírodě, ale i vrchnosti, musel projevit právě i tu mazanost. Třeba tím, že moc tu chytrost navenek neprojevoval, tehdejší, stejně jako dnešní intoši jím opovrhovali, ale málokdy ho opravdu doběhli. Sedlák byl a je solí země. A jak praví Písmo. „Čím je země bez soli?” Dnes kdy chce být kdekdo za intelektuála, cituje houfně moudra vydávaná v různých edicích citátů a sám před sebou se cítí za gurua a mudrce, jsou lidé používající selský rozum těm mnohým intošům pro smích.
Jenže ani si nevšimnou ti intoši, že ti potomci těch sedláků, co zdědili tu selskou víru a odvahu, znovu risknout neúspěch, znovu i přes letošní neúrodu zasít a čekat na lepší časy. Nevšimnou si, že sedláci jsou lidé stojící na zemi obouma nohama a máloco je vyvrátí. Mají svůj rozum, své mínění, svou svobodu. Dokonce uznávají důležitost vzdělání, jen nejsou nadšeni okamžitě každou pitomostí, kterou jim ti intoši předkládají jako nezvratnou pravdu. Takže jsem po svých předcích zdědil nejen onu víru, houževnatost, ale i jistou míru skepse, která mi umožňuje věřit a zároveň zkoumat.
Jsou lidé, kteří nevěří ničemu, jsou lidé, kteří věří všemu. Obě skupiny těchto lidí žijí v permanentních potížích. Pak jsou lidé, kteří věří jen něčemu a něčemu ani náhodou. To jsou lidé, kteří svůj život také neprožijí lehce, jako ostatně asi nikdo, ale přeci jen je v jejich životě víc místa na radost, protože sedlák ví, že každá zima i strázně s ní spojené jednou skončí. Navíc zase pro sedláka zima byla časem odpočinku.
Podle jeho zkušenosti zatím každá zima skončila, stejně jako jednou skončí sucho, i sucho podle jeho zkušenosti skončí , ne každý rok je neúroda, protože to už by všichni umřeli hlady, včetně panstva na zámku. Panstva, které svou prací živí. Sedlák ví, že jsou rizika, takže dělá co může aby rizika omezil a sedlák ví, že v určitý čas mu nezbývá nic jiného, než čekat a modlit se za lepší časy. A taky ví, že bez pomoci sousedů něco nezvládne.
Přes veškerou terapii jsem tuhle selskou filozofii nikdy neztratil, spíš jsem se v ní díky terapii utvrdil. Zatím jsem nenašel žádnou moudrost, která by mi tuhle filozofii dokázala vyvrátit. Když se podívám na všechny ty různé filozofie východu, západu, ve všech nacházím jedno podobné, co by se asi dalo nejpregnantněji vyjádřit benediktinským: „Ora et Labora.” Modli se a pracuj. Na poli, v kanceláři, v klášteře, všude, když chceš něco mít a nejen v hmotných, ale v duchovních statcích, tak musíš pracovat. Musíš pracovat, dlouho, vytrvale a věřit, že co děláš má svůj smysl.
Dokonce rozumím díky této filozofii některým ekonomům, kteří odmítají ty různá nová ekonomická moudra, že zisk poskytuje další zisk. Asi bych spíš řekl a to bez ohledu na všechny ekonomické učebnice, že zisk poskytuje smysl k další práci a k dalšímu zisku. Sedlák sklidí, zaveze úrodu do stodoly, nebo sýpky, ví že má do příštího roku o jídlo a tím pádem energii pro sebe a rodinu vystaráno, ale také ví, že tím nic nekončí, pouze začíná. Zisk mu umožnil usilovat o další zisk. O další úrodu. Musel získat prostředky.Pochybuji, že je to v jiné lidské činnosti jinak. Přestavovat si, že samotný zisk bez produktu generuje další zisk se mi zdá lehce ujeté. Ale třeba už existují takové metody.
Tedy socani jim věří. Ti mají představu, že stačí vzít „bohatému sedláku” osivo a rozdat ho chudým a tím je po hladu. No pro tu chvíli ano. Ale co dál? Na to se ti komunističtí a socanští intoši na rozdíl od onoho sedláka nezeptají. Co by se taky ptali, za rok ukradnou znovu a pak už máme ten socialismus a sociální společnost, kdy všichni mají všechno a dohromady nemá nikdo nic a nebo velmi málo.
Já vím na Wall Street nejsou socani, ale jen obyčejní zloději, co měli za to, že stačí jen ten zisk ze zisku. Ono to nakonec dopade stejně jako v socialismu. Nestačí jen krást, ale je nutné dělat. Někdy mít bídu, protože přes veškerou dřinu úroda byla menší, tak se uskrovníme a někdy je rok hojnosti a nadbytku. A myslet si, že jedno i druhé je na věky je blbost. Obyčejná blbost. Každý sedlák z botami od hnoje tohle ví. Jen těm některým ekonomickým intošům a socanům tohle uniká.
Jo jo, kam jsem se to zase dostal? 🙂