Znám několik lidí, kteří dokáží ze zraněné ješitnosti, odmítnutí, neochoty jim věnovat pozornost, napáchat tolik potíží těm druhým, až Bůh brání.
Znám několik lidí, kteří dokáží ze zraněné ješitnosti, odmítnutí, neochoty jim věnovat pozornost, napáchat tolik potíží těm druhým, až Bůh brání. Mnohokrát jsem se setkal s tím, že lidé, kteří byli odmítnuti s tím, že nejsou mým typem, nesdílím s nimi společné hodnoty a názory, se neskutečně urazili a začali podnikat proti mě kroky, které překračovaly mez, běžného emočního stavu, co nastane u lidí, když jsou odmítnuti. Jako lidé neseme většinou velmi těžce odmítnutí. To vidím často hlavně v kursech asertivity, které vedu s pacienty. Mnoho lidí neosloví druhého člověka právě jen proto, že se bojí onoho odmítnutí, které vnímají jako osobní znehodnocení.
Lidé se dostávají do potíží, protože mají pocit, že přijetí znamená okamžité ohodnocení jejich kvalit. Je mnoho lidí, které přijímám ač jsem si vědom jejich „kvalit” jež je více či méně diskvalifikují z většího přijetí ostatní částí lidské komunity. Přijímám je jako terapeut bez ohledu na jejich minulost, jejich trestní rejstřík, mínění jejich okolí o jejich kvalitách. Konečně všichni máme svou minulost a když už jsou Velikonoce, tak Kristovo „Kdo z vás je bez viny, ať první hodí kamenem.” Je zcela na místě.
Samozřejmě život není kurs asertivity a mnohdy jen těžko chápeme odmítnutí, ke kterému z našeho hlediska není žádný důvod. Přeci byli jsme slušní, nic zlého jsme neudělali a přece se k nám otočili někteří lidé zády. Pokud jsme dost odolní, zeptáme se: „Co zlého jsem udělal, že jsem odmítnut?” To je jedna možnost. Druhá možnost je, že polkneme slzy hněvu, které často odmítnutí vyvolává, nezeptáme se a začneme organizovat kroky k odvetě. Mezitím mohou být ještě mezi kroky, kdy neorganizujeme přímo pomstu, ale snažíme se dát najevo člověku, který nás odmítl, že neudělal dobře, že není dost vychovaný, není schopný ocenit naše kvality, měl by se pořádně podívat jak chybuje v tomhle případě.
Další možnost, kterou použije většina lidí, že se smíří s odmítnutím, přežijí emoční zátěž, již odmítnutí spolehlivě vyvolá a jdou hledat štěstí jinam a s jiným člověkem, případně lidmi. Já se vrátím k těm co se vydají cestou pomsty. Nechci zde používat módní slovo „stalking” protože se mi zdá, že to o čem chci psát se podobá tomu co popisuje onen módní termín plně nevystihuje celou šíři toho s čím jsem se setkával, at jako terapeut, nebo jako ten co byl cílem takového chování.
Bylo dost lidí, které jsem v životě odmítl. Odmítl jsem jejich nabídky na spolupráci, odmítl jsem jejich požadavky, odmítl jsem je podporovat případně sdílet jejich názory, postoje a hodnoty. Odmítl jsem nabídky mužů i žen na sexuální partnerství. Odmítl jsem ženy jako možné partnerky a odmítl jsem i lidi se kterými jsem neměl potřebu cokoliv probírat nebo řešit. Jen málokdy se jejich reakce podobala reakci dvou žen, které jsem odmítl jako ženy a ony ženy mě posléze pronásledovaly svou nepřízní, nenávistí, touhou po odplatě a ponížení.
Jedna už mě několik let nechává na pokoji, druhá stále pokračuje. Obě měly jedno společné. O tom jsem přesvědčen, protože jsem se s takovými lidmi setkal i v terapii. Prožívaly vnitřní peklo. peklo, které jim ničilo spánek, vztahy, zdraví. Prožívají ti lidé stravující emoce, jako nenávist, zlost, myslí stále na původce svého neštěstí. Jsou zahlceni nenávistí a chvíle klidu, kdy o nich není nic vědět, není chvílí klidu pro ně, ale časem, kdy sbírají síly, hledají možnosti jak znovu udeřit, jak najít slabé místo skrz něj prorazí obranu, hledají spojence proti onomu nepříteli. Svůj čas věnují nikoliv sobě, svým radostem, svým potřebám, svým láskám, ale jen a jen tomu, který podle jejich mínění nemá právo na klidnou existenci.
Tím, že stále útočí, dokáží skutečně dosáhnout toho, že i ten nejtrpělivější, nejlaskavější člověk, se bud začne před nimi ukrývat, což se mu málokdy povede, nebo začne oplácet. Pokud umí oplatit stejnou nebo s větší razancí, vede obranu tak aby ony obranné akce byly bolestivé pro útočící stranu, bolestivé, nikoliv smrtelné, pak zjistí, že agresor křičí: „Potrestejte agresora!” Lidé s takovou mírou pomstychtivosti prostě v rámci své pomsty považují jakýkoliv prostředek za přiměřený. Neštítí se ani pokusu, zatáhnout veřejnost, rodinné příslušníky své oběti, přátele. Prostě budují své peklo a vytvářejí si další a další nepřátele a terče.
Velmi často své spory vytáhnou na veřejnost, vytahují špínu a tím, že ji vytahují sklidí odpor veřejnosti. Existuje určitá skupina lidí, kteří s velmi rádi hrabou v cizích věcech, ze sporu jim celkem neznámých lidí usuzují na stav světa, na morální profil jednotlivce. A existuje velká skupina lidí, kteří odsuzují takové praktiky, nesouhlasí s nimi a dají těm co tu špínu tahají a rozhazují po okolí, že ti rozhazovače považují za nepřijatelné do své společnosti.
Rozhazovači tohle nechápou, Nechápou, že lidé jsou dost často bystří pozorovatelé a jsou schopni odečíst jasné pohnutky rozhazovače špíny. Kydači špíny nechápou, že druzí vidí , že to co použili, je jen z toho důvodu že odmítnutý partner, obchodní společník, zhrzená žena nemají zájem na nějakém lepším morálním profilu toho pomlouvaného, odmítajícíh je z jakýchkoliv důvodů.. O ten vůbec nejde. Jde jen o pomstu. Těm odmítaným by onen morální profil odmítajícího stačil Pak by se s ním spokojili. V tom případě by nikdy nic takového udělali. Netahali by špínu, nezneužívali jiné lidi, kteří jim někdy dají sluchu a poskytnou pomoc a prostředky k lití a kydání té špíny. Oni to udělali z důvodu odmítnutí, z důvodu pomsty.
Stěžují si kde mohou, u lidí, u institucí, domáhají se spravedlnosti zahlcují soudy žalobami, média pomluvami, blogy pamflety, které mají ukázat na zkaženost toho, který si dovolil říci. Nemám zájem s vámi souložit, podnikat, cestovat na Nový Zéland, nebo jen normálně s vámi pomlouvat po rouškou debaty o psychologii, etice, politice. Spravedlnost v jejich pojetí je, že dostanou za pravdu, dostanou satisfakci a náhradu za své úsilí. Nejlépe peněžitou. Samozřejmě v takové míře aby to jejich soka jednou provždy umrtvilo v tom směru, že bude do konce života žít v bídě a nouzi.
Použil jsem proti těm dvěma ženám, o kterých jsem psal mnohé kroky. Některé byly pro ně velmi bolestivé. Myslím, že stálí čtenáři znají mou zásadu, že pokud někdo na mě útočí, musí útočníka má obrana bolet. Hodně bolet aby si pamatoval, že nic není zadarmo. Ony dvě ženy jejich útoky bolí. To je znát z jejich reakcí. Naštěstí ta jedna už dala pokoj, ta druhá si ještě pokoj nedá. Už zažila ponížení a odsouzení jinde, kde zkusila vylít špínu. Nedosáhla podpory, kterou čekala. Zřejmě bude zkoušet dále. Na mě, na jiné, kteří jsou mi blízko. Ale peklo, které prožívá, si bude muset prožít jen ona sama. Peklo sžírající nenávisti, neochoty zanechat pokusů o pomstu, neúspěchů a zalykání se špínou, která se díky protivětru dostala do jejich úst.