V poslední době mě začíná bolet v zádech. Což mne nikdy nebolelo. Jo stáří se dostavilo. S bolestmi v zádech.
Dají se ty bolesti, které nejsou nijak hrozné rozcvičit, což pilně praktikuji, ale už to není ono. Jak kdysi říkávala jedna hodně eroticky zatížená milenka: „Husp Jeníčku nelez z toho pelechu, jde se na věc.” Kdepak, už je to, pomalé vstávání, myšlenky na erotiku se dostaví až po pomalém protažení, osprchování studenou vodou. A ty myšlenky jen pozvolna, napřed mám hlad. Chuť na kafe a až potom nějaká láska až do odpoledne.
Pobavila mne kdysi jedna má bytná, která mi vyprávěla o nevěře svého muže. Domnívala se, že když je odpoledne doma a nikde netrajdá po nocích, že ji je věrný. „ Přeci se souloží večer.” Pravila. Pak zjistila opak. Muž ji nevěrný byl a to skoro každé odpoledne ve své ordinaci.
V životě nás potkají různé věci. Ale musím říci, že ona dáma vyřešila situaci skvěle. Pozvala oba účastníky nevěry, položila jim otázku, kdy tedy bude svatba? Jejich svatba. Tím je naprosto zaskočila. Brát se nechtěli. Jí tedy manželství zůstalo včetně do smrti provinilým manželem, který nenašel odvahu odejít.
Mosty padají, lidé se rozcházejí, a život jde svým tempem. Osobní radosti a tragedie vlastně ovlivňují nejvíc chod světa. Přemýšlel jsem čím bych asi chtěl být, kdybych nebyl terapeut. Přišel jsem na tom, že rozhodně ne novinářem a zabývat se politikou. Vidím na některých svých klientech, kteří jsou novináři, jak je tahle profese devastuje.
Ono je jasné, že lidé, kteří se zabývají jen tragediemi, politickým chaosem, bojem, jsou tím ovlivněni. Z toho důvodu se většinou vyhýbám komentování politických kauz. Občas něco napíši, jsem udivený jakou to má čtenost, ale na druhou stranu, víc by mě těšilo, kdyby lidé četli rádi o tom, když napíši, že bolest zad se dá zmenšit a odstraňovat cvičením, ale skutečnost je jiná.
A tak píši o tom, co mne baví, zajímá, ulehčuje mi život. Nerad dávám přímé návody, protože každému vyhovuje něco jiného. Recepty na úspěch moc neexistují. Tedy, internet a knihkupectví jsou plné nabídek na štěstí. Jenže já mám pořád jednu zkušenost. Cesta ke štěstí je trnitá, úzká, abych použil biblického přirovnání a pohodlí je na ni jen občas.
Je úleva, když se hezky protáhnu, pomalu, s ohledem na hranici bolesti, kterou se nesnažím překonat, ale těsně se před ní zastavit a postupně ji posunovat, až se může hýbat bez bolesti jak potřebuji. Náš život a naše tělo jsou nejlepší učitelé. Pokud člověk pochopí, že není nutné se stále přemáhat, někam posunovat, něco překonávat, má kliku.
Umět se vyhnout riziku, rozpoznat riziko je moudro, které je z mého hlediska neocenitelné. Větší než schopnost prorážet hlavou zeď, větší než zatvrzelost s nímž mnozí zápasí se životem, místo toho aby nechali ten život plynout. Umět si hlídat své hranice, nenechat se vyprovokovat do nepředložených změn, které vlastně nijak a k ničemu nepotřebuji. Měnit jen chování, co mi vyloženě ubližuje. I s tím je tolik práce, že většině lidé ono úsilí o změnu vydrží na léta.
A malý dodatek. Jestliže měním chování, které mi ubližuje, třeba nadměrné pití alkoholu, kouření, hazard, či drogy, nadměrné sledování porna, zjistím, že většinou přestanu svou změnou chování ubližovat nejen sobě, ale i druhým. A pro bojovníky a válečníky. Hřbitovy jsou plné hrdinů. Jen málokdo umře na nedostatek alkoholu, či hazardu. O drogách nemluvě. Stejné je tohle s nevěrou. atd atd. I když nevěra je sladký hříšek. Jo jo.