KTO, jinak skupina, co si říkala „Kamarádi táborových ohňů.” Waldemar Matuška s nimi zpíval nějaký čas než emigroval, zpívala písničku v rytmu polky, „Zrádný banjo.”
Začínala slovy. Slunce pálí jak ďas a za krátkej čas, vzdáš hold suchej švestce… Jo, čtu nářky, že je vedro, což je, sucho, což také je. V zimě budu číst nářky, že je zima a pokud bude pršet déle jak hodinu, budu poslouchat a číst nářky, že prší. Člověk jako takový je tvor nespokojený.
Byly doby, kdy jsem měl internetové připojení zvané „dial up”, což bylo vytáčené připojení přes telefon. Ve zkratce. A bylo drahé, přesto jsem si odtrhoval od úst, abych mohl chatovat s děvčaty v chatových místnostech na seznamu rozmlouvat.
Probíhaly tam debaty, které byly prudké a vášnivé, jako kdybychom seděli vedle sebe. Našel jsem tam několik skutečných přátel. A poznal několik vášnivých žen. Takže to za ty velké peníze stálo. Byl jsem spokojený a říkal jsem si jaké by bylo krásné mít něco pořádného a pokud možno lacinějšího.
Dočkal jsem se. Po velkých peripetiích přišlo ADSL. Tedy ony peripetie by se mohly jmenovat: „Vydělat co nejvíc a co nejdéle tahat peníze z kapsy uživatelů.” Což je mi jako prostému člověku zcela pochopitelné. Po přestěhování jsem měl kabelové připojení. To byla tedy paráda. Rychlost, stabilita, stahování, instalace nových linuxových dister, prostě, vše co hrdlo ráčí.
Jenže, pak jsem zjistil, že mi jeden počítač nestačí, musím mít dva a s tím síť. Tak mám síť. Tedy měl jsem, do včerejška, než klekl router. A to jsem si ještě hodinu předtím pořídil nové reproduktory. Ty staré sice fungovaly, ale už to nebylo ono. Díval jsem se na fotbal a najednou z ničeho nic fotbal nevidím. Pátrám, pátrám a zjišťuji, router odešel na věčnost.
Holt, přepojil jsem napřímo z modemu na Mac a dokoukal fotbal, značně nespokojený, že nemám vedle svítící monitor, na kterém se mi zobrazuje Facebook, nemohu se podívat třeba na údaje o hráčích, rozhodčích, či když mě napadne, zjistit něco o něčem, co mne zrovna zajímá. Třeba jak velké je město, země, odkud některý z hráčů pochází. K tomu jsou dobré dva počítače, velký monitor. Jistě, jistě, tablet či mobil také postačí, ale jak už jsem starý pán, více mi vyhovuje monitor.
Z toho plyne, že mě čeká koupě nového routeru, připojení, nastavení sítě, i když bych mohl se spokojit s jedním počítačem. Jenže, nejde jen o počítače. Nemám možnost dělat experimenty se starými distribucemi, což je moje nová zábava. Zprovoznit, najít staré aplikace, vyladit do maxima.
Jak je vidět, jsem jen člověk a žádná nespokojenost mi není cizí. Nejsem ten skvělý jedinec, co se odříká, spokojí se s málem. Celá tisíciletí různí mudrcové doporučují střídmost, netoužení po majetku. Myslel jsem si o sobě, že jsem bůhvíjak skromný, leč mýlil jsem se.
Zřejmě asi té svatosti plynoucí ze skromnosti a odříkání, nedosáhnu. Vypadá to, jako že je mi to jedno. Když tak o tom přemýšlím, jedno mi to je. Hlavně, abych ten router už měl a mohl zase praktikovat, co jsem popsal o něco výše.
Zatím se musí spokojit s tím tabletem. Z toho plyne, že jsem fakt rozmazlený. Asi už lepší nebudu. Mac funguje. Používám ho jako televizi, promítám si na něm filmy, jenže když na něm běží televize, nejde ho použít na nic jiného. Jo jo, jsem fakt rozmazlený a je to děsná křivda. Den dva čekat, než se uspokojí moje potřeby. Takhle si odříkat. Kam ten svět spěje, když musím tolik trpět?
Přemýšlím, jak jsem vlastně mohl žít v těch dobách, kdy nebyl internet, vysokorychlostní připojení, chat, facebook, tablety, mobilní telefony, prostě ten svět neomezených možností. Člověk si koupil Rudé právo, nebo Lidovou demokracii, pustil si rozhlas po drátě a myslel si, co všechno nemá. Musel se trmácet do knihovny, pokud se chtěl něco dozvědět.
A protože jsem zvyklý psát v konsoli, což mám jen na svém experimentálním počítači, musím přenést blog na USB a ne, že ho hned zkopíruji na web. Hezky zkopírovat na USB, vytáhnout, zastrčit do druhého počítače, žádné ssh. Zase zkopírovat. Jo, není to pírko.
Z toho plyne, že jsem vlastně jen oběť systému. Měl bych s tím systémem něco udělat. Někde si stěžovat. Odejde router a celý život mám rozhozený: Kdo za to může? Se ptám. A jaká instituce se postará o mé štěstí, když musím čekat na nový router? Karel Zich kdysi zpíval: kdo za to může, za to může rock’n’roll… Tak uvidíme, kdo za to může. Takhle smutný den je poslední den mé dovolené. Jo jo.