Natáčení bylo příjemné. Herečky byly krásné a dokonce i chápavé, bez potíží všechny tři pochopily co se od nich chce. Co se počítalo na dva dny, elegantně jsme zvládli za den.
Natáčení bylo příjemné. Herečky byly krásné a dokonce i chápavé, bez potíží všechny tři pochopily co se od nich chce. Co se počítalo na dva dny, elegantně jsme zvládli za den. Sice jsem musel některým lidem rozmluvit jejich umělecké nápady, které by jistě diváka zaujaly, ale já bych se v nich necítil dobře. Všichni říkají, že to bylo dobré, ale tohle já uznám až řeknou diváci, že to bylo dobré a buď ty příběhy zaujmou a nebo nezaujmou. Jinak docela zajímavý byl společný oběd. Sice se točil pořad o závislosti a spoluzávislosti, ale po dlouhé době jsem byl na obědě s lidmi, kteří se pohybují ve zcela jiné branži. Krásně v klidu jsme si vyjasnili, některé pohledy a postoje a odpoledne šlo natáčení jedna báseň.
Opravdu jsem zvědavý jak bude probíhat natáčení dalších dílů. Bude minimálně ještě deset natáčecích dní, protože si nemyslím, že všechno půjde až tak hladce jako to šlo teď. I když Ivana tvrdí, že ted to byl takový zahřívací úvod a pak už všichni budou vědět a budem to jen klouzat. Přeci jen, je to jiné točení než ve studiu. Hodně mi připomíná čas, kdy se točil Kanárek. Tam to bylo ještě o to napínavější, že Viktor točil, sháněl peníze a vlastně nebýt jeho kámošů, tak zůstal jen u snů. Kamarádi mu hodně pomohli, bez nároku na okamžitý honorář, včetně mě, já honorář nedostal dodnes a myslím, že už nedostanu, ale jako zkušenost to bylo bezva. I ti lidé s tím nadšením byli príma. Zvláštní svět. Pracují s vámi, jsou slušní a přesto vidíte, že vás vnímají jinak, nejste herec, ani nic jiného z branže. Civil jak mě poučila má bývalá žena, herečka Petra. Ono je to vlastně v každé specifické komunitě. Ta terapeutická je také patřičně uzavřená. A mohou lidé z venku házet moudra, tak stejně se většinou dočkají je pobavených pohledů. Jedině by mě vzali v té televizní partě na milost, kdybych se stal umělcem pro televizi.
Jenže já se umělcem stát nechci. Jak sleduji, co všechno už je „umění,” tak snad je lepší být kýčař, který umí popsat jaký byl výlet, jak chutnal řízek. Mimochodem, dnes jsem si zase dva udělal, hezky rajčatový salát k němu, bez přílohy a klidně jsem k nim ještě usmažil tři volská oka. Docela mi chutnalo. Sedl jsem si hezký způsobně ke stolu, jedl příborem. Pravdou ovšem je , že jsem měl nohy na rohu stolu, protože svedu, pokud jsem doma sám, mít nohy na stole, jíst vidličkou a nožem a cítit se báječně. Vůbec nohy na stole je má oblíbená poloha. Je t sice považována za nezpůsobnou a neslušnou, žřejmě to tak bude, ale pohodlí je pohodlí. jak říká klasik …žít v komfortu ach nad to není… Takže umělcem být nechci. Přemýšlím, čím bych ještě chtěl být? Kovbojem, na to už jsem starý abych padal z koně při chytání dobytka do lasa. Pilotem tryskáče už taky nebudu. Miliardářem a rentierem zatím ještě také ne. Tedy se budu držet svého kopyta.
Budu občas amatérským komentátorem a terapeutem. No a při troše štěstí budu tulákem. Jak kdysi zpíval Petr Novák. Bloudím světem a slunce v zádech mám, už hezkou řádku let. A pořád mě něco, někam táhne dál, takovej už je svět.. Taky ten život Petr Novák neprožil nijak zvlášť vzorně, ale písničky měl hezký. Umím jich hodně zpaměti. „Povídej, já budu chodit po špičkách, Náhrobní kámen, Klaunova zpověd, Holka s bílou halenou. atd.” Ty Texty měly nápad, hezky se pamatují, dobře se zpívají i když je to původně bigbít. Říkávaly nám soudružky učitelky, že za pár let si na ty písničky nikdo ani nevzdechne. A ony se zpívají víc než čtyřicet let. Mnozí ani nevědí, kdo to byl Petr Novák, ale spoustu jeho písniček se hraje dodnes při kytaře. Stejně tak Greenhornů, kteří většinou hráli převzatou muziku, ale Vyčítalovi texty jsou báječné, a nejen jeho.
To se tak děje, takové ty složité vymyšlené věci zazní, intoši a kulturní požírači se zatetelí, a za rok po tom uměleckém výboji, skutečně nikdo ani neštěkne. Ale některé písničky třeba z třicátých a šedesátých let se zpívají dodnes. VW „Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda, Nashledanou v lepších časech.” Nebo mimo Nováka, tak písničky Olympicu, a další. prostě chytly se a přežily. Na nic si nehrály, ale hrají se dodnes. Stejně tak některé knížky. Žádný zvláštní umělecký záměr, pouze touha pobavit, ale strýc Podger, teta Kateřina, Saturnin, postavy z Plechárny, stejně tak filmy. Točila se zábava a stala se z toho klasika. Knížky pro děti, třeba „kocour Mikeš, nebo pejsek a kočička.”
Na ty jsem dnes myslel, když jsem si dělal dnes ty řízky. Říkal jsem si, že si je musím udělat stejně dobrý jako pejsek s kočičkou když vařily dort. Nebo pekly? To je jedno. Stejně nejvíc jsem potěšil dámy, v dobách kdy jsem přišel na pavilon a něco dobrého, třeba koblihu jsem dostal, tak jsem pochválil se slovy. „Teda teta, dobře ste to uvařila.” Zaběhl se ten pojem a dnes si už tak chválíme všichni. Taky jsem měl rád pohádku jak pejsek s kočičkou praly. A hlavně jak se hezky sušily. Ladovy pohádky i Čapkovy si čtu rád dodnes. Jsou neskutečně optimistické, poučné a zábavné a přitom snadno pochopitelné. Ale zcela zajisté se najdou umělci zvučných jmen, co rypáčkem opovrhnou. Jo napsat něco takového, to je z mého pohledu skutečně umění.
Brát těžký peníze a být předmětem závisti umělecké obce, která v potu tváře dře na umění a ti frajeři z reklamek si žijou. Holt nedá se nic dělat. Umělci musejí trpět. A vědět, zač je toho loket. Když chtějí být umělci. My nenadaní si žijem a píšem a malujeme, fotíme a filmujeme hovadiny a kýče a jsme sami ze sebou spokojeni. Tedy alespoň já se tak cítím. A ten slovosled, co mi někteří vytýkají.Lepší už nebude. S gramatikou už to vzdali. 🙂