Celý tento seriál je vlastně zaměřený na jednu věc. Tou je proces recidivy, To znamená, jak se vyhnout recidivě a zároveň jej popsat.
Celý tento seriál je vlastně zaměřený na jednu věc. Tou je proces recidivy, To znamená, jak se vyhnout recidivě a zároveň jej popsat. Mnozí lidé, kteří přicházejí opět do terapie po kratší, případně delší recidivě se poměrně často upřimně diví na co se jich ptáme. Diví se dotazům, jak si vysvětlují, skutečnost, že zrovna oni, po několika letech abstinence, poměrných úspěchů se „z ničeho nic ocitli právě znovu v debaklu. Velmi často uvádějí, že se vlastně z ničeho nic napili, zničeho nic se rozhodli, že si znovu zkusí nějakou drogu, případně si zahrají. Zdánlivě to na ně přišlo jako blesk. Mnozí se často omlouvají nějakou nenadálou osobní tragédií, další říkají, že se jim vedlo natolik dobře, že uvěřili že už je možné si ulevit od neustálého přemáhání se, odříkání, které je jim vlastně nepříjemné.
Poté dostanou ke zpracování elaborát, ve kterém by se měli zamyslet nad svou životní situací, postoji, případně emočním stavem v posledních týdnech až měsících. Někdy jim doporučím, aby si probrali celou dobu trvání abstinence, vypíchli základní chyby, kterých se podle sebe dopustili, co plnili, co neplnili z doporučení ze základní léčby.Dost často se jim rozsvítí. Nijak je nepeskuji, i když většina z nich nijak zvlášť netouží po setkání s mou osobou. Chápu je. Na jejich místě bych také nijak netoužil po předpokládaných výtkách a vyprání špinavého prádla skupinou. Naštěstí pro ně a myslím i pro mne, k tomuhle nedochází. Nepovažuji za nutné je vystavovat nějakému zvláštnímu „teroru„ kterým bych jim měl dávat zahulit. Myslí, že debakl, který prožívají je docela dost dobrým terorem pro ně samotné.
Spíše se zajímám právě o ten proces, který v životě v abstinenci prožívali. Zajímá mě zda navštěvovali nějakou terapeutickou aktivitu. Ať už řízenou, nebo samořídící, zajímá mě zda měli třeba suchý dům, případně, zda hráči u sebe nosili velké částky peněz, případně kolik a jak často, zajímám se u narkomanů, zda dodržovali abstinenci od alkoholu, případně od hazardních her. Tohle a ještě mnohé další mě zajímá. Ani ne tak ten samotný okamžik, spíše ten proces v čase probíhající před samou recidivou. jen málokteří dokáží totiž po tom, co se propracovali až k samotné recidivě ji zastavit. Dá se říci, že právě kvůli onomu dlouhodobému procesu, který přirovnávám k naplaveninám, je velmi obtížné onen psychický stav nastavený právě k životu v závislosti, zastavit.
Tady totiž platí, že pokud se nebagruje plavební dráha, loď abstinence plaveckým jazykem „uvízne na kopci” tenhle příměr používám právě pro vysvětlení toho samotného aktu recidivy, který po objasnění od prvních okamžiků, kdy třeba hráč si začal dávat své pracovní schůzky v restauraci s výherními automaty a dlouho předlouho poslouchal jejich zvuk, sledoval jejich blikot a přitom sám sebe přesvědčoval, že je v pořádku, on přeci hrát nechce a nemůže se celoživotně vyhýbat rizikovým místům, protože co by tomu řekli jeho obchodní partneři. Dokonce s nimi byl i v kasínu. Sice nehrál, ale právě jako se usazují naplaveniny v plavební dráze, tím samým podobným způsobem se usazují informace v našem mozku, že tento způsob života, myšlení vlastně není závadný.
Tenhle způsob bytí rozežírá ono minulé poznání, odhodlání, i vlastní způsob života v abstinenci. Plavební dráha se zanesla a loď nasedla na kopec, udělala si díru, většinou větší než minule, protože je už poškozená v minulosti, spravované dno, nebo borty. Proto, většinou i lidé, kteří takzvaně zastaví onu recidivu, jsou velmi narušeni a potřebují víc terapii, než práci, potřebují oddělení od světa, kde se musejí zabývat nejrůznějšími starostmi, proto potřebují ono oddělení, uvědomění si toho celého procesu od té chvíle, kdy místo toho aby šli souběžnou ulicí, kde není ta hospoda, trafika, kde si kupoval svoji placatici, nebo pumpa, kam chodil sázet tikety, protože má terminál na nejrůznější druhy sázek. Nejsem schopný zde vypočítat všechna riziková místa a způsoby recidiv a důvodů. Uvádím je jen jako příklady.
Tohle bývá většinou pravým důvodem recidivy, případně manželka, která sice nepije, nebo ne příliš, ale protože ona problém nemá, není důvod aby se kvůli nějakému alkoholikovi omezovala, stejně tak manžel, který chce na své ženě hráčce, aby se starala o domácí finance, měla v patrnosti účty a platila vše co je potřeba, protože on přeci nebude dělat takové základní věci. Nakonec, přece je potřeba aby si zvykala.
Ti lidé jednají většinou v dobré vůli a přesvědčení, že chtějí jen samozřejmé věci, které zvládá každý. Proto trvají na návštěvě nejrůznějších setkání, o kterých sice vědí, že alkohol tam poteče proudem, ale jak někdy říkají: Když už abstinuješ tak dlouho, přeci si s tímhle poradíš. A jsou udiveni a rozhořčeni, že si on/ona neporadili. Mnohdy vnímají odmítnutí jako útok proti své osobě a žádost o dodržení prohibice v přítomnosti svého partnera, syna, dcery, vnuka, kolegy, kamaráda jako omezování osobní svobody. jim přeci nikdo nebude nařizovat, co budou kde pít, jestli budou sázet na koníčky, případně na sportovní utkání.
Tohle vše a mnohé další je v pozadí všech recidiv. I ta nalitá kořalka do Coca-Coly bývá většinou pokus o žert, který si dotyčný postižený vykoledoval sám. Dost dobře nezdůraznil, že skutečně každá taková „zábava” ze strany kolegů končí tragicky, konečně ujišťuje je svou přítomností na jejich alkoholických relaxačních zábavách, že je v pořádku a ni se přeci neděje. Tak dlouho tam chodil, až mu něco nalili, nebo tak dlouho tam chodil až uvěřil, že tohle může být pro něj ten běžný způsob života.
Tím se dostáváme opět k problému pýchy a falešné sebedůvěry, která velí, že jsme normální, že můžeme žít způsobem, který se sice ukáže jako životu nebezpečný, jeho životu, ale podstatou závislosti, tedy závislostního způsobu myšlení, do kterého pozvolna opět upadá, je právě způsob života na hraně, způsob života na dluh, způsob života na nedbání nebezpečí, které se ukazuje tady a teď.
Jak je vidět, proces, který nastolil debakl, může být velmi skrytý, celkem nenápadný a přesto velmi zničující. Rozhodně platí, že je lepší se zabývat tím co mi v danou chvíli hrozí, než tím, jak mě rádi pacienti a klienti ujišťují, že tohle jim nehrozí, tohle nikdy nedělali, nikdy, když byli tamhle a dělali tohle, tak nepili, nefetovali, nehráli. na tom jim odpovídám. Nezajímá mě co si myslíte, že vám nehrozí, ale zajímá mě, co jste v danou chvíli rozeznat jako riziko, připustit pro tu chvíli jako riziko a nezavírat oči, před možným nebezpečím. Ale o tom zas až v další kapitole.