Napsal jsem už jeden blog dnes na iDnes. Takový lehce politický, spíše historicko-politický.
Napsal jsem už jeden blog dnes na iDnes. Takový lehce politický, spíše historicko-politický. A myslím si, že by bylo dobré, tedy mám náladu napsat ještě jeden, v přestávkách mezi kulturním vzdělávání a jídlem a cvičením. Abych netrpěl pocitem viny, že se flákám. Tak neflákám, chvíli píši, teď jsem snědl banán a k tomu datle. Trochu tropů, když se venku střídavě mračí a střídavě svítí slunce. Jenže mě tohle počasí docela vyhovuje. Pokud nejsou nějaké extra extrémy, tak mě vyhovuje skoro každé počasí.
Před chvíli jsem se díval na krátký dokument z Chile z Torres del Paine, který jsem sice nenavštívil za mého pobytu v Chile v roce 2005, ale byl jsem v Chile, zrovna když jeden Čech vypálil dost velký kus tohoto parku. Jinak znovu jsem si uvědomil, jak Chile je krásná země. Také bych se tam ještě jednou rád vydal. Ono bych se vydal leckam, jenže roky neúprosně běží. Jo, komunisti mě připravili o spoustu možností. Těmi zadrátovanými hranicemi. Ale i tak, podíval jsem se i tak na mnohá místa, o kterých jsem nikdy nepředpokládal, že bych mohl.
Všichni se mě ptají, jaký budu mít letos směr, když zůstávám v republice a hodlám vyrazit jen tak po Vlastech českých. Pořád se smějí tomu, že jim říkám, že nevím, že záleží na tom kam se mi bude chtít. Kterým směrem. V téhle zemi se cestuje snadno. Všude blízko, skoro v každé vsi obchod, nebo hospoda. V roce 2009 a loni byla Česká republika částí mého putování. Dá se říci, že vlastně nejméně obtížná část. V dobách smart phone, kde má člověk mimo samotného telefonu, internet a k tomu Skype a ICQ, tak se vlastně z domova ani nevzdálí. V dobách kdy tyhle vymoženosti nebyly, z budky se dalo volat maximálně místně a když chtěl člověk volat meziměsto, tak musel na poštu, což byl docela dost slušný výdaj, pokud chtěl poklábosit.
Ti, co tuhle dobu nepamatují, si ani neumí představit, co všechno nebylo. No a žili jsme. Sem tam jsem poslal domů slečně pohled, aby věděla, že na ni myslím, občas jsme napsal dopis. Ty jsem docela psal rád a dlouhé, jen si slečna musela zvyknout na můj rukopis. Cestou na Gibraltar jsem domu volal dvakrát. A napsal dva pohledy. Aby věděli, že jsem naživu. Dnes, kdybych šel na Gibraltar a nenapsal alespoň jednu SMS denně, měli by všichni pocit, že jsem někde bloudící v pustině. Z Kanady jsem se jednou neozval pět dní a v Čechách málem vyhlašovali poplach. Já si zatím šlapal po jedné vedlejší silničce, kde nebyl signál, byla tam hromada stromů, protože jsem šel lesem, a jestli jsem měl o něco hlavní starost, tak aby mě nenapadl medvěd a došel jsem bez zvláštního hladu někam k zásobám.
Což se podařilo. A tady budu přemýšlet, kam se vydám a budu spřádat podrobné plány. Celý žhavý. Vojtěch má prvního července narozeniny, tak mu asi den předem dám něco k narozeninám, ráno se hezky vyspím, sbalím a až vyjdu před dům, uvidím kam se vydám. Všechny cesty někam vedou. Protože prvního je finále ME ve fotbale, tak se zdá, že vyrazím až druhého. Žádný chvat nikam. Ten je dobrý toliko pro hovada, jak praví Komenský. Má biskup církve Bratrské svatou pravdu. Chvat nepřináší štěstí. Ani v lásce ne.
Už jsem naznačil v minulém blogu, že mě v pátek navštívila Jana. Trochu to zkalila tu návštěvu ona smutná událost, ale i tak jsme hezky poklábosili. Už spolupracujeme dlouhé roky. Teď méně, co je ředitelkou distribuční společnosti a má dvě děti, ale pořád přeci jen. Opět jsme domluvili nějakou spolupráci, protože jsme se ve čtvrtek domlouval s Tomášem, že titul „Ze závislosti do nezávislosti” se doprodává a že by bylo dobré ho trochu přepracovat. A vydat znovu. A třeba mě zase popadne nějaká psací můza a budu mít pocit, že to chce novou knihu. Jen nevím jestli ji nevydám jen elektronicky. Přeci jen je to lacinější a dostupnější jak finančně, tak i fyzicky.
Jo, domluvil jsem si kurs asertivity a zvládání životních situací ve Znojmě, tedy se tam v polovině Měsíce vydám. Nebyl jsme ve Znojmě asi deset let. Tehdy jsem kvačil z Prahy na Tábor, cestou si zpíval píseň: jedu cestou na Tábor, přes pár údolí přes pár hor, každou chvíli čekám, že konečně uvidím město Tábor… Pak na Jindřichův Hradec, Slavonice, Vraný, Znojmo, Kroměříž, Štěpánov a ze Štěpánova na, Českou Třebovou, Posázavím na Příbram na Svatou Horu a do Prahy.
Taková malá procházka pro starce. Jak sem říkal jedné pohledné policajtce u Vraného. Pravila, jestli je tohle cesta pro starce, pak nechce být stará, protože to neujde ani jako mladá. Chtěl jsem ji vzít sebou. Ale nějak nechtěla, prý služebním autem tak daleko nesmí. Tehdy sem šel podle hranic, kdysi nepřístupnou cestou a pamatuji se jak si i prodavačka stěžovala v jedné vsi, že tam žijí samí komouši, bývalí příslušníci PS, kteří tu vládu nemilují, protože je nepotřebuje a nemají práci. Nepamatuji se že bych jim vyjádřil nějakou soustrast. Silnice podle hranic a ještě tam stálo několik těch strážních věží, jinak zvaných špačkárny. Uvidím, jestli tam letos zabloudím, zda tam ještě budou. Komunisti určitě.
Ale jižní Moravu mám rád. On vlastně v Čechách až na drobné výjimky není kout, který bych nenavštívil No v Lounech a Žatci sem nebyl. Nějak mě to tam nikdy netáhlo a ani netáhne dnes. Ani nevím proč. Nikdy jsem neprojevil zájem se tam vydat. Ani letos se to nijak nezlepšilo. Zdá se, že se tím směrem nevydám. Jinak kamkoliv.