Malování je děsná zábava. Strávil jsem kreslením celé odpoledne. Tedy do chvíle než se dostavili herci a Ivana Sovišová, kterou jsem pozval, aby se seznámila jak se souborem, tak hlavně se Zuzanou.
Zuzana mi onehdy předestřela skvělý nápad a měl jsem za to, že pokud ji budu moci být nápomocen, udělám dobře. A Ivana Sovišová je z mého hlediska ten správný člověk, který by tomu mohl prospět.
Pak byla debata na téma televizního formátu, která mne hodně rozpálila. V dobrém. Mám rád tvůrčí debaty, Zuzana tomu sice říká učeným slovem brainstorming. Ale já mám rád tvůrčí debaty. Vždycky mne napadají věci, které člověk normálně nevymyslí.
Pochopitelně, vždy slyším, co všechno nejde, Ivana měla pochopitelně připomínky, co na to televizní divák. Myslím si, že ono „Leporelo” jehož zkoušku Ivana shlédla, by šlo televizně udělat parádně, jen, jak má láska podotkla, Ivana byla hodně vtažena tím, co viděla a těžko si uměla představit, jak by to šlo převést do televizního jazyka. Ale já si ono převedení představit umím.
Pravda je, že pokud jsem odborník v něčem, pak jsem svázaný konvencemi. Těžko si umím představit, že by něco šlo jinak, než jsem zvyklý. Tohle dost často prožívají lidé, kteří jsou navyklí na určité postupy, co jsou propracované, ale vlastně nikam člověka dál nepustí. Proto často excelují lidé, kteří jsou mimo obor a nejsou svázáni postupy, co jsou „osvědčené”.
Poslouchal jsem dnes povídání o kreslení pravou hemisférou a uvědomil jsem si, že pokud opustím, tak jak jsem zvyklý v jiných oblastech, postoj: „Dobré, špatné, možné, nemožné”, pak se dostanu do stavu, kdy vše, co udělám, je moje, ona kresba, malba je nějaké mé sdělení, které může být poselstvím pro mne samého.
Mohu napsat, namalovat vše, co mám na mysli, duši i jazyku a pokud dám onomu sdělení srozumitelnou formu, pak sice té věci porozumí každý jinak, ale porozumí. Tedy pokud se dokáže oprostit od onoho rodičovského, školského postoje. „Kočka se maluje takhle, televizní pořad má vypadat takhle”. Ale podívá se, dá na pocit, co s ním ta hra, obrázek vlastně dělá.
Takže si myslím, že lze nalézt formát, kdy člověk osloví určitou skupinu, nechce oslovit všechny, stejně jako na fotbal se nedívají všichni, a pak bude doufat, že přes tu vnímající skupinu osloví ty další. Je mnoho těch lidí, kteří chtějí být prospěšní, jenže jsou přesvědčeni, že pokud neosloví celou populaci, nemá smysl něco dělat.
Měl jsem štěstí, že když jsem začal s terapií, nechtěl jsem spasit celý svět, už jsem byl poučen, že lepší je zachránit sebe, pak třeba jednoho dalšího, kterému ukážeme, jak dál, a nabalíme kolem sebe ty další, aniž bychom dělali dobré skutky za cizí peníze, tedy peníze daňových poplatníků, ale dokážeme přesvědčit ty druhé, kteří potřebují změnu, že stojí za to do své změny investovat.
Za posledních dvacet pět let, se strašně změnil postoj mnohých lidí k sobě samým. Naštěstí. Dost lidí chápe, že jejich zdraví je jejich věc,jejich znalosti a vzdělání taktéž. A jak jsem s potěšením zjistil výuka kreslení za pomoci pravé hemisféry mozku nestojí na nějaké státní instituci, která vše koordinuje, ale na mnoha různých lidech, kteří v tom našli svou příležitost, jak nabídnout něco, co je někdo ochotný zaplatit v důvěře, že bude umět kreslit pro své potěšení a tím získá schopnost relaxace, odpočinku, zábavy.
Mé zdraví, mé štěstí není záležitostí státu. Stejně tak se nemusím ptát sám sebe, koho supluji, když dělám terapii spoluzávislých. Odpověď zní: Nikoho! Stát není odpovědný za terapii spoluzávislých, stejně tak není odpovědný za výuku kreslení, případně za prevenci onemocnění srdce. Každý, kdo má znalosti, schopnosti se může angažovat. Získat lidi pro svůj program, projekt. Realizovat se, najít svůj smysl, sponzory, podporu ostatních. Stát je odpovědný za mnohem méně věcí, než je určitá část populace ochotna připustit.
Tedy, chci-li se něco učit, je mou věcí, kde a jak si seženu znalosti. Ano jsou lidé, kteří mají pocit, že nějaká instituce musí garantovat kvalitu výuky. Pamatuji se na různé pracovní porady, jak v blázinci, tak třeba umělecké v ČT. Žádná z těch institucí negarantuje kvalitu terapie, pořadů, ale garantuje, že se dodrží osvědčené postupy a pokud možno se nevybočí z řady.
Ne, že by se lidé nesnažili, ale není dost možné v rámci instituce, která má definovanou činnost, aby se v ní prosazovali lidé, kteří mají jiné představy. Instituce jsou občas dost dobré na to, aby se zjistilo, jak se něco dělat nemá, jak je neefektivní ono konání a jak je mnohem jednodušší, s něčím odejít do privátu.
Jenže všiml jsem si, že pokud se lidé angažují ve svých zájmech dost dlouho, dost usilovně, pak se jejich činnost postupně přenese do institucí. Zakotví v nich. Myslím, že tohle platí pro skoro všechny obory. Lidé mimo univerzit mají nejvíc patentů, vynálezů. Ty se pak uplatní v životě samém. Lidé v alternativních divadlech mají nejvíc nápadů, které se časem promítnou i do těch oficiálních divadel. A mohl bych takhle pokračovat.
A nakonec si zahrajeme něco z pravěku osmdesátých let. Abychom se potěšili, když nám Pán Bůh zdraví dá. Jak se zpívá v Prodané nevěstě. Jo jo.