Před odchodem do blázince

Tak jsem si uvědomil, že zima se pomalu blíží, vytáhl jsem svoje kabáty, aby je prohlédl v jakém jsou stavu. Jak jsem byl dnes venku, všiml jsem si, že dost lidí už nosí teplejší bundy.

Tak jsem si uvědomil, že zima se pomalu blíží, vytáhl jsem svoje kabáty, aby je prohlédl v jakém jsou stavu. Jak jsem byl dnes venku, všiml jsem si, že dost lidí už nosí teplejší bundy. Jo, zcela nedávno bylo léto a najednou je tu zima. Život holt letí. Děti rostou, dcera mi posílá fotky vnuka. Moc se mi líbí jak se vybarvuje. Po tom počátečním strachu při jeho narození přišlo zase trochu radosti. Střídá se to. Jeden vše je v naprostém pořádku, druhý prožije člověk hromadu strachu aby třetí den bylo zase veselo.

Ptala se mě má známá Blanka, co jsem dělal o víkendu. Řekl jsem ji po pravdě, že jsem se flákal. Divila se. Pravila, že četla mé blogy a že ji tohle konání jako flákání nepřišlo. No, jí ne, mě ano. Určitě jsem už dělal těžší věci v životě, než si hrál s operačním systémem, který v podstatě ani nepotřebuji, protože mám nainstalované na iMacu ještě tři další, plus Mac OS X, jako základní systém.Takže si skutečně jen hraji a flákám se.

Tahle zábava byla trnem v oku všem mým partnerkám v posledních letech. Tedy asi nejvíc Justýně, ale i těm dalším. I když se tvářily, mírumilovně, tak si nakonec každá stěžovala, že toho moc nenamluvím a vlastně ze mě vidí jen záda. Nemám už nějak na stará kolena moc náladu projevovat nějakou zvláštní aktivitu. Jdu se projít, něco přečtu, kouknu na film, co jsem si koupil, nebo stáhl, pohraji si s počítačem a život plyne. Nějak mě nebaví hledat zvláštní smysl života. Pokud vůbec nějaký je.

Některé ženy skutečně nevědí co chtějí a nedají pokoj dokud to nedostanou, když to dostanou, tak to zase nechtějí. Přicházejí ke mě ženy, co si mi stěžují na své manžely, co nejsou věčně doma, chlastají, prohrávají obrovské sumy, neplatí na své děti, žijí si zcela sobecky jen pro sebe. Nedivím se těm ženám, že jsou utrápené, přejí si lepší život. Pak ke mě přicházejí ženy, které si stěžují na své muže, co jsou doma, celkem jsou to slušní mužský, chlastají jen tak přiměřeně, nebijí své ženy, starají se o rodinu, a ty ženy jsou s nimi nespokojené. Chtěly by asi něco mezi Old Shatterhandem a tanečním mistrem. Prostě zázrak. Ty první závidí těm druhým a ty druhé se diví, že s takovými chlapy žijí. Jo, občas je to zajímavé.

Takže jsem se přestal trápit tím, že se pokusím nějaké ženě vyhovět a žiji si ve svých jeden a šedesáti letech podle svého. Vnuci rostou, dcerám roky přibývají, víc a víc se k sobě přibližujeme, a asi nemá už cenu čekat na nějaké zvláštní štěstí. Tohle mi stačí. Na rozdíl od několika mě známých žen, co jsou stále nespokojené a hledají nekonečné štěstí. Zdá se mi, že některým ženám vyhovět nelze, ať člověk udělá co chce. Okupují ty ženy chaty, kde se sem tam mě nějaká pokusí oslovit a hraje si na diblíka. Tedy většina z nich by mohla úspěšně hrát roli ježibaby, nebo extra čarodějnici. Už to ani na tom chatu nekomentuji. Chovám se odtažitě, čímž je náramně „urážím” protože nejsem vstřícný k jejich seznamovacím pokusům.

I když je pravdou, že občas narazím na někoho zajímavého. Bohužel platí zásada. Čím je ona dáma zajímavější, tím dál od Prahy bydlí. Asi mě Pán Bůh chrání před neuváženým zamilováním. Sice nevím jak vypadá uvážené zamilování, jestli to vůbec jde, ale jsou lidé, co se prý o takové chování snaží. Musím zjistit, jestli se jim to vede. Pravdou je, že jsem ještě nikoho, kdo by se uvážlivě zamiloval, nepotkal. Asi ani nepotkám. Potkal jsem mnoho lidí, kteří byli přesvědčeni, že jejich vztah je jako skála, jenže s údivem zjistili, že se ta skála mírně drolí. Tedy ona se drolila docela dost, jen oni to pořád nechtěli vzít na vědomí. Jsou ty vztahy prostě sem tam životu docela nebezpečné.

Napsal mi jeden klient, kterého jsem několikrát vyhodil ze skupiny, zda bych ho vzal zpátky do terapie. Totiž, několikrát jsem ho vzal zpátky, abych mu před relativně delším čase oznámil, že už má definitivní šmytec a už se nehodlám v jeho případě naprosto vůbec angažovat jako terapeut. Takže dostal jednoznačnou odpověď. „NE.” Nic jsem nevysvětloval, nijak jsem neargumentoval, prostě jsem jen oznámil. Mám pocit, že existuje určitá skupina lidí, kteří jsou odolní jakékoliv terapii. Není jich mnoho, ale jsou. Tenhle je jeden z nich. Tak hodně podobný těm nepoučitelným, ženám, které zmaří jakoukoliv dobrou vůli ze strany libovolného muže, navršováním svých požadavků a nejsou ochotny cokoliv změnit ze své strany.

Samozřejmě, že jsou i nepoučitelní muži, kteří nikdy nic nezmění. Prostě existuje nepoučitelná vrstva lidí, kteří ve své pýše, se chovají jakoby ti druzí měli k nim nepřetržitou povinnost. Jen se mi zdá, že těch žen je nějak víc. Já se hodně setkávám se závislými muži, kteří bývají ve své většině nepoučitelní, ale to jsou závislí muži. Jenže pak se potkávám se ženami, které závislé nejsou a přesto mají mnohé znaky oné naprosté nepoučitelnosti.

Potom vypadám jako nepřítel žen. Spíš než nepřítel, jsem tím, co se nebojí, na rozdíl od obecného mínění, že ženy jsou na tom hůř než muži, říci, že pokud jsou, tak jen z toho důvodu, že se pilně snažily a udělaly vše aby se hůř měly. Potkal jsem jich mnoho, které pálilo dobré bydlo, které měly vše, přesto to vše jim bylo málo a tak tratily a ještě viděly vinu za ztrátu všude jinde, než u sebe.

A já je poslouchám a jen tak občas něco utrousím, co se jim mnohdy nelíbí, mnohé i rozpláče. Pláč, který jim většinou prospěje, protože pak se na sebe podívají trochu jinak a některým dokonce dojde, že jsou meze, které pokud se překračují, nemá ono překračování jiný výsledek, než samotu a třeba samotu i ve dvou. Protože jen málokterý muž je ochoten neustále poslouchat kecy o své nedokonalosti, o své neschopnosti o tom, že každý jiný je lepší než on. A ona ho dokonce i opustí, odejde za svým štěstím, aby za nějaký čas zjistila, že se štěstí nekoná.

Štěstí se nekoná, stejně jako se nekoná pro ty muže, co si pořídí děti, které nakonec odmítnou živit. Odmítnou je živit, aby potrestali tu ženu protože od nich odešla. Nakonec všichni zůstanou, tak nějak sami. Muž i žena, co šla i s těmi dětmi za štěstím. Všichni chtějí svůj díl svého štěstí a nějak nepochopili, že se nedá najít jen tak někde venku, ale těžce se musí zasloužit trpělivou prací. Každodenní snášenlivostí k chybám toho druhého. A pozvolné vlastní změně. Jo je toho hodně a s většinou není člověk hotový ani za celý život. A já jdu do blázince. Pracovat.