Hezky se rozpršelo, takže se i dobře spalo. Finále Ligy mistrů se vydařilo. Byl jsem trochu na rozpacích, komu víc fandit, ale nakonec se mé srdce přiklonilo k vítězům. Real Madrid byl skvělý.
Televizní program díky fotbalu byl uspokojující. Vůbec, méně si dělám starosti se stavem světa, protože stav světa mají na starosti jiní, kteří asi tu starost nezvládají. Ty bude třeba vyměnit, abychom mohli dál zase pokojně sledovat všechny ty zajímavé věci, co nám život nabízí.
Chce-li se někdo zajímat, jak vyřešit ten či onen problém, zjistí jedno. Nevěnuje-li se tomu jako něčemu naprosto zajímavému pro jeho osobu, pak zjistí, že ničeho kvalitního stejně nedosáhne. V tom všechno vlastně podle mého mínění vězí. Budu-li spravovat stát, pak se té správě budu věnovat jako něčemu, co má pro mne smysl. Budu-li psát knihu, to samé a v bleděmodrém.
Baví mne psychoterapie, baví mne sledovat chování lidí, baví mne o těch záležitostech psát a zjišťuji, že se vůbec nemusím ptát, zda má moje činnost nějaký smysl, zda a jestli se věnuji něčemu hodnotnému. Hodnotu tomu dávám já. Na profesionálním fotbalu mne baví jedna věc. Ti hráči, i když jsou finančně velmi interesovaní na výsledku, si dost často umí hrát, umí si ten zápas užít.
Pochopitelně v sázce je v takovém zápasu hodně, ale i tak je vidět, že jsou to mladí kluci, co mají zájem se i bavit, bavit i ty druhé. Vynálezce baví vynalézat, zkoumat, hrát si a dokonce i bez jisté možnosti výdělku. Fotbalisté se chovají na hřišti podobně.
Na fotbale je krásné, že se na koupališti sešla parta, která vzala tričko a tepláky, z těch hadrů se udělaly branky a už se celé odpoledne jelo. A hráli s námi i hráči, kteří se tím fotbalem živili. Výsledky si nepamatuji, vítězství jsem zapomněl, prohry přebolely, než jsem došel k dece, ale nadšení a radost si pamatuji dodnes. Ať koupaliště, školní hřiště na Kamenické nebo na Slovance. pokaždé jiná sestava, ale vždy stejné nadšení.
Byly doby, kdy mne nebavilo chodit do práce. Než jsem pochopil, že si vlastně tu práci neumím užít, že se dá i u té dřiny přemýšlet o nejrůznějších věcech světa. Že se člověk může zabývat třeba nejen samotnou prací, ale i tím, jak si ulevit u práce, jak se naučit relaxovat při práci. A umí-li si u něčeho smysluplného, jako byla třeba vytvoření nové střechy, ulevit tak, aby práci dělal, jak má, a ještě sledoval, co se děje kolem něj, což dokonce jde. Pak najednou, zjistí, že ho něco udělat těší.
Udělat novou střechu, řídit loď, dát loď do pořádku, aby hezky vypadala, pro mne mělo smysl. Když jsem později začal s terapií, zjistil jsem, že mne baví sledovat tu změnu lidí, kteří přicházejí v debaklu a odcházejí se znalostmi, jistým náhledem, který jsem jim díky své terapeutické dovednosti poskytl. Jak je využijí, je na nich.
Nemyslím, že nemá smysl poskytovat těmto lidem terapii. I přes všechnu nízkou účinnost. Ze žáků základních škol také nejsou samí géniové a osobnosti, i když jejich matky o svých dětech rády tak hovoří. Dostaly dítka možnost a je jen na nich, co se svými možnostmi udělají. V tomhle docela chápu učitele na základních školách, že pro ně má jejich dřina smysl. Něco předat a podobně jako trenéři dětských a dorosteneckých sportovních kolektivů počkat, zda se nenajde jeden dva, kteří té přípravce dělají jméno a čest.
Tak jsem se dostal od stavu světa, který se podle novin zdá mizerný, k pár pitomcům podléhajícím náboženskému fanatismu. Jenže je právě na správcích světa, které jsme vybrali, aby tito pitomci dostali minimální příležitost. Zřejmě se té správě světa nevěnují s tím nadšením, jako se možná kdysi věnovali tomu fotbalu na plácku. Což je chyba. A jestli si tu práci neumějí užít, ať jdou dělat, co je baví. pokud je něco baví.
Co si budeme povídat. Jsou mezi námi, co je nebaví nic, a mají jediný zájem si užít na účet druhých. A rozdíl je jen ve formě, s jakou onen nezájem o práci podávají. Bezdomovci mají práci na háku. Ovšem ti neusilují o opětovné zvolení. Na rozdíl od mnohých politiků, kteří také mají jediný zájem, jak si podobně jako bezdomovci užít bez práce.