Podkova

Vyrazil jsem včera k doktorovi. Na preventivní prohlídku. Podle výsledků jsem byl shledám schopen, bez vady. Pouze mírně opotřebovaný vzhledem ke svému věku. Inu už jsem veterán. Ale jíst mi chutná, ženský mě ještě pořád baví. Linux a FreeBSD, také, takže není důvod ke smutku. Nikdy nikdo nevíme ani dne ani hodiny a jak praví Bible. „Memento mori.”
Četl jsem si dnes na čoklíku jakési výzvy k mravnosti. K tomu jsem poslouchal Karla Zicha a jeho „Máš chuť majoránky.”

Vzpomněl jsem si na jedno děvče, co umřelo v 24 letech. Štěpánka se jmenovala. Chodila ke mne na skupinu jako stážistka. Skoro do konce. Měl jsem možnost to umírání sledovat skoro v přímém přenosu. Dlouho to vypadalo, že přežije a zvládne karcinom dělohy. Nezvládla. Dost mě také sebralo. Zažil jsem tohle za život několikrát. Není to nic moc sledovat.

Takže mě nějak výzvy k mravnosti neberou. Hlavně ne u lidí, co se domáhají mravnosti a pak sami vypustí takovou věc z úst, že nebýt skutečně desenzitivní, díky výcviku v asertivitě, kde jsem touto technikou prošel, tak nevím nevím. Tehdy jsem koukal, když nám Lali Beleš nabídl průchod podkovou. Což znamenalo jít od jednoho člověka k druhému, kteří seděli na židlích a nadávali nejhoršími nadávkami, jaké si byli schopni vymyslet a ten co kolem nich procházel musel jen říct. „Ano máš pravdu.”

Tenhle nácvik byl zcela dobrovolný. Jak říkám, dal jsem si tu „lahůdku” pětkrát. Hodně mi tohle pomohlo v následujících letech, když jsem nastoupil do Bohnic a musel jsem čelit agresi pacientů, ale nejen pacientů. I personálu, který se nemohl smířit nějaký čas, že je mezi nimi někdo, kdo neodpovídá do té doby jejich představě o kvalifikovaném člověku. Vydržel jsem ten tlak, našel jsem si své místo v týmu a v povolání, kde je mnohé opravdu natvrdo.

Někdy se mě lidé ptají, co mám z toho, když tak sleduji dění kolem sebe a mám uštěpačné poznámky, které dráždí okolí, co většinou se mnou začne bojovat aby mi dokázalo, že jsem ten nejhorší. Používají k tomu skutečně, pro mnohé, dá se říci pro naprostou většinu, zcela neúnosných výrazů. Pochopitelně mluvím o virtuální realitě. Na některých serverech. Říkám jim, že je tohle všechno jen součást tréninku. Jsou dovednosti,Navíc s virtuálními agresory, kteří s e skutečně neštítí použit a zneužít, cokoliv napíši, ať se to týká čehokoliv jen aby mne zasáhli, trénuji jistou pohotovost. Svým způsobem mi tohle připomíná i psychoterapeutický výcvik, kde se člověk učil rozeznávat, co kdo říká, proč to říká, co za tím je a vše často bylo ve velmi vypjaté atmosféře. Nebyl čas přemýšlet, až třeba ex post. Takže jako vše se i agresivita druhých dá použít k poznání chování lidí, k lepší informovanosti. Kterou má člověk čas si promyslet, vypilovat.
které je potřeba neustále trénovat. Tahle patří mezi ně.

Rád sleduji na ulici, v tramvaji, kdekoliv kde jsem, jak se lidé chovají, jak reagují na stejný způsob chování, ke své osobě,které produkují. Položí-li třeba vlezlou otázku a dostanou odpověď, co není podle jejich představ. Platí, že nejvíce svých chyb vidíme na tváři druhých lidí. Pokud mi někdo vytýká, že nejsem dobrý otec, nebo terapeut, vyjadřuje strach a pochybnost o své kompetenci otce, nebo o své kompetenci profesionála.

Z těch útoků se dá mnohé vyčíst o útočících lidech, třeba jejich sebejistota v okamžiku, kdy se domnívají, že jsou nepostižitelní. Dozvím se o chování mnohem více a srozumitelnějším způsobem, než když přečtu všechny knihy o chování.

Takže mi moji přispěvatele dělají radost. Sice už se někteří opakují, docela bych jim doporučil návštěvu knihovny, aby získali lepší slovní zásobu. Jenže zřejmě patří do kategorie těch, co s omezenou slovní zásobou proplují hravě internetem. Nikam jinam stejně nejdou. Jo jo.