Po chvíli přemítání se rozhodla se problémem Kamilky a Evy nezabývat, aspoň už ne pro tento večer. Vzala mobil, vyťukala Kamilovo číslo, oznámila mu, aby ji dnes nečekal. Byl překvapený.
Po chvíli přemítání se rozhodla se problémem Kamilky a Evy nezabývat, aspoň už ne pro tento večer. Vzala mobil, vyťukala Kamilovo číslo, oznámila mu, aby ji dnes nečekal. Byl překvapený. „Co se děje?” Zeptal se. „Nic, jen mám chuť být trochu sama.” Znepokojil se. „Stalo se něco?” Netrpělivě odsekla. „Mělo by se něco stát? Prostě chi být chvíli sama.” Bez dalšího vysvětlování zamáčkla mobil. Pak zavolala Jindřichovi. Jen tak z náhlého popudu. Zvedl okamžitě. „Co se děje? Ty mi voláš, to už musíš bejt v hrozným srabu, když mi voláš.”
Žertoval Jindřich. „Nejsem, jen pojedu do Prahy, chci se tam poptat na nějaký psychoterapeutický výcvik, Honza mi ho doporučil, tak bych tě ráda viděla a docela ráda bych se zeptala tvé přítelkyně…” Tady ji přerušil. „Pavla není má přítelkyně, Pavla je má milá, vlastně Pavla je moje žena.” Usmála se v duchu. Starý dobrý,nepolepšitelný Jindřich. „Tak jo, ať je o tvým, tvoje žena, tvoje milá. Potřebovala bych se s ní poradit, ona je psychiatr, dokázala tě zvládnout a já bych od ní ráda slyšela názor na to jaký výcvik bych měla podstoupit.
Jindřich se zasmál. „No ne, ty si taky dáš poradit? Hele Pavla byla s Honzou ve výcviku, víš to?” Tohle byla pro Jolanu novinka. „Nevím, ale díky za informaci. Tak co? Chceš mě vidět a umožníš mi setkání s tvou milou?” Jindřich přitakal. „Jasně herečko.” Tohle jeho oslovení ji pobavilo ještě víc, tak ji říkal často. „Chci tě vidět, Pavla se s tebou asi ráda seznámí. Řekneš ji odkud se známe?” Jolana v tom neviděla problém. „Ano, je psychiatr, doktorka, tedy kolegyně, předpokládám, že nikde nebude vypravovat, že kolegyně z terapie, co absolvovala s jejím chlapem, ji přišla požádat o radu.” Klidně ji vyřiď, že to klidně může vzít jako konzultaci a že ji čas uhradím.” Jindřich přikývl, „prober tohle s ní, ona ti řekne.” Bylo mu jasné, že Jolana nechce být nijak nikomu zavázaná, na to ji znal dost dobře a dost dlouho.
Pokračoval. „Jolano, já se s ní domluvím, ale klidně, pokud bude Pavla souhlasit, tě pozvu k nám, rádi tě uvidíme a můžeš u nás i přespat, budeš-li chtít. Za sebe s tím nemám žádný problém.” Jolanu překvapila jeho vstřícnost. Přeci jen, měla s ním dost velké spory, ze začátku terapie se ji mnohokrát dost neomaleným způsobem dotkl, vyprovokoval ji k reakcím, za které se občas styděla. Byla si vědoma toho, že mu nijak žádnou zvláštní přízeň neprojevovala. Teď bylo slyšet z jeho hlasu radost, že ji slyší a pozvání bylo zcela upřímné.
Nenapadlo ji, že pro Jindřicha je tohle samozřejmé, on pokud mu někdo opravdu neublížil, nebyl mstivý, rád lidi pozval, pohostil, bylo v něm to selské vědomí, že lidé se potřebují a tedy si mají pomáhat a prospívat. Tohle mínění, mimoděk převzal ze své rodiny, od svých příbuzných, byl díky té výchově veden k tomu, že host je příležitost k dobrému skutku. Asi by to tak sám neřekl, ale vyzařovalo z něj. Nejen příbuzní, ale i rodiče ve svých světlých chvilkách se tímhle způsobem chovali.
Uvědomila si jak zdánlivě obyčejný rozhovor s člověkem, který ji dost dlouho pil krev, ji zvedl náladu. Domluvila se s Jindřichem, že hned jak bude vědět něco bližšího o termínu pohovoru, který ji čekal v rámci přijetí, nebo nepřijetí do výcviku, že se ohlásí. Pak řekla jakoby mimochodem. „A už je tvá žena těhotná?” Na druhé straně bylo chvíli ticho. Pak se ozval jeho rozhořčený hlas. „Si blbá? Jednou jsme spolu o tom mluvili, tehdy sem já i Pavla z toho byli na dně. Pavla opravdu nemůže mít děti, těžce tohle nese. Mě z toho taky není ještě dnes extra, že nemůže mít děti.”
Jolaně bylo jako když ji poleje. . „Hmmm, to jsem asi dost hloupě žertovala.” Omlouvala se. Jindřich pokračoval. „Na tvém místě bych moc děti před Pavlou nezmiňoval. Ona je ráda, že já mám děti, já jsem rád, že mám děti, protože nemít je, bylo by to asi pro nás oba těžké. Moc těžké.”
Jolana vzdychla. „Já je mít nechci a asi je mít mohu. Tvá Pavla je mít chce a nemůže. Život je někdy zvláštní.” Jindřich za chvíli jen poznamenal. „Možná, že jednou ti bude líto, že je nemáš, s dětmi je dobře. Občas jsou na zabití parchanti, ale bez nich nevím, nevím.” Tohle Jolana slyšela mnohokrát a také to Jindřichovi řekla. „Hele já nevím, co bude, ale teď vím, že je nechci, nikdy jsem je nechtěla, tvé ženě bych je přála, když po nich touží, já po nich netoužím, ale budu respektovat tvé přání a nebudu tuhle záležitost otevírat.
Rozloučila se a už neměla tak skvělou náladu, jako před chvílí. Najednou ji bylo smutno, cítila se zase sama, už věděla, že je opět na kraji sebelítosti. V jeden den se dvakrát dotkla bolavého problému. Najednou se zase cítila bez smyslu. Znala tuhle situaci. Jakmile tohle přicházelo, měla chuť se zpít až do vygumování. Aby té chuti předešla, zavolala Jarce. „Máš čas? Mám trabl, a ráda bych se s tebou poradila.” Jarka čas měla, domluvily se, že se u Jolany na chvíli staví. Asi za půl hodiny dorazila.
Jolana na ni vyhrkla. „Ty také nemáš děti, chceš je, nebo ne?” Jarka překvapená tou otázkou a tou naléhavostí napřed nevěděla co říct? Až po chvilce odpověděla. „Chci, jen nemám s kým, taky s e bojím, že už je mi hodně a že to bude problém, bojím se toho, že po mě nezbude nic než starý bílý plášť, který nikdo ani do muzea nedá.” Sedla si na kraj gauče, dívala se po Jolaně. „Asi se neptáš jen tak.” Jolana ji řekla. „Víš, asi jsem divná, já na rozdíl od jiných ženských děti nechci. Se žádným chlapem, necítím se na to se o ně starat. Mám jich dost v práci. Mám ráda, co dělám, ale myslím, že můžu být dobrá doktorka i bez vlastních dětí.” Jarka ji nijak neoponovala.
Jolana se po chvíli zeptala. „Proč ty jsi neměla s tím mužem děti, když o ně stojíš?” Dostala jasnou odpověď. „On nechtěl, pak jsem byla ráda, že nechtěl, dnes si říkám, že jsem možná měla kývnout na nabídku jedno mužskýho, co je chtěl, jenže mi moc neseděl. Měla bych aspoň něco a někoho.” Jolana „moudře” řekla. „No jo, děti ale nejsou hračka a když vidím ty osamělé matky na pokojích se dětmi a v ordinaci, myslím si, že to není nejlepší situace, pro ně, ani ty děti.”
Jarka souhlasila: „Ano je to těžký, mají starosti, ale stejně bych to s nimi mockrát vyměnila. Jenže si netroufnu být sama s dítětem.” Chvíli povídaly, pak se Jarka zvedla, rozloučila se a šla domu. Jolana seděla, přemýšlela o Kamilovi, říkala si, že když už je mu tolik, má vnučku, tak snad děti chtít nebude. Tak nějak se smiřovala se situací, že není sama, že se dělí, ale přišlo jí to zase výhodnější, protože ji došlo, že se občas může společným chvílím s Kamilovou vnučkou i dcerou vyhnout, přitom o Kamila nepřijít. Sebelítost se ztratila, chuť se vygumovat do bezvědomí vyprchala. Opět ji vlastní projevy závislosti překvapily. Po tolika letech abstinence, ji stejně vždycky zaskočily ty projevy.
Večer plynul, bylo už pozdě, šla spát, prožila klidnou noc, neměla žádné sny, co by ji trápily. Ráno napsala Kamilovi, že se ji stýská, jestli bude vadit, když večer přijde. Dostala nadšenou odpověď, byla ráda, když si přečetla: „Co je to za otázky? Ty přeci si vždycky vítaná, nemusíš se ptát, protože jdeš domu.Pokud to nevíš, tak tady si doma.” Udělal ji radost, jen tak ji napadlo, že ráno skutečně moudřejší večera.
Vzpomněla si na jednu písničku, kterou měl rád její otec. „Dvě stě cest, jak sbohem dávat.”
Řekla, pojd spát, víš přece noc na všechno lék zná a zítřek, možná lepší odpověď ti dá.
Dala mi pusu a já připustil, že asi pravdu má,
je přece dvě stě cest, jak sbohem dávat… Tyhle slova ji z ničeho nic zazněly hlavou. Ale věděla, že nechce dávat Kamilovi sbohem.
© Jan Jílek 2013