Vyrazil jsem opět na procházku a dorazil až do města. Jak mívám zvyk, prolezl jsem několik knihkupectví a nakonec si zakoupil v Levných knihách několik stupidních sovětských filmů.
Vyrazil jsem opět na procházku a dorazil až do města. Jak mívám zvyk, prolezl jsem několik knihkupectví a nakonec si zakoupil v Levných knihách několik stupidních sovětských filmů. „Pád Berlína” a „Vojáci ze stalingradu,” který byl natočen podle úžasného románu a to myslím vážně „V stalingradských zákopech.” Román byl skvělý film mizerný. Pád Berlína mě zaujal, protože v něm hrál i Jan Werich. Ztělesnil roli Göringa. Ten jsem vydržel přesně do poloviny prvního dílu a potom, jsem podívanou vzdal. Snad až zase někdy při větší odolnosti. Ale i tak nelituji těch 29 Kč, protože vždy si uvědomím, že jsou věci, které se jednou mohu pokusit vidět, ale už víckrát nemusím. Dokoukám ho jednou celý a pak ho buď někomu věnuji, nebo ho hodím do popelnice. Jsem si téměř jistý, že druhá možnost je pravděpodobnější.
Na chatu se zvečera strhla debata napřed mezi Janou a Markétou o homosexuálech, registrovaném partnerství, a jejich možné adopci dětí. Jana i já jsme proti tomu aby homosexuálové, muži měli možnost adoptovat děti. Markéta je pro. Kdysi jsem napsal na tohle téma blog Tady kliknout a vyložil jsem v něm svůj pohled na tuhle věc. Kdo bude mít zájem klikne na odkaz a přečte. Myslím si a také jsem to Markétě řekl, že vyjimky, kdy to může prospět nejsou obecně platným řešením. Není dobré aby děti vychovávala sama žena, stejně jako není dobré aby je vychovával sám muž a už vůbec si myslím, že není nijak zvlášť výhodné aby tak činily homosexuální páry. Ocituji zde několik vět které jsem v onom blogu napsal.
Většina lidstva je si zcela vědoma toho, že přirozenou cestou se množíme sexem mezi dvěma heterosexuáními jedinci, či případně ve výjimečných případech homosexuální muž s heterosexuální ženou a opačně. Ovšem zatím je to vždy otázka mezi mužem a ženou. Nikoliv dvěma muži, nebo dvěmi ženami. Taková je realita. A to nelze ve vnímání a postoji většinové společnosti změnit. Lze ji naučit jakési toleranci, lze uzákonit stejná práva na cokoliv, ale nelze ji vnitřně přesvědčit, že homosexualita je z hlediska lidského rodu rovnocenná. A to bez ohledu na to zda je to obsahem lidských práv či nikoliv..
Myslím, že tohle moje přesvědčení dokumentuje zcela jasně.
Jinak ty dva svátky vžy v pátek zlepšily mou fyzickou a tím i psychickou kondici. Hlavně tento týden, kdy jsem skutečně toho neměl příliš a mohl jsem se věnovat víc sám sobě, svému odpočinku, četbě a chození. Docela jsem dnes cítil jak mi zlehčil krok. Do kopce už se mi jde snadněji, tolik se nezadýchávám a nachozené kilometry mají na moji psychiku neskutečný vliv. Tohle už vím dávno, že většinu svých potíží doslova rozchodím. Ještě v dobách kdy jsem bydlel v Bohnicích na ubytovně a byt měl v Děčíně a občas jsem po náročném týdnu šel pěšky do Děčína, tak po sebenáročnějším psychicky vypjatém týdnu jsem cítil jak v Kralupech už ze mě všechno padá. Do Děčína trefím bez mapy. V Pátek večer vyrazil a v sobotu večer v poklidu došel domů. Několikrát se mnou šla i Markéta č.1 jak ji dnes říkám aby se mi ty Markéty nepletly. Myslím jednou nebo dvakrát. Dokonce po druhé se mnou vydržela z Roudnice až do Nebočad na jeden zátah. Tehdy jsem jí řekl. „Jsi pašák.” Měla toho plný brejle, ale šla statečně. Před Boleticemi nám zastavil chlap, sám od sebe a když jsem viděl s jakým už jde sebezapřením, nasedl jsem i s ní. Dovezl nás do Děčína, což je z Nebočad asi osm kilometrů. Byla tehdy ráda. Nejvíc se mi na ní líbilo, že nereptala a šla.
Ještě se vrátím k tomu filmu „Pád Berlína.” je z roku 1949. Samosebou z dob plného stalinismu. Začíná před válkou. Hotoá idyla. Lidé milující stranu, všeho dostatek. jen tak mimochodem tam trhají pracovní rekordy, chodí krásně oblečeni. Láska, ona miluje taviče, on miluje ji . Tavič vytváří světové rekordy, je pozván ke Stalinovi a pak začne válka. Němci jako uplní kreténi, kteří se nějakým omylem dostali až k Moskvě. Tam jsem to zabalil. Nejsem naprosto žádný fanda nácků, ale jedno jim nelze upřít. Válčit uměli. A měli s nimi všichni starosti. Velké starosti. Lidé v tom filmu vypadali jako ze žurnálu. Vzpomněl jsem si na máminu sestru, ketrá si v roce 1945 vzala ruského vojáka a odešla s ním do Ruska. Udělal ji tři děti a utekl od ní. V roce 1960 jsem ji viděl poprvé. Přijela na návštěvu i s dětmi. I my chudá rodina jsme proti nim byli boháči. Byl to pro mne pro desetilého kluka, šok pravdy. Šok o to větší, že jsem byl krmený horem dolem sovětskými úspěchy. Hlavně ve škole.
Zažil jsem tehdy jako malý kluk veliké zklamání z té skutečnosti o životě v SSSR. Postupně jak šel čas, jsem si začal opravdu uvědomovat, co všechno ti lidé museli prožít, vydržet, překonat. Navzdory omezenému vedení. zajímám se poměrně dost o historii, docela dost o historii druhé světové války a rozhodně nejsem fanda bolševismu. Myslím ale, že statečnost ruského vojáka nelze přehlédnout a není nutné a nikdy nebylo nutné snižovat schopnost druhé strany aby vynikla jedna. Viděl jsem v mládí spoustu pitomých ruských filmů, ale Pád Berlína zatím jednoznačně v té pitomosti vede.
Ale zase díky němu jsem si po dlouhé době vzpomněl na tetu Marii, Juru i Světlanu a Táňu. Po matčině smrti před třiceti lety skončil jakýkoliv kontakt a tak o nich nic už nevím. Takže mám tam někde v Rusku v Samaře, která se za bolševika jmenovala Kujbyšev, příbuzné. Už nejsou stejně jako já mladí a ani nevím jestli ještě žijí, jak se ji vede. Nic. Viděl jsem je třikrát. Skoro jsem na ně už zapomněl. Je zvláštní co všechno jeden pitomý film dokáže vyvolat. Nakonec jsem 29 korun neutratil zbytečně. Vybavuji si historku, když tu byl Jura naposledy v roce 1978 se ženou, jak jeden ruský oficír nechtěl věřit, že není emigrant a chtěl na něj zavolat policii. Ruskou policii. Pak ho jeho kolegové uklidnili. Tahle historka se odehrála v hospodě, kterou tehdy měla moje sestra. Uf to byl zážitek. Jo děly se věci. Legálně puštění a přesto podezřelí. I taková byla sovětská realita sedmdesátých let. A sovětský oficír byl pánem nad jejich životy i za hranicemi Ruska.
Tak jsem si také ještě pročítal komentáře Heleny a říkal si co všechno zamilovaná ženská, která chce jistotu vydrží. Jistota veskrze žádná, jen touha a naděje. Tohle je nejhorší co se může ve vztahu stát. Dva nezralí lidé si pořídí dítě. Jeden z nich cítí, že dítě je závazek a povinnost a druhý, pokud tam není láska a ochota dozrát a vzít na sebe odpovědnost dělá všechno co může aby ten druhý prostě svoji snahu vzdal. nevím jestli tohle je případ Petra, ale podle vyprávění Heleny se nezdá, že by měl zájem o pokračování.
Bohužel, zamilovaná ženská nevidí, neslyší a doufá, že se změní, že Petr pochopí, že je jiná, lepší. Mám zkušenost, že pokud mě nějaká nechtěla, hravě našla a vymyslela všechny možné i nemožné mé nedostatky. Možná se sdělení lišilo jen formou, ale obsah byl stejný. Kdybych snášel zlatá vejce, nebudou pro takovou ženu dost zlatá. Tohle si neuvědomuje Helena. Pprostě pokud Petrovi nezavoní, tak nikdy nebude pro něj dost dobrá, dost hodná a dost milá a pracovitá.