Rád jsem v dobách mladosti čítal E.Setona. Jeho knihy o lesní moudrosti mne přitahovaly a především asi nejzásadněji, kniha „Dva divoši.”
Nejvíc mi utkvěla v hlavě otázka Guye na Caleba Clarka, co považovali Indiáni za nejdůležitější. Čeho si nejvíc cení. A Caleb odpovídá. „Statečnosti.” Viděl jsem Indiány v Kanadě, když jsem putoval po Kanadě pěšky, nevím jestli tomu ještě Indiáni věří, jak to Seton ústy Caleba Clarka říká, ale mne ta odpověď ovlivnila na hodně let. Romantické mládí by se řeklo.
Dodnes si myslím, že jsem měl štěstí, že v dobách mého dětství jsem mohl číst tu brakovou literaturu, nazývanou Rodokaps, což znamenalo „Romány do kapsy.” Pochopitelně převážně westerny. A pak se opět začaly promítat v kině a v televizi, tedy vzácně, ale promítaly.
Vrátím se k té výše zmiňované statečnosti. Statečnost jak ji vnímám já je důležitější než se může mnohým zdát. Mít odvahu postavit se za svá práva, za svou důstojnost, za svůj názor, víru, je mnohem cennější, odvážnejší než někde padnout, jen tak mimochodem hrdinně v boji.
Mnozí lidé dnes mají pocit, že víra, svoboda jsou celkem nepotřebné atributy. Leč troufnu si tvrdit, že pokud nemá jedinec odvahu se postavit za svá práva, za svou důstojnost, dát ostatním hranice, který je ochoten si hájit své hranice, pak nemůže uspět podle svých představ a stane se emoční obětí. A není svobodný.
Tedy Caleb Clark dal Guyovi pravdivou informaci. Neboť jak už bylo řečeno, nejen stanovit hranice, hájit si svá práva, ale překonat strach a mít odvahu ke změně. Nebo mít odvahu, neměnit nic, nechat věci jak jsou a a počkat jak vše dopadne. Musím říct, že taková situace osobně pro mne není zrovna nejlepší, co by jich člověk chtěl mnohokrát zažít.
Čekat bezmocně jak vše dopadne, muset nechat věci jít svou cestou, to čas od času chce hodně kuráže. Ne vždy ji člověk má. Pokud ji nenajde, dost často napáchá škody, které jdou jen málokdy vrátit. Nejvíc tyhle hříchy má ve vztazích, které jsou nalomené.
Navíc jeho okolí, které je mnohdy nervóznější než on, nabádá: „Tak sakra, udělej něco, na co čekáš?” Lidé se rozejdou, někdy vlastně ani nevědí celkem z jakého důvodu, případně racionalizují, to jest vymýšlí si důvody, jen aby nemuseli říct, že se vlastně bojí, jak ten vztah dopadne, jestli se jim povede ustát tu krizi, nechtějí čekat, neboť nemají dost odvahy a vše skončí. tedy jeden z nich. A odejde.
Přijde ten opuštěný, hledá jak by vše napravil, bojí se, že bude sám, nezvládne samotu, jednoduše ho opustí odvaha a zahltí strach. Strach z toho, co bude dál. Nikdo nevíme, co bude dál? Já říkám v takových případech: „V tuhle chvíli jsi bezmocný, pokud se tě ten druhý/há rozhodne opustit, nemůžeš nic dělat než jen čekat. Všechno co řekneš, uděláš, toho druhého s velkou pravděpodobností popudí.Čím méně řekneš a více počkáš, tím méně škody pravděpodobně naděláš.”
Popuzený člověk, většinou nemívá klidné uvažování a zabředává víc a víc do svých racionalizací. A hledá řešení jak uniknout. Uniknout pocitům viny, mnohdy uniknout pocitu studu atd. Ten opuštěný musí najít v sobě odvahu, aby setrval nějaký čas v samotě. Ta není příjemná, leč mnohdy bývá hojivá. A to pro oba. A buď ten opouštějící nazře, že nebylo tak zle a udělá pokus o návrat, nebo ten opuštěný pochopí, že jak rád říkám: „Nejvíc si mi drahý/á prospěl/a, tím že si mě opustil/a.”
V momentě, kdy opuštěný dospěje k tomuto poznání, osvobodí se díky své odvaze setrvat sám. Nehledat, nevolat, nepsat, zachovat klid. A chce-li aby vztah pokračoval, dát v případě, že ten nazře, že se unáhlil, prostor pro návrat. Bez blbých komentářů, co mají ukázat tomu druhému, jak se lísá. Nebo jak si blbě vybral, a teď dolejzá. Tedy, stojí-li o ten návrat. pakliže ne, ani v tom případě není dobré dát tomu druhému sežrat jeho „lísání se.”
Mnozí z těch, co uplatnili tuhle metodu nehledání a neoplácení, neprodělali. Když nic jiného, zachovali si svou důstojnost. Já osobně smažu vždy číslo telefonu, mail, facebookové přátelství, nechci nic vědět, dokud mi ta žena nemá sama ochotu sdělit, co a jak. A to ještě ne vždy. Někdy řeknu: „Víš, já už ani nechci vědět jak se máš, co dělaš a jak se ti vede.” Namítá-li něco v smyslu, že můžeme být přáteli, řeknu ji klidně. „V tuhle chvíli na nějaké přátelství nemám, možná budu mít zájem za rok, možná za dva a možná nikdy.”
Konečně, opustila mne, protože jsem ji nebyl dost dobrý, takže co bych se ucházel o přátelství z někým, komu nejsem dost dobrý na lásku? Má-li kdo nějaký důvod v tom vztahu pokračovat tímto způsobem, nic proti tomu, ale pro mne to není. I k takovému rozhodnutí potřebuje člověk odvahu, protože musí unést pomyšlení, že ho ten druhý považuje za náfuku, či slabocha.
Odvahy, jak je vidět není nikdy dost. Jak odvahy něco udělat, něco říct, něco odmítnout a něco neudělat. Riskovat. Ale jen někdy a někdy mít odvahu neriskovat a nechat život aby šel svou cestou a jen sledovat, co se děje. Sám musím tu odvahu občas sbírat po troškách. Inu, odvahy opravdu není nikdy dost. Občas kousek schází. Někdy ten nejdůležitější kousek. Jo jo.
…už mám těch řečí víc než dost, chápu, že jsem byl jen pouhý host. Těch pár věcí, co u tebe mám, mi sbal. Už mám těch řečí víc než dost…
Buďto ty anebo já
Sladké dávals kdysi pusy
To však už je za náma