Asi je nošením dříví do lesa poznání, že Bob Dylan je „Boží.”
Jak se v posledních letech říkává. Poslouchám v poslední době jeho muziku a
Asi je nošením dříví do lesa poznání, že Bob Dylan je „Boží.”
Jak se v posledních letech říkává. Poslouchám v poslední době jeho muziku a
chrochtám si. Poslouchal jsem ho vždycky, jen v poslední době ho poslouchám
víc. Kochám se texty, které napsal a říkám si: „Komu čest, tomu
čest.” Naštěstí toho Dylan napsal hodně, takže je co poslouchat a co
číst. Občas, tedy dost často, mě tohle přinutí otevřít nějaký internetový
slovník a podívat se, co vlastně chce básník čtenáři říci.
Co jsem se naučil používat v Linuxu crontabe, používám ho k buzení. V
poslední době střídám Boba Dylana s Tomem Waitsem, kteréh jsem objevil
nedávno. A tak mě tento týden budí střídavě Thunder on the
Mountain a nebo I Hope I
don’t Fall in Love with You Rokenrol, nebo lyrická píseň. Nevadí mi
tohle střídání. Spolehlivě mě budí oboje a vždy se cítím lépe, než když mi
má za hlavou vrčet mobil, který používám místo budíku.
Jak si tak jdu tím zdejším světem, čtu si o nepravostech tohoto světa,
poslouchám rozezlené songy, koukám po holkách a přemýšlím, kdy bylo líp.
Tedy říkávali jsme: „Kde jsou ty časy, kdy to stálo za hovno a lidi si
to chválili?” Nějak se mi nezdá, že bylo lépe. Spíše hůře, ale byli
jsme mladí a spoustu věcí jsme si tolik nebrali. Slunce svítilo, holky
přestávaly nosit podprsenky, takže jsem sice přemýšlel o politice, lidských
právech a tak dále, ale holky byly holky.
Touhle dobou, pokud sem nebyl na lodi, tak v takovém počasí, co je dnes,
sem lehával na koupališti, koukal po holkách, občas nějakou hodil do vody na
znamení přízně, jednou jsem musel zbít plavčíka, co se mě pokoušel ručně za
to pokárat, ačkoliv ona mu říkala. „Co se do toho pleteš blbe?”
Byla ráda, že jsem si ji všiml. Jak už holky bývají rády. Jo léto
bylo vždycky léto. Jak zpíval Mungo Jerry v In the Summertime
Takhle jsme si žili, zpívali jsme, tancovat chodili, holky byly krásný,
slunce svítilo, tráva byla zelená a les voněl. Nebylo sice všechno tak
zlatý, jak se dnes zdá, ale zase nebylo všechno tak hrozný jak se líčí v
některých románech. Bolševismus sice nebyl nic moc, člověk se musel snažit
aby si tu zábavu zasloužil a našel. Soudružky dbaly na spořádanost a
soudruzi milicionáři jako ozbrojená pěst strany dbali na „pořádek a
uvědomělost.” Jenže, hlídali, přesvědčovali a my jsme si ve velké
většině mysleli svoje a občas zpívali tu vysoce protistátní píseň: až
budou všichni komunisti viset na větvi, pak bude v celé zemi ráj.
Něškodilo by si ji občas připomenout.
Člověk se naučil najít v té šedi doby, barevné skvrny. Stejně, když už jsem
se zmínil o své nejmladší dceři Babetě, tak vím díky ní a díky internetu na FB, čím se
baví mladí vysokoškoláci, kteří mají zájem o mnohé. Muziku, tanec,
literaturu. Vidím co poslouchají, čtou, na co se dívají. Rád se na ledacos s
nimi také podívám a díky jim se dostanu k zajímavým pořadům, muzice a nebo
filmům.
Připomíná Facebook díky těm diskusím pod některými příspěvky na různá témata na
Facebooku, občas mé mládí, kdy jsem chodil po Praze po hospodách a
debatovalo se o ledasčem. Dost dlouho jsme se nejen opíjel, ale i vzdělával.
Pak pravda jsem se nějaký čas víc opíjel, než vzdělával. Už tehdy jsem si všímal toho,
že ženy víc čtou a muži víc píšou. Ženy emočně literaturu prožívají. Muži ji
víc analyzují.
Od krásných a chytrých holek jsem se mnohé naučil, naučil
jsme se vše, co jsem se nenaučil doma, nebo ve škole. Snad to bylo tím, že
jsem uměl poslouchat a dost dlouho jsem měl pocit, že toho moc neznám.
Takže jsem mlčel, koukal holkám na prsa a sem tam něco utrousil kolem
literatury. Tam jsem se cítil vždy dost silný. Díky tomu poslouchání a
literatuře jsem si na mnohá prsa i sáhl. Mnohé ženy milují naslouchající
muže.
Stárnu a rad se vracím do těch dob, protože mi připomínají mnohé z
dneška. Rád poslouchám, rád sleduji, co kde kdo dá na stěnu, kdo kam mě
pozve, kdo si mě chce přidat mezi přátele. Pak se dá občas s někým dát řeč.
S kamarády, co jsou daleko, ale díky FB vlastně blízko, s děvčaty, která
čtou mé texty, nebo i s bývalými klienty, kteří mi občas zavolají, nebo mě
osloví přes chat, či FB.
Co mě obzvlášť těší, tak ta možnost si pustit skoro každou oblíbenou
kapelu z mého mládí. I po třiceti čtyřiceti letech si uvědomuji, jak mnohé
byly opravdu dobré a přetrvala ta kvalita dodnes. Miluji tvrdý zvuk kytar a
k tomu zpěv „Rock’n’roll is King.”
Zároveň jemné tóny cajdáků typu „Chci tě líbat.” Nebo
Pavarottiho Ave Maria
Jo, klidně si takhle namíchám muziku a dokonce se z toho ani nezblázním.
Když jo, tak jen trochu.
Odpoledne bych se měl stavit někde v prodejně sportovních potřeb, abych
si koupil gumy na chodící hůlky, protože ty starý už jsou prodřený a když
jdu, tak klapu jak okovaný kůň. Nemusím zas tolik budit pozornost. Kouknu se
také, co pěkného mají v knihkupectvích a pak vyrazím na skupinu. Venku je
hezky, projdu se na Smíchov a tam to vezmu všechno jedním vrzem. Nakonec,
jsou tam Levné knihy, jedna Militaria, Luxor a Kanzelberger. Docela dost
velký výběr. Smíchov se hodně zlepšil a je z něj velmi příjemné místo k
životu.
Tak, uvařil jsem si kafe, dopsal blog a než vyrazím do města za zábavou a
prací, jdu číst „Kapitán fregaty” o hrdinném a skvělém
námořníkovi Jacku Aubreyovi. Kochat se jeho dobrodružstvími na lodích Jeho
Veličenstva. Královna měla šedesáté výročí panování, přejí a zpívám: God save the Queen!