Začala na jedné mé skupině debata o pravidlech. Vznikla si tak.
Začala na jedné mé skupině debata o pravidlech. Vznikla si tak. jeden klient vykládal, že v době trvání skupiny se bude promítat nějaký film, na kterém se měl podílet, jenže on ho v té době neuvidí, protože je skupina a on je si vědom toho, že když mě požádá o povolení neúčasti, nevyhovím. Takže ani žádat nebude. Další klient, povoláním advokát, začal ho vyzývat, aby požádal, aby to zkusil. Chvíli jsme sledoval tu debatu a řekl jsme jedno. „Ano, rozumím tomu, co mu chceš říct, ale on ví jedno. Sledování filmu není důvodem pro omluvu neúčasti na skupině.” Chvíli ticho, pak dotaz. „Proč by s e v tomhle případě nemohly pravidla změnit?” Říkám: „Pravidla terapie se jednoduše měnit nebudou. Jsou tak nastavená, jsou funkční a já neměním pravidla jen proto, abych vyhověl a nebo měl pocit, že jsem moderní.” Tím jsem moderním jsem reagoval na tvrzení, že přeci se věci vyvíjejí a tedy nelze setrvávat dogmaticky na jednom.
Udělám malou odbočku. Jsem konservativec a neměním pravidla jen proto, že chci vypadat moderně. Pravidla terapie závislých, kterou praktikuji se ukazují jako efektivní, účinná, tedy je není potřeba měnit. Jsou zárukou, že jsou ty pravidla terapeutická. Mají svou léčebnou váhu a účinek. Pokud bych je změnil, pravděpodobně by terapie přestala mít takovou váhu. Nepotřebuji klienty být milován, chci aby, co dělám mělo smysl a efekt. Pro klienty. Tedy neslevuji z pravidel, trvám na jejich dodržování, ti kteří chtějí být členy skupin, které vedu se musí s touhle skutečnosti smířit, nebo se neúčastnit.
Já jsem zodpovědný za to co nabízím svým klientům a nemíním nechat o tom skupinu „demokraticky” hlasovat. Mohou diskutovat na téma smysl pravidel, mohou protestovat, ale já v žádném případě svůj terapeutický přístup nezmění a neulevím jim z pravidel. Řeknu z jakého důvodu. Jsou mezilidská pravidla, která se dodržují. Není na ně zákon, ale pokud je lidé neplní, vytváří se ve společnosti chaos a nejistota. Třeba dochvilnost, nebo řádné platby objednaných a po provedení fakturovaných služeb. Všichni většinou vědí, co nedodržování pravidel v této oblasti svede. Jakou nejistotu a chaos takové chování vyvolá.
Takže aby se mohla terapie konat, musí se lidé dostavit. Včas a v dostatečném počtu, aby se to mohla nazývat skupinovou terapii a měla to účinky, jaké skupinová terapie má. Aby ta terapie poskytovala jistotu. Pokud se lidé z nejrůznějších důvodů, třeba sledování filmu,kulturního pořadu, sportovního přenosu omluví, nedostaví se, terapie se nekoná. Tohle vše vyvolává posléze pochybnost a pocit nejistoty v léčebný účinek.
Ze zkušenosti vím jedno. Vždy se najde důvod, proč se nedostavit? Vždy se najde důvod, proč nezaplatit. Atd, atd. Vždy, když nastane taková diskuse, třeba o tom, že je každého věc, zda přijde nebo ne, odpovídám. „Ano, každý se může rozhodnout, zda přijde nebo ne. Ale pokud očekává, že budu souhlasit s takovou docházkou a praktikovat takový způsob terapie, mýlí se. Nebudu. Poškozoval bych své klienty. Platí mě za terapii, nikoliv za poškozování.
Stejně jako dodržuji osobně pravidlo, že si pořizuji jen to, na co mám, tak dělám v terapii jen to, co mám ověřené, vyzkoušené. Abych nepoškodil klienta. Kdysi dávno jsem hledal způsoby. Hledal a ověřoval jsem je dost dlouho, například v léčebně, pod supervizí a dozorem ostatních členů týmu abych si byl vědom toho, že s pravidly se ani v terapii, ani v životě nevyplácí experimentovat. Jak se ukazuje třeba v tom platebním styku. Problém mnoha lidí není v tom, že nemají dost peněz na obživu. Oni nemají jen dost peněz na luxus, který by si přáli. Dělají dluhy, které nemohou splatit a porušují tak pravidlo. „Pořizuj si jen na co máš!”
Nedojímají mě nářky na nelítostnost těch, co vyžadují splacení půjček. Může mi tisíckrát někdo vykládat, že taková je doba, že abych byl in, musím mít tohle, či tamto. Nemusím. Mám nastavené pravidlo, že si pořizuji jen na co mám a úvěr si beru jen na výrobní prostředky. Nikoliv na prostředky, co mě mají bavit. Buď si půjčím s tím, že udělám vše abych mohl splácet, co skutečně potřebuji. Pokud potřebuji nový počítač, a chci ho na úvěr, pak ho opravdu musím potřebovat. Jestli ho potřebuji pro osobní potřebu, pro zábavu, pak si klidně koupím drahý, výkonný a množstvím nadstandardních funkcí, které mám jen pro zábavu, nekoupím ho na dluh, nebo si na něj nevezmu úvěr. To je luxus na který nemám.
Koupil jsem si iMac za velké peníze, ale za hotové. Kdybych je neměl, nekoupil bych ho. Zrovna tak bych si nekoupil byt na dluh, pokud bych si nebyl jistý, že mi nevydělá peníze. V takovém případě si klidně pronajmu jednu místnost, a pronajmu si na určité hodiny místnost na práci a nebudu si dělat dluhy, které nemohu splatit. Budu bydlet přiměřeně. Jestliže jsem si půjčil velké peníze na byt, tak jen s tím, že si na sebe ten byt vydělá, tím že ho budu ho mít zároveň i jako pracovnu. Tyhle pravidla mi poskytují jistotu.
Ano, neexistuje žádná stoprocentní jistota, ale existuje způsob života, který tu nejistotu snižuje. Neexistuje život bez rizika, ale existuje chování, které riziko snižuje. Pravidla nejsou omezující, ale poskytující pohodlí. Pokud jsem dochvilný, neokrádám své bližní, nepodvádím je, platím včas, jen málokdy mám potíže s lidmi. To je ono pohodlí, které umožňuje i přátelství a dobré vztahy mezi lidmi. Objednal jsem si u grafika obálku, poslal mi fakturu, zaplatil jsem ji obratem a víc se ji nemusím zabývat. Objednal jsem si tiskárnu na svou novou knihu, zaplatím tisk, víc se nemusím tiskárnou zabývat.
Stejně tak, pokud mě někdo podvede, okrade, už se jím nemusím zabývat. Ukončím s ním spolupráci i případné přátelství. Nehodlám se mu pomstít, nehodlám se mu plést do života, případně ho vychovávat, vytýkat mu jeho chyby. Prostě s ním přeruším styky. Nic od něj nechci. Nehodlám investovat čas a energii do jeho změny. I tohle je pravidlo, které dodržuji. Poskytuje jistotu, že mě ten druhý tak snadno podruhé nepodvede a nepoškodí. Jen někdy vytýkám chyby a investuji svou energii do lidí a lidem, kteří mě neokradli, nepodvedli, jen si sami komplikují nedodržováním pravidel život. Tam se někdy angažuji. Třeba u bývalých lásek, co mě opustily a vidím jak se v životě někdy trápí. Jak se řítí do maléru. Většinou se angažuji marně, vděk žádný nesklidím, ale tak už to bývá. Nejsem dokonalý a asi nikdy nebudu. Jo jo.