Jak mívám ve zvyku, když jdu spát před půlnocí, probudím se časně z rána. Před půlnocí jsem šel spát a probudil jsem se časně z rána.
Jak mívám ve zvyku, když jdu spát před půlnocí, probudím se časně z rána. Před půlnocí jsem šel spát a probudil jsem se časně z rána. Vlastně teprve dnes jsem si uvědomil, že mám jít odpoledne do ČT na prezentaci nějakého diváckého výzkumu kolem pořadu ”Vyvolávač emocí.” Jsem zvědavý, čeho všeho se tam naději. A jak se rozhodne. Docela bych to už chtěl vědět, protože bych tomu malinko přizpůsobil své „mazané” plány. Není nad to vědět něco dopředu. Jenže tohle se asi v nejbližší době nedozvím. ČT mívá docela dost času, než se k něčemu rozhodne. Což je mírně deprimující. Docela bych rád věděl, bude se točit, nebude se točit. Ale mezitím jsem už v blázinci naznačil, že bych si v červenci vzal dovolenou. Kolena sice zatím nic moc, ale jak to vidím, budu je muset rozchodit. Ale lepší se to, lepší. Pomalu, ale tak říkajíc jistě.
Potěšil mě dnes dr. Prokeš, když na poradě, kolegyni, která byla semináři nebyla tudíž na komunitě říkal. „Dnes jste radši měla být na komunitě, viděla by jste terapeutický koncert, co předváděl pan Jílek.„” Musím říct, že mi vyrazil docela dech. On je v poslední době ke mě , podobně jako supervisor hodně vlídný, ale tohle jsem nečekal. Celkem jsem neudělal nic jiného, než že jsem jednomu gentlemanovi vysvětlil, že ten „plural majestatis„” neberu, že sice uznávám, že je gentleman, ale nikoliv královské krve, takže bude o sobě mluvit v první osobě, nikoliv v pluralu majestatis. To znamená|: my jsme řešili, my jsme říkali atd. Tohle je hrozný komunikační nešvar, který používají lidé, kteří vlastně nechtějí nic říci o sobě, což je v terapii docela chyba, protože se schovávají za druhé. Já samozřejmě nechci aby se schovávali za druhé, protože chci vědět, co jim tak táhne hlavou, tedy pokud některým táhne hlavou vůbec něco? Což je důsledek jejich způsobu života.
Tak jsem tam s ním chvíli diskutoval, do řeči mu skákal, když použil onen výše zmíněný plurál a on se vztekal, vyhrožoval mi, že mi nic neřekne, starší šedivý pán, inženýr, nožičkou dupal. Na to jsem mu nakonec řekl, ať si to tedy nechá, že pokud chce mluvit jako HM (His Majesty,) tedy nemám zájem něco od něj slyšet. Tvářičky nafouknul, ještě poznamenal, že mu klidně mohu dát elaborát, na což jsem nepřistoupil a dal najevo, že v tuhle chvíli od něj nechci nic, ale naprosto nic. Ani ten elaborát. To ho dostalo. Nechal jsem ho v klidu a vyzval další aby řekli co bylo zajímavého na pondělní skupině, rozpovídali se. I můj komunitní program o recidivě zmínili, každý hezky za sebe, v první osobě.
Gentleman nasupeně poslouchal, pak se vyjádřil k tomu komunitnímu programu, který podle jeho mínění, se mi povedl a on si zapamatoval z něj, že: abstinence není vždy příjemná, ale je vždy výhodná. Dokončil řeč, podíval se na mě, pronesl: „Vidíte, že to také umím..” Načež jsem mu ukázal dva prsty, což znamená: Elaborát na dvě stránky, linkovaný papír, formát A4, popsaný od shora až dolu, nic se nevynechává a popíše, co mu jeho komunikační hry přinášejí za užitek. Odevzdá ráno na komunitě. Komunita se dala do smíchu, on se dal také do smíchu jen se zeptal: „To jako vážně?” Přikývl jsem, že zcela vážně a byl klid. Pak jsem ještě zpacifikoval dva další, podobně vzpurné za obecného veselí a komunita skončila.Jsem rád, když občas se povede, že se lidé i přes dramatické události zasmějí. Ne vždy je to přínosné, občas je potřeba nechat dramatickou proluku, ale včera ten smích byl přesně na místě.
Nakonec jsme si hezky zazpívali „Montgomery,” což je vůbec první písnička, kterou jsem na komunitě v blázinci při svém nástupu do zaměstnání s komunitou zpíval. Ještě jsem si vybavil jméno a tvář člověka, který ji hrál. Vzpomínali jsem na něj ze staniční sestrou, protože abstinoval dost dlouho, dokonce dal tehdy jako sponzorský dar televizi, kterou nedávno vyměnil dalším sponzorským darem Pavel Ždárský.
To byl celý ten „terapeutický koncert.” Ptal se mě dr. Prokeš jak to dělám, že mě vždycky napadne něco, co se takhle hodí do situace? Vlastně ani nevím, rád improvizuji, jen poslouchám a pak mě vždycky něco napadne. Nevím jestli se to dá naučit. Vždycky jsem tuhle schopnost měl, že jsem se uměl trefit. I při natáčení v televizi se nedržím textu, ale toho jak herec, co hraje postavu říká, pak se občas dostaneme někam trochu jinam, což je sice z terapeutického hlediska bezva, ale teta Sovišová pak mě a Alana kárá, že scénář říká něco jiného. Pak se musíme s Alanem trochu umravnit. Má to nevýhodu, že některé scény jsme točili několikrát a pokaždé byli mírně odlišné, ale nakonec to vypadá poměrně věrohodně. Ani se nezdá, že je to hrané.
Tenhle dar, má své výhody, umožňuje právě udělat přesně co je třeba. Jen si říkám, že mi snad vydrží do konce života, jako vydržel Skálovi, který ho měl také, nebo Jirkovi Růžičkovi. Ten také má právě tu schopnost, říct, přesně v pravý okamžik, co je třeba aby to zasáhlo. Jak říkám, naučit se to asi nedá a někdy je tristní sledovat jinak chytré lidi, jak se snaží říkat ty moudra a přitom by měli říct úplně něco jiného. Ne každý se na psychoterapii hodí. Nejhorší je, když přijde někdo takový, má vzdělání a díky tomu pocit, že ví všechno. Než se naděje, komunita ho poučí. Tvrdě. Pár mladých kolegyň, jsem zastihl skoro v pláči. Chtěly být těmi povznesenými a málem byly uplakanými. Navíc některé ještě se mnou tvrdě bojovaly o pozici a snažily se mě umlčet, protože měly pocit, že pacienti musí slyšet ty správná moudra, která pak po nich budou opakovat a tím se uzdraví.
Nejsou všechny takové byly i velmi šikovné, ty se hezky dívaly, jak to dělám, pak si to pod mou ochranou zkusily sami aby se nakonec nebály si to rozdat na komunitě po svém ženském způsobu i s některými lauzry. Ale stejně nakonec každá nejradši tuhle roli nechá mě. Holt jsem přes potíže. Ony zase umí krásně ten děj popsat, vypíchnout různé děje, hnutí mysli. V tomhle jsou ženy lepší než muži a muž musí hodně na sobě pracovat aby dosáhl takové zručnosti, nebo nevím jak bych to nazval. To je ale výhoda smíšených týmu, když každý dělá, co nejlépe umí. Jakmile jsou týmy čistě mužské, což snad ani nikde není, spíše jsou týmy čistě ženské, něco tam schází. Alespoň jeden muž v ženském týmu a hned má ta psychoterapie jiný náboj.
Vím, když jsem chodil dělat na ženská oddělení skupinu, učit asertivitu, nebo občas cvičně zašel na komunitu. Jakmile tam byl chlap, stačil jeden jediný, mělo to úplně pro ty ženský jinou atmosféru. Pravdou je, že ženské terapeutické komunity zaměřené na závislost, jsou mnohdy hodně antierotické. Ty ženy zpočátku jsou hodně zničené a je to smutný pohled. V průběhu terapie se to lepší, ale někdy samotná ta atmosféra a takový ten tichý ženský vzdor, je podstatně těžší překonat, než u chlapů. Ženy je nutné terapeuticky provokovat odlišně. Pravdou je, že jsem se i tak od žen hodně naučil. Rád jsem jednou týdně chodil na skupinu a asertivitu. Dokonce jsem dostal od primáře Dvořáka nabídku abych tam šel na celý úvazek, ale to se mi nechtělo. Víc mi sedí terapie závislých mužů, nebo smíšených skupin, než čistě ženské skupiny.