Někdy si přeji umět popsat život, tak jak jde. Jenže, pokud bych to zkusil, zřejmě by mi vyšel mnohobarevný střihový film, který by byl dost chaotický.
Takhle nějak vnímám život. Tím jak denně poslouchám nejrůznější životní příběhy na deseti terapeutických skupin týdně a ještě k tomu několik individuálních konzultací, jsem tou střihovostí vlastně zavalen. Jeden mluví o svém synovi, který má potíže nejen s drogami, ale i se zákonem, další, dáma mluví o svém milenci o mnoho let mladším, který si v ní našel druhou matku, ač ona sama touží po nekonečné lásce. Jiný má zase potíže v zaměstnání. Tak se ten kotel života promíchává.
Jak je vidět, je život v abstinenci pestrý a poutavý. Lidé se nenudí. I když, většina z nich, podle jejich sdělení, touží po klidu, který jim mnozí slibovali, až absolvují tu ústavní léčbu, tak když budou dodržovat všechna pravidla, už je čeká jen a jen klid, samá radost a pohoda. A místo toho, takové a makové potíže a starosti. Kdo by to řek?
Napadalo mne kdysi, že pokud by se lidé chtěli opravdu zbavit starostí, pak by se museli odebrat do jeskyní, kde by po vzoru dávných poustevníků meditovali, modlili se, k Bohu se ubírali. To byla jedna z mých představ bezstarostného života. A míval jsem občas občas sen, mít jeskyni, kde by podle vzoru Robinsona, tak jak ho přepracoval J.V. Pleva, hořel krb, měla by ta jeskyně jako podlahu, bílý písek. Lože z vystlané jehličím a listím. Mnohokrát jsem spal v hrromadě lisí a jehličí. Bezva spánek. . Ale, kdo by nosil a štípal dřevo do krbu, sháněl maso, které by se na rožni opékalo. Starosti a zase starosti. Jeden z nich nevyjde ani na pustém ostrově, kde ho tedy aspoň neotravuje berňák, nebo policajti.
Bylo to hezké čtení, později, když jsem četl kompletní překlad od Daniela Defoa, tolik jsem se nebavil, jako u onoho přepracování od pana Plevy. Přišel mi ten originál hrozně rozvláčný a poměrně nábožensky založený. Ale ta jeskyně mi uvízla v hlavě. Už se vidím, jak bloumám po ostrově, hledám něco k snědku učím se lovit ryby, udělat si kanoe. Jo houby bezstarostný život v jeskyni. samá dřina. Ale myšlenky si jen tak volně plují a člověk sleduje počasí, jestli stihne zdrhnout do jeskyně, kde je teplo a sucho.
Podobné idyle, života na vsi, před sto lety. Zdravý život, dobrá strava a průměrný věk kolem čtyřiceti pěti let. Pravda, byl ten průměr dán tou vysokou dětskou úmrtností. Ale těch osmdesátiletých bylo skutečně minimum a šedesátiletí byli skuteční starci. Jako všeho i toho pohybu s mírou a zdravá strava byla ta, co zrovna byla. Rozhodně v tom nebyl záměr. Bohužel jen idyla.
Dnes, kdy je týden před Vánoci, mají lidé jiné starosti. Dárky a hojnost. Vaření, pečení a smažení. Mnozí by hlasovali pro zrušení Vánoc. Nakonec, z jakého důvodu je ateisti slaví. Pokud někteří se ohradí, že Církev převzala oslavy slunovratu z dob pohanských, nebo Chanuku z dob židovských, pak mohou slavit slunovrat a nebo Chanuku. Jenže lidská mysl, když se řeknou svátky, je mysl přežírací.
Aby bylo jasno, nekritizuji, nenabádám k lepšímu životu, životu bez shonu a námahy. „Staral se, umřel, nestaral se, umřel taky.” Já, pokud to jen jde, se starám minimálně. Největší starost momentálně mám, že o Vánocích bude zavřeno a budu si muset nakoupit na víc jak jeden den. Ale snad i tuhle újmu zvládnu a nebudu se dívat na pohádky, neb se na ně netěším, už dávno mě nebaví ty věčně recyklované optimistické rádoby pohádkové příběhy, které kdysi natočila komunistická kinematografie. A ty nové, ty už neznám a nějak nemám důvěru je shlédnout.
Pokud už vůbec televizi, tak zfilmované biblické příběhy, protože ty mají hloubku, realismus a přesah. Rád si čtu v Toře, stejně jako v Novém Zákonu. Neznám realističtější knihu, než je Bible. V Bibli jsem vždy našel odpověď na libovolnou otázku, kterou mi život položil. Bible má jednu obrovskou výhodu. Člověk se začte, začne přemýšlet o napsaném a vyřčeném, a najednou zjistí, že přemýšlí o stejném jako lidé před třemi tisíci lety.
Politické uspořádání, intriky, boj o moc, morální dilema, tehdy, stejně jako dnes. Stejně neuspořádaný život, náhlé zvraty, touha po jistotách, a jediné, co nakonec skutečně funguje, je ono: „Poznej sám sebe! změn sám sebe! A poznáš vše, co je potřeba poznat a nemusíš už poznat a měnit nic jiného.”
Pořád se něco děje, něco se opakuje, něco je zdánlivě nové. Nové, protože jsem se s tím zatím ještě nesetkal, ale pak najednou zjistím, že nejsem první, co ono „nové” prožil a objevil. Nové, co se pořád opakuje. A život jde dál. Jo jo.
Ptala se dívka, jestli smí jít s ním,
až tam, kde končí proud, kde se rozplývá dým.
Křížem krážem a dál než dál,
on se pouze pousmál.
Bloumám, bloumám, jen vítr ví kam,
dál raděj půjdu krajem sám.
Spávám v trávě a z rosy mám plášť,
to mladým dívkám vadí zvlášť.
Zítra zas půjdu do jiných končin,
kdo ví, kde skončím pouť únavnou.