Dostal jsem velmi zajímavý mail od člověka, jménem Brzoska Lukáš, který pracuje v oblasti sociálních služeb. Položil mi několik otázek a požádal mě abych na ně odpověděl. Tady jsou jeho otázky.
Dostal jsem velmi zajímavý mail od člověka, jménem Brzoska Lukáš, který pracuje v oblasti sociálních služeb. Položil mi několik otázek a požádal mě abych na ně odpověděl. Tady jsou jeho otázky.
Chci se Vás tedy zeptat, klaníte se spíše k altruismu nebo k akcentovanému individualismu? (viz. níže)
„Vykoupení a záhubu si člověk přivodí jen sám a je to výhradně jeho vlastní starost – je výsledkem toho, jak jste jakožto svobodně jednající aktéři sami naložili se svým životem (P. Ducker: Už žádnou spásu skrz společnost; cit. Podle Baumana in Tekutá modernost, 2002)
„Tím nejjistějším způsobem, jak se zbláznit, je plést se do záležitosti druhých. Tou nejrychlejší cestou, jak se stát duševně zdravým a šťastným, je hledět si svých vlastních věcí“ (M. Beattieovou: „Stop vzájemné závisloti“; cit. Podle Baumana.
NEBO
„Každý člen lidského společenství má vůči druhému závazek pomoci, a povinnosti všech je prohlubování lidské sounáležitosti (Moralnosc prawa, Warszawa 1997, str. 242) – zastánce americký právní teoretik L.Fuller
Mám za to, že zamyšlení se nad touto myšlenkou, který s výše uvedených postojů „je správný“, by mohlo oslovit i jiné čtenáře Vašich blogů.
Nebudu odpovídat na otázky jednotlivě, spíše se pokusím napsat jakousi úvahu, která se bude zabývat všemi otázkami najednou, pokud možno v celostním provedení. Mám za to, že bych asi nesvedl, odpovědět jednu po druhé. Nevím jestli panu Brzoskovi odpovím podle jeho představ, ale pokusím se odpovědět tak abych skutečně vysvětli svůj postoj. Dokonce ani neřeknu, který je správný postoj, protože se necítím být povolaný k tomu aby určoval správné postoje.
Jako člověk, terapeut, věřící, praktikující katolík, mohu klidně říci, že jsem si vědom toho, že jsem sice individualista, který je si vědom odpovědnosti za svůj život. Odpovědnosti jen za svůj život. Dokonce si vzpomínám, že i při křtu novokřtěnce ručí za nového člena Církve celá Církev pouze svou vírou, nikoliv životem. Tedy věří s ním a v jeho prospěch, ale nenese odpovědnost za jeho skutky a jeho hříchy.
Jsem si vědom toho, že žiji ve společenství, které má určitá pravidla, dohody. Dokonce jako člen Církve se cítím zavázán dodržovat a věřit výkladům Víry, dogmatům a učení Církve jako takové. Domnívám se že pokud chci být členem Církve, tento postoj je nezbytný. Stejně jako je nezbytné dodržovat světské zákony země, ve které žiji. „Co je Božího patří Bohu, co je císařovo, patří císaři.” Tohle jasné sdělení ukazuje směr mého myšlení.
Chci-li žít ve společnosti jiných lidí, pak musím hledat cesty jak se s nimi domluvit, tak abych nepozbyl svou svobodu a zároveň se oni necítili ohroženi mou svobodou. Tedy konám tak abych mohl projevit svoje zájmy, uspokojit své potřeby, nebýt omezován jinými lidmi a zároveň je neomezovat a neohrožovat.
Problémem neporozumění individualismu, spočívá v jednom. Žádný individualismus nebrání člověku projevit soucit a laskavost plus milosrdenství. Neexistuje jediný příkaz bezohlednosti z hlediska individualismu. To je pouze výklad těch, kteří chtějí aby milosrdenství, soucit a laskavost byla projevena jejich způsobem a podle jejich představ. Uvedu příklad. Jestliže najdu v pustině zraněného, hladového člověka, pak z hlediska víry, poskytnu pomoc, vedoucí k možné záchraně člověka. Pokud tak neučiním, provinil jsem se proti Přikázání i lidskosti plus světskému zákonu a jako takový ponesu plnou odpovědnost za své odmítnutí pomoci.
Jestliže najdu ve městě plného pracovních příležitostí k výdělku, člověka, který na mě vyžaduje příspěvek na obživu, protože, se včera opil, předevčírem zfetoval, případně prohrál peníze, pak neposkytnutí příspěvku vnímám jako poskytnutí korektivní zkušenosti pro toho člověka a zárověň i kompliment v jeho prospěch, protože jej považuji jen za líného, nikoliv neschopného a jako takového jej nepodporuji ve smrtelném hříchu zahálky.
Hlady za ten den neumře a pokud bude mít zájem, peníze na potravu vydělá, dokonce i na přístřeší. Dvě zdánlivě podobné situace, v obou lidé v nouzi, oba potřebují pomoc, tedy aspoň ten druhý se tváří jako bezmocný, na rozdíl od toho prvního a přesto zcela rozdílné.
Nepochybuji, že se najdou jedinci, kteří se začnou odvolávat na okolnosti a porozumění pro tyhle lidí, kteří díky okolnostem se dostali do obtížné z jejich hlediska, téměř neřešitelné situace. Ano jsou mezi nimi lidé, kteří jsopu psychicky nemocní, jsou mez nimi lidé, kteří se dostali bez vlastní viny do této situace. Bohužel, věk a zkušenosti mi říkají jedno.
Takových je poměrně málo, velmi málo. Většinou jsou to lidé, kteří se rozhodli pro tento způsob života, jako pro nejpohodlnější ze svého hlediska. Nemám potřebu jim ho brát, ale nemám ani potřebu jim „pomáhat” takto život trávit. Případně investovat svou energii, do jejich změny. Nepožádali mě o to a nemám povinnost tak činit.
Poznal jsem mnoho lidí, které druzí lidé považovali za neschopné se o sebe postarat, aby se nakonec ukázalo, že se vždy jen jednalo o lidi, kteří nepotřebovali pomoc „při nešení ruksaku,” ale prospěšné chování vůči nim a ukázání cesty po které se dá jít. Dej člověku ryby a nasytíš ho na celý den. Nauč ho ryby chytat a nikdy už nebude mít hlad. Pokud nebude líný ty ryby chytat.
Faktor osobní odpovědnosti za sebe sama. Zastávám názor, že člověk, který se stará o své věci jak nejlépe umí, nedopouští se ničeho zlého, nedopouští se sobectví ani není nutně bezohledný. Tento můj postoj říká, že každý člověk je odpovědný sám sobě za svůj život. Je odpovědný za své skutky, které vykonal a je odpovědný i za to co nevykonal. Člověk, který má co poskytnout, má právo se rozhodnout jestli poskytne, nebo neposkytne. Jak jsem uvedl v těch dvou příkladech, nic mi nezakazuje v obou případech projevit milosrdenství, někdy ovšem jen milosrdenství podle svých představ. Jestli je správné nebo nesprávné, ukáže čas.
Kdysi dávno mi několik lidí odmítlo půjčit peníze. Měli oprávněnou obavu, že je buď nevrátím, protože je propiju, jako jsem propil ty co jsme si vydělal. Z těch několika lidí, se našlo pár těch, co mi nabídli práci za peníze. Těžkou dřinu. Přijal jsem. Dodnes jsem přesvědčený, že mi ti lidé neskutečně prospěli. Nenechali mě hlady a dali mi možnost. Sám za sebe bych třeba bezdomovcům udělal podobnou nabídku.Chceš peníze, vem koště a zametej ulice, čisti trávník od odpadků, natírej zábradlí, nebo jiné potřebné práce pro obec a my ti vyplatíme každý večer mzdu.
Osobně si myslím, že by z toho měli prospěch všichni, co by tu nabídku přijali. Ti co ji poskytnou a ti co ji vykonají. Já jsem také měl prospěch z těch nabídek, které jsem kdysi dostal. Nemusel jsem žebrat, nebyl jsem dlužný a byly to poctivě vydělané peníze. Ti co opravdu nemohou, těm je třeba přímo pomoc a projevit jim milosrdenství. Ale jen těm a nikomu jinému.
PS: Asertivita je dovednost. Dovednost čelit problémům tváří v tvář, dovednost říci ne, dovednost požádat o laskavost, dovednost kritizovat, dovednost kritiku přijmout, dovednost čelit manipulacím. Atd.
Je to nástroj, jako je nástroj nůž. Nožem zabiju člověka a nožem si zachráním život. Jako si jim zachránil život Robinson a zároveň zachránil život i Pátkovi. Protože uměl, měl a byl v pravý čas na pravém místě. Nožem vyřežu misku abych se najedl, nebo rozříznu ránu, která hnisá aby se lépe hojila. Nástroj a je jen na člověku, jak jej použije. Pokud v něm někdo vidí jen projev ega, jak mnozí rádi říkají, pak nepochopil o co jde. Tečka