První pracovní týden doku 2013. Tradiční a tradičně skončil. Cestou domu jsem se stavil na jídlo, pak v knihkupectví.
První pracovní týden doku 2013. Tradiční a tradičně skončil. Cestou domu jsem se stavil na jídlo, pak v knihkupectví. Koupil jsem si knížku Petra Hájka, „Smrt v sametu,” abych věděl, za co mu tak nadávají, protože když jsem toho člověka sledoval v Hovorech na pravici, zdál se mi inteligentní, vzdělaný, poměrně vzdělanější a s větším přehledem, než většina těch, co s ním v médiich nesouhlasí, případně se posmívají.
Sem tam si koupím nějakou podobnou literaturu, poslechnu názory, v tomhle je internet skutečně skvělé médium, abych si přečetl, co si kdo myslí, říká, píše abych byl v obraze a přečetl si, poslechl skutečné názory lidí, kteří je veřejně prezentují. Prezentují oni sami a nepotřebuji aby mi jepřežvýkali ti, kteří většinou mají problém mít vlastní názory a pokud narazí na někoho, kdo je má, dokáží pouze jen ironizovat a urážet, nikoliv diskutovat.
Myslím si že podle toho, co jsem si přečetl, Petr Hájek je skutečně vzdělaný, je křesťan, což se mnohým nelíbí, jako se mnohým nelíbí, že je katolík a nemá potřebu sdílet obecné názory na vznik světa, původ člověka, což ho v mnohých očích degraduje. Pan Hájek své názory umí sdělit kultivovanou formou, slovem i písmem, což ho odlišuje od většiny jeho protivníků. Ti většinou umějí jen ironizovat, nikoliv jeho názory vyvrátit.
Vzhledem k tomu, že jsem pravicové a konzervativně založený, navíc katolík, příznivec laissez faire, což nijak neskrývám, musím říci, že mě mnohé názory pana Hájka, stejně jako dalších konzervativců oslovují. Jednoduše si myslím že jestli něco tahle země potřebuje, tak nikoliv sociální stát, ale stát svobodných občanů, kteří jsou si vědomi své odpovědnosti za své štěstí. Myslím si, že svoboda je víc než nadměrný blahobyt založený na dluhu.
Jestli mě něco zajímá, tak především osobní svoboda a možnost si zařídit život podle svého, rozhodnout se jestli chci žít třeba jako asketický mnich, nebo jako člověk, který má jediný cíl vydělat hodně peněz, založit svůj život na mamonu. Skutečně nepotřebuji levicové intelektuály, kteří stále chtějí měnit svět a nemají ani odvahu vzít svůj život do vlastních rukou a stále mají natažené hrabivé pracky směrem k těm, kteří se o sebe postarat dokáží a stále jim vnucují, že bez jejich „intelektuálních” produktů by tato společnost i oni sami zašli na úbytě.
Jsem přesvědčený, že tato civilizace, kterou naši předkové dost dlouho a složitě budovali, stojí nikoliv na odkazu osvícenců, ale na odkazu křesťanství. Na přesvědčení, že lidé mají svou svobodnou vůli rozhodnout se pro dobré, nebo zlé. Nikoliv na relativizaci hodnot, ale na skutečném fundamentu hodnot.
Sociální stát založený na přerozdělování bere lidem svobodu, právě v tom, že jim bere možnost se rozhodnout, jestli chtějí být těmi mnichy, které ty ostatní podporují, protože nalézají smysl v jejich askezi, nebo podporují jiné aktivity, které považují za hodné podpory. Ve státě svobodných občanů utichají spory o tom, co je důležité pro společnost, a nastolují otázky pro jednotlivce, co je důležité pro něj samotného.
Být tím, který hledá království Boží a jeho spravedlnost, nebo tím bohatcem, který nevejde do království Božího. Sociální stát, založený na levicovém myšlení bere lidem svobodnou vůli, se rozhodnout pro solidaritu nebo pro sobectví. Používám tyhle dva pojmy, protože z mého hlediska je tohle velmi důležité. Mít možnost, být dobrý, solidární, nikoliv být přinucen k dobru. Nebo být ten nezodpovědný, zlý a nést si za své skutky opovržení lidí a následný soud, lidí i Boží. Protože křesťan stejně jako většina dalších velkých náboženství počítá s tím, že smrtí nic nekončí, ale vlastně začíná.
Tohle je důležité třeba právě v terapii závislosti. Dát lidem možnost se rozhodnout, jestli chtějí žít s těmi kolem sebe, tak aby byli vážení a ctění, nebo jestli chtějí žít v opovržení a odmítání. Případně nést následky svého chování vůči jiným lidem. Musí volit a musí pokud chtějí tu první možnost se podle toho i chovat. Žádný politik, žádný president, žádný jiný člověk, nemůže nést odpovědnost za mé rozhodnutí, žít tak, či onak. Tohle je jen a jen moje věc a moje odpovědnost. Jeden každý je odpovědný za své skutky a činy. Tohle je totiž ten základ křesťanství, konservatismu a pravicového postoje.
Ano, jako jedinci se sdružujeme, do různých koalic, které se v průběhu života mění, abychom snáze uskutečnili, některé své představy. Pokud ono sdružování není na základě svobodného rozhodnutí se sdružovat, pak se jedná jen a jen o pokus zotročit svobodného jedince k tomu aby plnil cíle a představy a jiných lidí. I prvotní křesťanské obce se sdružovaly na základě svobodného rozhodnutí jedinců, kteří uznali, že Kristus je slovy apoštola Tomáše: „Pán můj a Bůh můj.” Svobodně se připojili a svobodně následovali.
Tím vytvořili Církev, neboli společenství věřících, v to, že Kristus vstal z mrtvých a vykoupil všechny z dědičného hříchu. Především i ty, kteří na základě svobodné vůle uvěřili, i přesto, že ono Zmrtvýchvstání neviděli. Oni sami se dobrovolně bez přinucení ze strany jiných sloučili do společenství, které se dobrovolně podporovalo a dobrovolně na základě víry v ono Kristovo Zmrtvýchvstání staralo o své slabé a bezmocné. Jinak všichni schopní, kteří chtěli být členy obce, měli povinnost se starat o sebe. Starat se o spásu duše a chléb vezdejší, nebyla povinnost obce, ale členů obce.
Ukazujeme si zde právě tu důležitost toho osobního rozhodnutí, kým chci být a čím chci být. Podle mého mínění, tohle je ten fundament, který se musí žít, a nikoliv relativizovat, nějakými vnějšími podmínkami, čekáním, až se zlepší ti druzí, nebo až se změní poměry.
Na včerejší ranní komunitě jsem diskutoval s jedním mladým feťákem, který si stěžoval, že byl při nácviku relaxace smrad a vydýchaný vzduch. Zeptal jsem se ho. „otevřel si okna a vyvětral si?” Odpověděl: „Ne.” Má odpověď byla. „Pak čekáš jako správný závislý na to, až ti druzí zajistí lepší podmínky. Čekat budeš dlouho, protože těm jiným ten stav místnosti nevadil, nebo možná dokonce i vyhovoval. Nemusí se ti líbit jejich postoj, ale nikdo to za tebe neudělá.” Neměl mě moc rád v tu chvíli. Ale s tím umím žít.