Nepodepsal jsem s nikým smlouvu, že budu žít podle jeho představ

Vrátím se do dob dávných, kdy jsem psal knihy o asertivitě a blogy o komunikaci. Většinou na něčí žádost. Ani teď neudělám výjimku.

Vrátím se do dob dávných, kdy jsem psal knihy o asertivitě a blogy o komunikaci. Většinou na něčí žádost. Ani teď neudělám výjimku. Jakub mě požádal, na mém webu, abych mu pomohl najít, jak se ubránit rozhovorům o které nestojí.

Pomohu mu tím, že řeknu jednu základní věc. Každý, kdo se chce vyhnout podobným nepříjemným situacím, si skutečně musí uvědomit, že: nemá podepsanou smlouvu s cizím člověkem, že s ním bude utrácet svůj volný čas.
Komentář Jakuba

Dobrý den, pane Jílku, co říkáte lidem, kteří se s vámi chtěji bavit, když vy nechcete, nemáte chuť atd? Například na nějaké společenské události – někdo se vás na něco zeptá, vy mu odpovíte. Ale zjistite, že on si chce vlastně povídat. Když zjistil že se s ním bavíte, tak vám začne vyprávět své problémy, své zážitky, stěžovat si, chlubit se. Ale vás to vůbec ale vůbec nezajímá a chcete mít klid a třeba nad něčím rozjímat? Říct na rovinu „Nechcu si povídat, nezajímá mě, co říkáš, jdi laskavě mluvit k někomu jinému,“ z mé zkušenosti vyvolává často naštvanou, dotčenou uraženou reakci, kdy se z té druhé strany spustí velká přednáška o tom, jak jsem nevychovaný, jak on to má těžké, jak bych ho měl poslouchat atd. Tedy se tím ještě přihorší. Prostě z místa odejít je dobré řešení, a to často dělám, v takových situacích. Ale zajímá mě teď čistě asertivně slovně jak toto vyřešit? Chci zůstat v tom místě, ale nechci si s tím člověkem povídat. Podobná situace se mi stala stala jednou u nás na náměstí, kde byly sezonní trhy, já tedy tam chtěl být, procházet se. Oslovil mě nějaký příslušník Hare Krsna a nabízel mě nějaké svoje věci. Řek jsem, že nemám zájem. Nepřestal, stále mě vnucoval své věci. Zopakoval jsem důrazně, že opravdu nemám zájem, že si nechci povídat, nezajímá mě to, a že má oslovit někoho jiného. A v tu chvíli se spustila obviňující přednáška o tom, jak tam chodí celý den a komu to má asi dávat, že jsem ten nejhorší atd. No odešel jsem. Nebo situace v rodině. Jsem s rodiči. A teď mě začnou vyprávět nějaké své příběhy. Tyto mě nezajímají, je mi z nich špatně a ještě ke všemu zrovna se chci věnovat něčemu jinému. Nechci odejít. Co udělat? Říct jim „tati, nezajímá mě co říkáš, nechci tě poslouchat, běž to říkat někam jinam jestli potřebuješ,“ mě přijde dost tvrdé. Především mám strach z otcovy reakce, protože z mé zkušenosti by na mě velice verbálně zaútočil po takovém odmítnutí. Byl bych rád za nějaký váš tip, nebo jak toto řešíte, pane Jílku. A díky za opět pěkné počtení blogu, Jakub

Pochopitelně, že v případě odmítnutí chování podle cizích představ, se mu jistě dostane reakce, podobné jakou předvedl údajný pan Marek ve své komentáři pod jedním z mých blogů.

Jste jak gramofonová deska, místo věcné argumentace používáte dvě naučená klišé z večerního kurzu lidové školy – ‚manipulace za pomoci hodnocení‘, a teď dokonce váš nejvyšší argument – ‚nemám podepsanou smlouvu na odpovídání‘.

Pan Marek to trefil přesně. Tyhle dvě techniky mi zcela vystačí k tomu, abych se rozhodl, jestli chci debatovat s panem Markem, nebo jemu podobným, způsobem, jaký vyžaduje jemu, nebo jestli chci odpovídat způsobem, jaký se líbí mě.

Člověk, který použije tuto techniku, většinou zjistí, že ten druhý, nečeká takový průběh debaty, je vykolejený a začne se dožadovat, změny mého chování, způsobu sdělování, nebo omluvy, správné odpovědi podle jeho představ. Většinou rozumím tomu, že se hraje z jeho strany hra na vítězství, ve které dotyčný dosáhne úspěchu tím, že přistoupím na jeho podmínky a dám se potrestat výtkami.

Podotýkám, že pan Marek tento způsob komunikace, kdy používá metody manipulace za pomoci hodnocení dost dlouho a stejně dlouho je neúspěšný. Opravdu jsem s panem Pavlem Markem nepodepsal smlouvu, že s ním budu diskutovat podle jeho představ a na téma, která určí on. Stejně jako u dalších lidí, podobných panu Markovi. Díky porozumění, že tento způsob debaty potřebuje pan Marek, mohu klidně odmítnout jeho metodu hodnocení, které argumenty jsou validní, které ne.

Lidé, kteří hrají tuto hru na vítězství většinou nepochopí jednu věc. Jsou mi lhostejní, protože buď je neznám, nic jim nedlužím, nemám s nimi žádné vztahy a jsem si vědom toho, že je nijak nepotřebuji. Mám-li s nimi nějaké vztahy, rozhodnu se jen já sám, nakolik jsou pro mne cenné. Pokud oni mají potřebu vyvolávat debaty takto, pak se jedná o jejich potřebu a já nejsem na světě proto, abych uspokojil všechny potřeby, všech lidí světa. Není to v mé moci a nestojí na tom mé osobní sebehodnocení, sebedůvěra ani sebevědomí.

Jak toho dosáhnout? Metod je několik, pro mne je nejjednodušší ta, která vede přes porozumění. Vždy se snažím rozumět tomu, co ten druhý říká a chce. Rozumět ovšem nezakládá povinnost vyhovět. Což je jedna z dalších manipulativních technik. „Rozumíš, tak máš povinnost vyhovět, pokud nevyhovíš, jsi v mých očích špatný člověk.” Což je na většinu lidí obrovská páka. Jsou v očích toho druhého špatní a oni usilují být dobří a vyhovět všem. Já nikoliv. Nejsem na světě proto, abych žil podle cizích představ a sdílel všechny hodnoty, které jiní lidé považují za důležité. Mám dokonce své hodnoty.

Jak z toho tedy ven. Jak už jsem řekl, cesta vede přes porozumění, že ten druhý něco potřebuje. A pokud se chová tímhle způsobem, kdy dává najevo, že je ten lepší, a já z toho důvodu mám povinnost vyhovět, pak mi může dojít, že člověk, který něco potřebuje a nemá na uspokojení žádný nárok, protože zákon mi nic takového nepřikazuje, pak se musí chovat zcela jinak. Podle mých představ, jestli se tak nechová, nedostane nic, ale zhola nic.

Nehraji s ním hru na to, kdo je lepší, chytřejší, laskavější, prostě se chovám tak abych nebyl znevýhodněn, manipulován, abych se cítil jako dospělý člověk, který je sám pro sebe dost dobrý a onen pocit být dost dobrý v takovém případě mohu získat, když si uvědomím, že ten druhý mi svou žádostí dává najevo, že mě považuje za dost dobrého, abych mu dal, co potřebuje, protože to z jeho hlediska mám. O tom, co patří jen a jen mě, rozhoduji jen já. Ať se to týká čehokoliv.

Další metoda, kterou používám, jestliže se chci vyhnout hovorům, nabídkám, prosbám s lidmi, kteří se mě pokoušejí oslovit za pomoci otázek: „Smím se vás na něco zeptat?” Sám sebe se zeptám, zda jsem odpovědný za to, na co se smí bezdomovec, pan Marek, či jiný člověk zeptat. Osobně nechci nést odpovědnost za to, na co se smí kdokoliv zeptat. Nejsem zákonodárce, který určuje, co kdo smí, co kdo nesmí. Ale jsem ten, kdo se ptá sám sebe, jestli mám chuť a potřebu s tím člověkem vést hovor. Pokud nemám, klidně řeknu, nechci s vámi mluvit, nechci poslouchat váš životní příběh, nechci se angažovat ve váš prospěch.

Pravděpodobně mě nebude mít rád, nebude mít pocit, že jsem dobrý člověk, dá mi najevo, že mě nemiluje, ale vědomí, že nejsem odpovědný za štěstí druhých pouze jen a jen za svoje mi umožní nedat se otravovat, manipulovat pocitem viny, že jsem nevyhověl. Svůj čas a svou pozornost věnuji tomu, pro koho se rozhodnu. Nejsem odpovědný za jeho pocity, nejsem odpovědný za jeho život. Jen a jen za svůj. Je mnoho těch, kterým vyhovím a ještě víc je těch, kterým nevyhovím.

V takovém případě klidně bez omluvy odejdu. Nic jsem tomu člověku neudělal, nic mu nejsem dlužen. Nemám potřebu zkoumat jeho motivy, pouze rozumím, že chce abych mu věnoval svůj čas, svou pozornost a díky tomu i třeba peníze. Není v mé moci pomoc všem, kdo si o pomoc řeknou a není v mé moci vyslechnout všechny, co vyslechnutí požadují. Napsat blog mě stojí hodně času, ale rozhodl jsem se vyhovět Jakubovi, protože jsem zjistil, že mu vyhovět chci. Přímo požádal, mohl jsem odpovědět, ne a odpověděl jsem ano. Třeba jen tak.

Co se rodičů a jiných blízkých příbuzný týče. Ano, čím jsou nám bližší, tím těžší odmítnout. To co Jakub popisuje ve svém komentáři je velmi časté. Rodiče, stejně jako bezdomovci, nebo příslušníci Hare Kršna, mají pocit, že mě může láska klidem, ke Kršnovi, rodičům zavazovat natolik, že tomu musím obětovat svůj čas, peníze a někdy dokonce i zdraví. Ale jen já rozhoduji, čím se cítím vázán, pokud to neurčuje zákon.

Jistě, je tvrdé k rodičům říci: „Nezajímají mě vaše problémy, protože teď v tuhle chvíli mi není dobře, nemám čas, řeším své záležitosti. Jenže pokud na mě chtějí abych se třeba poškozoval na zdraví, pak se musím zeptat sám sebe, jestli mám povinnost obětovat své zdraví lidem, kteří mají možnost se postarat sami o sebe. Jsou skutečně tak bezmocní, nebo jen nechtějí vyvinout úsilí a pomoci si sami?

Klidně jim sdělím, že dokud nezmění chování, způsob řeči a tón, nebudu s nimi dál diskutovat. Tohle praktikuji i na internetových diskusích. Dokud mne debata baví, klidně diskutuji, pokud mne nebaví, obtěžuje, dám najevo, že mne nebaví, že mě obtěžuje a odejdu z diskuse. Nehraji hru na vítězství, nemyslím si, že mám povinnost být nad věcí a chovat se tak, aby bylo vidět, že nic nevzdávám, aby ten druhý neměl pocit, že vyhrál. Ať si pocit vítězství užije. Občas se pokouším diskutovat, jde-li debata do osobního rozměru, rozhodnu se, jestli mě baví tento způsob, nebo jestli mě nebaví. Dělám to tak s příbuznými, přáteli, stejně jako s cizími lidmi.

Ještě se vrátím k tomu rozumění. Naučil jsem se rozumět. Naučil jsem se chápat, ale rozhodně nepoužívám ono rozumění k tomu, že bych tím omlouval chování druhých ke své osobě. Mám na mysli chování, které mi nevyhovuje. Klidně se ohradím a klidně dám najevo, své pocity. Ani v tomto případě jsem se nikomu nezavázal, že budu stále klidný, nad věcí a nechám si líbit cokoliv. Popíši chování a sdělím, co udělám, pokud nepřestane. Jistě mnozí manipulativní jedinci, tohle hodnotí jako vydírání.

Já si myslím, že mám právo jim sdělit informaci, co je čeká, pokud budou pokračovat a jejich hodnocení je mi lhostejné. Chci dosáhnout svého a mám právo použít prostředky, které nejsou nezákonné. A nežádám na nikom aby se mu mé jednání líbilo. Viz kauza vyvedení z obchodního centra. Řekl jsem co udělám, dal jsem jim na výběr, zda chtějí čelit následkům,i v případě bez jakékoliv dohody, nebo jestli se chtějí dohodnout. Najdou-li důvod se dohodnout dobře, nenajdou-li, pak musí čelit tomu nepříjemnému, co vyvolali. Oni, stejně jako všichni ti, kteří chtějí překračovat mé hranice s pocitem, že je to jejich právo. Jo jo.

PS: Jakube, stačí?

6 komentářů

  • Markéta napsal:

    Vzdala jsem se přezdívky,
    Vzdala jsem se přezdívky, takhle to bude jednodušší.. :o)

  • Václav napsal:

    Ta moc hezká slečna, co se ji
    Ta moc hezká slečna, co se ji líbil blok, je Marlenka, né Marienka Jane.:-D
    Václav

  • Jan napsal:

    Rádo se stalo Marlenko 🙂
    Rádo se stalo Marlenko 🙂

  • marlenka napsal:

    Krásný den, děkuji za fajn a
    Krásný den, děkuji za fajn a inspirativní téma.. M.

  • Jan napsal:

    Jo, psalo se mi to s
    Jo, psalo se mi to s potěšením. Čas od času rád něco takového napíši.

  • Jakub_K napsal:

    Našel jsem svůj starý účet.
    Našel jsem svůj starý účet. To jsem já Jakub, pro koho jste psal.

    Děkuji, pomohlo. Budu to praktikovat, abych si to zažil.

    S tím označením za vydírání jsem se taky kolikrát setkat. Osoba po mě něco chtěla – abych trávil s ní čas. Řekl jsem, že pouze, pokud se bude nebo nebude chovat tak, aby to bylo pro mě snesitelné. Začla mě napadat, jestli to má být jako vydírání?

    Tyto přístupy se mi velmi líbí: „Nehraji hru na vítězství, nemyslím si, že mám povinnost být nad věcí a chovat se tak, aby bylo vidět, že nic nevzdávám, aby ten druhý neměl pocit, že vyhrál.“

    „…mi může dojít, že člověk, který něco potřebuje a nemá na uspokojení žádný nárok, protože zákon mi nic takového nepřikazuje, pak se musí chovat zcela jinak. Podle mých představ, jestli se tak nechová, nedostane nic, ale zhola nic.“ Toto je vlastně pravda. Kolikrát mi to uniká, že pokud on něco chce, pak já si rozhoduju podmínky, kdy to dám. Díky na navedení.

    Ta metoda porozumění je vlastně úplně lidská. Je to o tom projevit tomu druhému lásku a přesto si nenechat ubližovat, či se využívat. Líbí se mi.

    „vědomí, že nejsem odpovědný za štěstí druhých pouze jen a jen za svoje“ – toto bude asi kámen úrazu u mnoha. Myslím neuvědomení tohoto.

    „onen pocit být dost dobrý v takovém případě mohu získat, když si uvědomím, že ten druhý mi svou žádostí dává najevo, že mě považuje za dost dobrého, abych mu dal, co potřebuje, protože to z jeho hlediska mám.“ To mátě opět pravdu vlastně. Nikdy mě nenapadlo nad tím takto uvažovat. Až doteď.

    Vytáhl bych více, co mě zaujalo, ale připadám si, jako bych dělal rozbor Vašeho textu a to nechci. Ještě jednou díky. Za tuto odpověď i za všechny vaše blogy.

    Jakub