Probudil jsem se sám od sebe a získal pocit, že jsem krásně vyspalý. Vydržel mi do té chvíle, než jsem snědl snídani a z jistil jsem, že nejsem tak vyspalý jak se doufal a natáhl se zase.
Probudil jsem se sám od sebe a získal pocit, že jsem krásně vyspalý. Vydržel mi do té chvíle, než jsem snědl snídani a z jistil jsem, že nejsem tak vyspalý jak se doufal a natáhl se zase. To už tak chodí v životě svobodného muže, co má na starosti jen svou zábavu a včasný příchod na pracoviště. Tak někdy si i musím nakoupit. Ale nakupovat chodím celkem rád. Sleduji lidi, jak se chovají. Třeba u výběru potravin, nebo u kasy.
Onehdy jedna půvabná dívka stála u potravin se značkou „Bio” zadumaně hleděla, vybírala něco, co je extra zdravého, jak mi prozradila, když jsem ji oslovil. Rád oslovuji zadumané půvabné dívky. Mívá ten akt někdy zajímavý průběh. Tady v tomto případě, se dívka ze zdvořilosti usmála, na otázku odpověděla způsobně, jak se u mladé dámy očekává. Nevěděla jestli si má koupit nějaká semínka, protože na nich něco nebylo napsáno. Už se nepamatuji, co tam mělo být, ale podle toho zadumání zřejmě něco zcela zásadního.
Lidé se často nechají zmást různými představami o tom, co je zásadní. Zažil jsem tolik proměn toho co mělo být v určitou chvíli zcela zásadní, aby se po několika letech ukázalo, že zásadního je něco zcela jiného. Zásadní se myslí tím, tedy já tomu tak aspoň rozuměl, že použití, nebo nepoužití je pro život rozhodující. Třeba nošení klobouku. Byly doby, kdy pro mne bylo zásadní nenosit jakoukoliv pokrývku hlavy. Bral jsem tuhle skutečnost jako znak mužnosti. Pak přišel čas, kdy jsem zjistil, že kšilt je docela dobrou ochranou před hnusným deštěm, tedy jsem na dlouhých pěších cestách začal nosit kšiltovku,„ basebolku” jak se říkalo. Později přišla éra klobouků.
Jak jsem si neuměl představit na své hlavě klobouk, dnes si skoro neumím představit, že bych domov opustil bez klobouku na hlavě. Byly roky, kdy jsem zásadně některé potraviny nejedl, abych další roky jedl ty potraviny, co mi byly prezentovány jako škodlivé. Mohl bych pokračovat. Život a zdraví bylo ohrožující, když jsem jednou týdně, minimálně jednou týdně, nešel na taneček a tam se nechal sbalit nějakou vdavek chtivou. To bylo v dobách, kdy se děvčata toužili vdávat, vdávat v bílých šatech a všichni je museli vidět, jak jim to prudce sluší.
Některým svatební šaty skutečně prudce slušely a my si říkali. „Škoda ji, tolik je nás, co mohla potěšit vlastním tělem.” Vždy jsme měli na mysli, tedy alespoň já na mysli měl, že ono potěšení tělem by mělo být výhradně určeno jen mě. Tedy tahle přání jsem míval, než jsem ztratil ostych z vdaných žen a zjistil jsem, že vdané ženy se vůbec, ale vůbec nerovná, nedostupné ženy.
Stejně tak bylo pro mne zásadní se umět vyhnout libovolné práci, domácí, či jiné abych nakonec zjistil, že je zcela zásadní pro mne být pracovitý. Tak nějak se to stalo. Přestal jsem skoro zásadně chodit tancovat, mnohá děvčata se už zásadně nevdávají kvůli dětem. Vědí, že aby měly děti, potřebují jen k tomu ochotného chlapa. Což o to,k plození ochotného najdou, méně už ke starostem jak ty děti uživit a vychovat. Nakonec, jím zase skoro všechno, jako v dobách, kdy jsem nic nevěděl o makrobiotice, racionální výživě. Sportuji přiměřeně, už dávno nevěřím, že sport mě udrží mladého, podobně jako jóga.
Zjistil jsem, že kondice díky sportu a józe že klesá pomaleji, ale klesá, rozhodně nevypadám mladě. Ani se necítím mladě. Nakonec, proč bych také mě? Nepotřebuji vypadat mladě. Potřebuji jen abych se cítil dobře. Což se cítím. Protože vypadat mladě o to se snaží hlavně ženy, seč mohou a čím víc se snaží, tím více je jejich snaha zřetelná a každý chlap vidí, koho má před sebou. Mám bíle vlasy, vrásky, zájmy zásadně odlišné od zájmů ve svém mládí. Píšu blogy, často a rád a byly doby, kdy jsem nehodlal napsat ani řádku, když jsem skutečně nemusel.
Tak se nějak v průběhu života mění některé zásady a priority. Byly doby, kdy sem poslouchal různou muziku a pokud se ohlédnu, zjišťuji, že mnohé se také změnilo. Ono, když se člověk nedrží jen jednoho, zjistí, že víc užije. V dobrém. Poslechne muziku, kterou neznal, vidí filmy o nichž nic nevěděl, mluví s lidmi, kteří se nezdají a přesto se ukáží jako velmi zajímaví. Tohle s chutí sleduji u svých klientů. Na začátku bohapustý opilec, pak najednou člověk, který má občas úžasný pohled na svět, na život, zájmy, které by člověk očekával u kohokoliv jiného, ale zrovna tenhle je má.
Když tak čtu, či poslouchám některé úvahy rádoby znalců života abstinujících závislých, tak se musím smát těm představám a zároveň jak ti lidé si nedokáží ani na chvíli představit, že by byla možná zábava bez chlastu a drog. Kupodivu, ona je. Chodil jsem celá léta tancovat, po děvčatech koukat, děvčaty se dát omámit a bavil jsem se naprosto královsky. Lidé mi říkali. „Jak se můžeš bavit, když nechlastáš?” A já jim odpovídal. „Vidím na to, slyším všechno a sleduji, co všechno se děje a mnohdy se nestačím divit, co slyším, vidím a zažívám.”
Lidé, kteří nemají mou zkušenost, nebo zkušenost jiných abstinujících, si představují život bez drog u nás abstinujících, jako jedno velké trápení. Někteří se skutečně nějaký čas trápí, někteří se trápí jen občas a dokonce to ani není žal nad nedostatkem chlastu, nebo jiných drog, ale zcela úplně běžné trápení jako mají běžní lidé. Některé trápí samota, některé nemoc, některé stáří, některé všechno dohromady. A přesto těm lidem stojí za to být střízliví, vidět svět jaký je a občas si vylovit perlu.
Perlu vylovíte, jen když se pro ni potopíte. A musíte se potápět dlouho, než si jich pár nasbíráte a pak je třeba darujete někomu, o kom si myslíte, že si je zaslouží. Darujete a díváte se jak jim ty perly sluší. Byly doby, kdy jsem zásadně perly shromažďoval jen pro sebe. Dnes, pokud nějakou perlu objevím, rozdělím se. Jen to potápění už mi nejde tak snadno, jako kdysi. Tak jsem byl zvědavý, co mi z toho vyleze a vylezlo mi tohle. Asi to není ta lesklá velká zářivá perla, ale bavil jsem se. A o to občas někdy jde. Pobavit sebe. A dokonce ta zábava není na ničí úkor. Jo jo.