Moc se mi líbil komentář, který napsala nějaká, pro mne anonymní čtenářka.
Moc se mi líbil komentář, který napsala nějaká, pro mne anonymní čtenářka.
Ano správně – a tak jsem nesmiřitelná ke Tvým hříchům opakovaného cizoložství a milosrdná k Tobě, coby hříšníkovi.
Je od ní hezké, že má se mnou milosrdenství, jenže jsem se ji o něj neprosil. Mám pro ni návrh. Ona si nechá své milosrdenství a já si nechám své opakované „cizoložství.” Nakonec, odpověděl jsem ji zcela vlídně:
Do mých hříchů ti nic není a o milosrdenství tě neprosím.:-) To dělej až tě o to milosrdenství budu prosit, pokud tu budeš tímhle způsobem komentovat, okamžitě tě smažu. 🙂
Je od ní hezké, že projevuje starost o moji erotickou zdrženlivost, konečně má pravdu v tom, že ji Církev doporučuje, a je hezké, že projevuje péči o mou duši, ale je milé, že veřejně mi potvrzuje, že v mém věku jsem schopen tohoto aktu a opakovaně. Za což ji děkuji. Jenže se domnívám, že ji do mé počestnosti a celibátu dnes už nic není. Klidně si může dodržovat svůj celibát, pečovat o svou panenskou neposkvrněnost. Proti tomu nic nemám. I když neposkvrněnost? Byla-li kdy jaká a jak už je to dlouho?
Možná se ozvala některá z mých bývalých favoritek. Co mne odložila, jak říkával Jirka Kocián, můj kamarád z dětství a kolega od plavby: Napřed nás otahají, pak když si na ně konečně zvyknem, tak nás nechají na pospas. Na pospas úplně cizím ženským.
Zřejmě to bude tedy, jedna z těch, co mě otahala , odešla za lepším a ted si bude na stará kolena dělat starosti o mou mravnost a vyvolávat zde spory. Takže z toho důvodu ona pohrůžka. V osobním setkání bych ji odkázal do patřičných mezí, ale obávám se, že by vůbec nebyla ochotna do toho konfliktu jít. Když se neuměla ani podepsat.
Jinak další komentář, který už začal být vlezlý, jsem zcela klidně smazal, protože si myslím, že pokud někdo chce diskutovat k blogu, může vyjádřit libovolné názory na katolickou Církev, politické uspořádání, návrhy na obecnou mravnost, ale pokud se začne nějakým způsobem, který hrozí přerůst v nějaký zde veřejný výbuch vášní, plést do života kohokoliv zde debaty účastných, musí prostě pryč. I kdyby ten výbuch vášní způsobil kdokoliv. Prostě hádat se, své mindráky ukojovat, může kdekoliv jinde.
Všude jinde, může vést tyto spory. Nakonec já také je tam, kde mě nechají, také vedu. Zde ovšem ne. S nikým. Protože, pokud někdo začne používat hrubá slova v diskusi, pak mu oplatím stejným metrem, nejsem dokonalým abych si trochu neužil. Umění nadávat mi není naprosto cizí. I když chápu, že může někoho mást, že nadávám a přitom se na celé kolo směji a bavím. Ale zde si nemám potřebu tímto způsobem užívat. Rozlišuji místo a čas na práci a na zábavu.
Až do pondělí mám volno od blázince. Přijede mě navštívit jedna dáma, docela se na ni těším, uděláme si hezký pátek, půjdeme někam mezi slušné lidi, doufám, že nebudeme probírat závislost ani jiná podobně „zábavná témata,” třeba se budeme věnovat i tomu cizoložství. Tedy ne mezi lidmi, aby nevznikl nějaký veřejný poplach. Nakonec, co je komu do toho, co si kdo dělá ve své ložnici?
Některé zhrzené dámy i pánové mívají takové různé starosti o mravní profil svých partnerů. Hlavně o ty, které unáhleně opustili, aby posléze zjistili, že všude chleba o dvou kůrkách. Pak někteří trpce litují a jsou rozhodnuti, těm opuštěným svůj omyl patřičně osladit. Jestliže mám pocit, že se takhle některá z mých společnic hodlá zde tímto způsobem projevovat, pak ji to v rámci svých možností zatrhnu. Má-li co na srdci, může mi napsat, zavolat a já se rozhodnu, jestli s ní povedu, či nikoliv, nějakou soukromou debatu, třeba o svých sexuálních, nebo morálních kvalitách. Neveřejnou debatu. Případně debatu o minulosti, přítomnosti, nebo budoucnosti.
Bohužel, já všem bývalým favoritkám říkám zcela otevřeně: „co bylo, bylo, na některou z vás vzpomínám víc rád, na některou méně.” Celkem nemám potřebu, se zde vyjadřovat jmenovitě, mimo Petry a Justýny, které uvízly v mém srdci a v mých vzpomínkách víc než ty ostatní. Ten zbytek, pokud ke mne byly slušné, nechávám na pokoji, ty co ke mne nebyly slušné, nepomlouvám, neb zlí duchové se nemají vyvolávat. V momentě, kdy se ony pokusí nějakou formou, zde o útok, pak je smažu.
Mohou si ty své komentáře zkopírovat a číst si je do omrzení a obdivovat se jejich břitkosti. Na svém počítači a ve svém textovém editoru. Případně si mohou založit své stránky, a tam se mé osobě věnovat, co hrdlo ráčí. Jak už to občas dělá slinta. Jenže slinta nepatří mezi ex-favoritky, pouze mezi odmítnuté. Nebo jak činí ještě jedna dáma, která se cítí odmítnutá ve svých ekonomických a vydavatelských počinech, mou osobou. Ta si na mé odmítnutí stěžuje na svých stránkách. Což mám zcela na háku.
Konečně, pokud se chce někdo vyjadřovat ke kvalitě mých textů, vymlouvat mi mé názory, upozorňovat mě na omyly a třeba i gramatické chyby, s tím nikdy nějak nemám problém. Pokud se někdo chce vyjadřovat k mé mravnosti, sexuálnímu a jinému způsob u života, do kterého mu nic není, s tím také nemám problém. Jednoduše jeho duševní výpotky nepovažuji za nutné zde nechat zářit a docela rád ho nechám s nimi odejít tam, kde si zaplatí prostor, nebo jej získá zdarma, třeba za to, že mu tam umisťují reklamy.
Tady ne, stejně jako bych si vědomě nenechal omalovávat sprejery dům, pokud bych nějaký vlastnil. Nenechám si sem zavléct móresy z některých portálů. Kdybych nějakého sprejera, případně komentujícího nepřijatelným způsobem nachytal, nepochybně bych použil všechny zákonné a přiznám se, že bych byl v pokušení použít i méně zákonné prostředky abych tomu zabránil. Nejsem masochista, který se nechá týrat tím, že si nechá ničit prostředí, kde žije, nebo pracuje.
To je teď taková móda vydávat za demokracii a toleranci vandalismus a požadovat, že lidé mají snášet hrubé urážky na vlastním teritoriu. Někteří lidé mají za to, že svoboda znamená především možnost beztrestně druhým otravovat život a zkoušet, co všechno ti druzí unesou. Pokud dostanou na tlamu, diví se. Myslím dostat na tlamu obrazně řečeno, za své chování. Pravda, někdy kupodivu dostanou doopravdy, což jim podle mého mínění jen prospěje, protože jim připomene, že existují hranice. K tomu jsem také nikdy neměl daleko. Nejsem citlivka, co se domnívá, že vlídné zacházení se spratky k něčemu dobrému vede.
Nevede. Taková „vlídnost,” vede pouze jen k tomu, že se domnívají, že mohou své spratkovité chování provozovat stále více a ve větším měřítku. Čas od času je rozumné je poučit. Pak některým dojde, že skutečně nemohou všechno.