V poslední době mě jedna uživatelka s přezdívkou frenie nemá ráda, a pod různými nicky, jako třeba , „kulové eso, franta brko,” a jiné další jim podobné, se vyjadřuje k mým blogům.
V poslední době mě jedna uživatelka s přezdívkou frenie nemá ráda, a pod různými nicky, jako třeba , „kulové eso, franta brko,” a jiné další jim podobné, se vyjadřuje k mým blogům. Na tom, že mě nemá ráda, samozřejmě není nic špatného, ale protože jsem se rozhodl, že ji samotnou budu ignorovat, tedy nemám zájem si číst ani její komentáře. Bez ohledu na to zda jsou pozitivní, negativní či jakékoliv jiné. Mám jednoduše jako člověk volbu, koho budu brát na vědomí a koho ne. Ji na vědomí beru jen do té míry, že mažu její komentáře.
Netvrdím, že chování, které produkuji je správné, netvrdím, že je nesprávné, ale je pro mne vyhovující. Pokud má někdo potíže s mým chováním, má minimálně dvě možnosti. Ta jedna je , že se smíří s tím, že jsem takový, že pokud pojmu podezření, že komentáře, jsou od lidí, jichž jsem si přestal vážit, pak je jednoduše mažu. Mažu, stejně jako vyhazuji ze a schránky na dopisy letáky, které jsem si neobjednal, nebo mažu nevyžádanou poštu, jež mi přichází na moje emailové schránky. Z toho důvodu stejně tak si vyhrazuji právo mazat a nebo nechávat komentáře pod svými blogy, jaké uznám za vhodné. Domu si konečně nezvu lidi, kteří mi nekonvenují, nejsou mi milí a nediskutuj s nimi jen proto, že oni si myslí že bych měl. Druhá možnost je, že se mě pokusí převychovat, investují svou energii do mé změny. Samozřejmě i na tohle mají právo, ale jsem si jistý, že se převychovat od nich nedám protože necítím potřebu polemizovat a diskutovat o věcech a lidech způsobem, který mi nevyhovuje. A tisíckrát si může někdo myslet, že měl.
Jedna z obvyklých manipulací, je manipulace za pomoci hodnocení. Někdo napíše pod blog tvrzení, že jsem rozervanec, nestabilní a paranoidní. S tím úmyslem může očekávat, že budu jeho tvrzení vyvracet, hájit se, nebo mlčet. Nemusím ani jedno. Stačí smazat komentář, stejně jako stačí smazat spam a nebo vyhodit letáky. Kdo očekává, že se budu hájit, vysvětlovat, že to tak není, případně uznám že to tak je. Čeká zbytečně. Pokud se rozhodnu dát najevo, že jediný způsob komunikace s dotyčným, dotyčnou je mlčení, pak mlčím až do doby, než se rozhodnu jinak. Způsob jeho komunikace nikomu neupírám, ale sám osobně je nechám si myslet i říkat, že jsem takový nebo makový. Oni říkají, ale já nemusím s nimi polemizovat a dokonce mi to může být jedno. Lidé, které nemám rád a nechci s nimi mluvit, mě můžou provokovat, pokoušet se pod různými záminkami přimět k řeči nebo konfrontaci. Na to mají právo, ale jestliže se rozhodnu komunikovat po svém způsobu, pak se asi nic nedá dělat. S tím nic nezmůžou.
Častá z věcí, které se v lidské společnosti moc nevede, je dát někomu zcela jasně najevo, že mi jeho názory nevyhovují a že o nich nemám ani potřebu „demokraticky” diskutovat. Nediskutuji, protože pokud někoho nemám rád nemám k tomu důvod. Já tohle dělám. Jasně většinou dám najevo, že tohle ano, takhle ne! Nebo, že teď není čas , kdy bych měl chuť, nebo, že on není ten se kterým bych chtěl konzultovat svoje radosti i strasti. A na světě je dost lidí, které nemám rád, nejsou mi příjemní. nejsou mi z nějakého mě známeho důvodu příjemní a proto se jim vyhýbám, nestýkám se s nimi, neunavuji se půtkami s nimi. Tedy pokud mi ta půtka neslouží jako zdroj zábavy. U některých mi jako zábava půtka slouží, u některých ne. Jednoduše si vybírám s kým s hodlám bavit o věcech, které mě zajímají a s kým ne. Koho nechám diskutovat pod svými blogy a koho ne. Stejně tak všichni ti, co čtou moje blogy mají právo komentář napsat, ale stejně tak ani povinnost komentář napsat.
To že se lidé bojí dělat selekci těch se kterými budou mluvit a se kterými ne, má několik důvodů. Všichni cítíme a víme, že jako lidé žijící původně v malých skupinách jsme odkázáni jeden na druhého. Proto máme tendenci vytvářet si pro sebe příznivě naladěná společenství. Jenže, někteří lidé mají pocit, že nemohou odmítnout nikoho z těch šesti miliard na světě žijících lidí. Mají pocit, že přede všem se musí obhájit a ukázat v tom nejlepším světle. Na jednu stranu je to zachraňující chování, na druhou šíleně omezující a vyčerpávající. Mnohdy se celý život učíme najít tu správnou míru. I já ji hledám. Udělal jsem zkušenost, že dost často je lepší nebýt s někým v přímém kontaktu. Stejné jako si nekoupit sušenky, které mi nechutnají a nedělají mi dobře. Dnes ráno jsem jedny takové koupil a snědl. Nechutnaly mi. Už po druhé. Poprvé jsem se domníval, že to byla náhoda. Po druhé jsem zjistil, že mi skutečně nevyhovují a není mi z nich dobře. Mám možnost se pokusit si zvyknout a nebo zvolit jiný druh. Rozhodl jsem se pro druhou možnost.
Stejným způsobem se rozhoduji i v životě co se druhých lidí týče. Jako terapeut se setkávám s lidmi, které bych si za běžných okolností domu nepozval. Setkávám se s lidmi, kteří například jsou sexuální vrahové, zloději, násilníci a přesto s nimi mluvím bez předsudků a mám s nimi terapeutický vztah, kde je místo pro přijetí, porozumění i vcítění. Někdy si je sám nemohu vybrat a pracuji s těmi, kteří jsou mi přiděleni. Ale v osobním životě si jednoduše vybírám. V zájmu svého somatického i psychického zdraví. Nemám potřebu s lidmi, kteří mi nejsou z nejrůznějších důvodu sympatičtí a milí prostě probírat jejich životní záležitostmi, jejich zájmy a nebo vést s nimi spory. Či se zajímat o jejich názory, stanoviska, případně usilovat o jejich přízeň. Někdy by to mohlo být i pro mne výhodné z obchodního hlediska, ale ne vždy se chovám v souladu se svými obchodními zájmy.
Tohle chování, které praktikuji má výhody i nevýhody. Nevýhody v tom, že mám asi víc otevřených nepřátel, než ostatní lidí.I když? Tito nepřátelé jsou jasní, zřetelní a vím o nich a mohu se podle toho k nim chovat a zařídit se. A mám přátele, kteří mi skutečně jsou schopni poskytnou pomoc a podporu pokud ji potřebuji. Jedno z naivních chování přetrvávající u mnohých lidí z dětství je chování, jako by byli stále odkázání na přízeň cizích lidí z hlediska své bezmocnosti a bezbrannosti. Naštěstí dospělí lidé rozhodně nejsou na rozdíl od dětí tolik odkázání na přízeň a lásku druhých lidí. Většinu svých potřeb jsou si schopni opatřit sami. A tím nebýt závislí na druhých. Tohle když se podaří v terapii u lidí, kteří mají pocit, že musejí vycházet s každým, změnit, je vyhráno. Skoro vyhráno.
Myslím, že tohle si mi podařilo uskutečnit i u sebe během života. Vím, že jednotlivé lidi potřebuji. Vím nakolik je potřebuji. Znám a mám, lidi, kteří jsou na mé straně. A vím, že jsou lidé, které nepotřebuji, nemusím se o ně zajímat a nemusím s nimi ani bojovat. Jen je nechat sobě samým a jejich způsobu života a myšlení. Ať si všeho do sytosti užijí. 🙂